STÍNY VĚDOUCÍCH

KNIHA DRUHÁ

Pád Vážky

ADRIAN

TCHAIKOVSKY

Dragonfl y Falling

Adrian Czajkowski

Copyright © Adrian Czajkowski 2009

The right of Adrian Czajkowski to be identifi ed at the author of this work has been asserted

by him in accordance with the Copyright, Designs and Patents Act 1988.

All right reserved. No part of this publication may be reproduced, stored in or introduced into

a retrieval system, or transmitted, in any form, or by any means (electronic, mechanical, photo-

copying, recording or otherwise) without the prior written permission of the publisher. Any

person who does any unauthorized act in relation to this publication may be liable to criminal

prosecution and civil claims for damages.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, distribuována

nebo zavedena ve vyhlédávacím systému, nebo přenášena v jakékoliv formě nebo jakýmikoliv

prostředky (elektronicky, mechanicky,fotokopií, záznamem nebo jinak) bez předchozího písem-

ného svolení vydavatele. Každá osoba, která jedná neoprávněným jednáním ve vztahu k této

publikaci, může být vystavena trestnímu stíhání a nárokována pro náhradu škody.

Pád Vážky

Adrian Tchaikovsky

Copyright © ZONER software, a.s.

Vydání první v roce 2012. Všechna práva vyhrazena.

Zoner Press

Katalogové číslo: ZR918

ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno

www.zonerpress.cz

Překlad: Filip Drlík

Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián

Odpovědný redaktor: Hana Fruhwirtová, Jana Mahelová

Technický redaktor: Hana Fruhwirtová

DTP: Dan Zůda

© Obálka a ilustrace: Roman Kýbus

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována

žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém

prostředku bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro

potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směrujte na:

Zoner Press

ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno

tel.: 532 190 883

e-mail: knihy@zoner.cz

www.zonerpress.cz, www.facebook.com/zonerfantazie

ISBN: 978-80-7413-208-7

Pro Alexe

PODĚKOVÁNÍ

Rád bych poděkoval všem, kteří mi v minulém roce pomáhali a pod-

porovali mě. Rád bych poděkoval Simonovi, Peterovi a lidem v Mac-

millan, Alovi, Andymu, Emmy-Lou a Paulovi; spisovatelskému spolku

Deadliners a všem lidem v Maelstrom a v Curious Pastimes.

Mapa

NÍZIN a okolíˇ

N Í Ž I N Y

C O M M O N W E A L

V e l k é b a r i é r o v é

jezero

Sideriti

O C E Á N

EtheryonDorax

Sarn

Vek

Kolegium

Tsen

Seym

Suon Ren

y’yen

Ce

rr

ih

Parosyal

I M P É R I U M

P A V O U C Í Z E M Eˇ ˇ

Dr

yc

la

ws

ká

p

ou

št

ˇ

p o h o r íˇ

Hed

vá

bn

á s

tez

ka

Darakyonský les

jezero Limnia

Je

re

z

Luscoa

Maynes

SzarMyna

Toek

Araketka

Lak

Thord

Seldis

Tark

Egel

Merro

Akta

Asta

Tharn

Helleron

Shon Zhor

Nethyon

Kes

Everis

Felyal

Mavralis

Vosí Impérium se mnoho let rozrůstalo, soupeřilo se svými sousedy a podrobo-

valo si je. Když Vosy ukončily dvanáctiletou válku, kterou vedly proti vážčímu

Commonwealu, obrátily svoji pozornost k nejednotným Nížinám.

Stenwold Maker zjistil, jak je Impérium silné, když dobylo město Mynu. Od

té doby posílá své agenty, aby sledovali postup nepřítele. Ostatní obyvatelé Kole-

gia si však neuvědomují hrozbu, kterou Vosy představují.

Mezi tajnými agenty je i jeho neteř Cheerwell, svěřenkyně Tynisa, exotický

vážčí princ Salma, míšenecký řemeslník Totho… a také Stenwoldův nejoddanější

spojenec – kudlančí bojovník Tisamon.

Dokážou však svým snažením přivést Nížiny k rozumu dřív, než bude

pozdě?

11

kapitola

Jedna

To ráno pro něj nebylo radostné – ostatně jako všechna rána. Vstal

z hedvábí a včelích kožešin a na kůži pocítil zákeřný chlad, který tyto

místnosti dokázaly setřást jen na pouhý jeden měsíc uprostřed léta.

Napadlo ho, jestli by nemohl bydlet někde jinde – což ho napadlo už

nesčetněkrát předtím – ale věděl, že by to nestačilo. Jistým způsobem

by to bylo neloajální. Byl zajatcem svého vlastního obrazu na veřejnosti.

A navíc tyto místnosti měly své výhody. Jednou z nich byla skutečnost,

že neměly okna. Světlo dovnitř procházelo malými otvory ve stropě.

Těch byly tři tucty a všechny byly příliš malé na to, aby se jimi protáhl

i ten nejobratnější muší vrah. Bylo mu řečeno, že toto roztříštěné světlo

vytváří nádherné efekty, a ačkoliv on krásu v pár věcech spatřoval, žád-

nou z nich nebyla architektura.

Jeho lidé tyto zikkuraty stavěli odpradávna jako symbol moci svého

vládce, ale styl architektury, jenž dosáhl svého vrcholu právě v tomto

paláci v Kapitasu, už překonal sám sebe a zašel příliš daleko. Kmeny

z vrchoviny na severu, předstiženy mečem pokroku, stále stavěly ty

své stupňovité pyramidy na vrcholech pevností, zbudovaných v nitrech

kopců. Podoba staveb se změnila málo. Jediné, co se měnilo, byla jejich

velikost, takže on, který mohl mít bezmála vše, co chtěl, byl pohřbený

v groteskním přerostlém a věčně studeném chrámu.

12

Přehodil přes sebe plášť lemovaný kožešinou ušitou ze tří set můr.

Věděl, že přede dveřmi jeho pokoje stojí stráže. Byly tam pro jeho ochra-

nu, ačkoliv měl občas pocit, že ve skutečnosti jsou jeho žalářníky a že slu-

žebnictvo, jež právě vcházelo, tu je od toho, aby ho mučilo. Stačilo jediné

slovo k tomu, aby je nechal zabít – a ani nemusel zdůvodňovat, proč tak

činí –, ale takovými vrtochy se pokoušel bavit už dříve a neshledával na

nich nic zábavného. Jaký smysl mělo zabíjet ty nebožáky, když se vždyc-

ky našli další, celé nevyčerpatelné zástupy, svět bez konce? Jak deprimují-

cí byla myšlenka, že by se člověk mohl brodit po krk v krvi, a stejně by se

našlo mnoho dalších lidí připravených vstoupit do jeho služeb.

Jeho otec neměl ze svého postavení a moci žádnou radost. Probě-

hl životem, aniž by se chvíli zastavil, rozhlédl, přemýšlel. Narodil se

s mečem v rukou – pokud byste věřili povídačkám – a neviditelnou ko-

runou nad hlavou jako osudem. A tento muž v plášti lemovaném ko-

žešinou věděl, jaké to je. Bylo to jako mít kolem hlavy svěrák, který

nedopřává odpočinku a klidu.

Otec zemřel před osmi lety. Žádná dýka v rukou vraha, žádný jed,

žádné válečné zranění nebo vystřelený šíp. Prostě jen zničehonic one-

mocněl a o deset dní později se zastavil, jako nějaké hodiny, a žádný

lékař nebo řemeslník ho nedokázal znovu natočit. Otec zemřel a během

deseti dnů před jeho smrtí a deseti dnů po ní zemřely až na dvě všech-

ny jeho děti a až na jednoho také jeho sourozenci. Skonali na veřejných

popravištích nebo se stali obětí úkladných vražd, a to jenom proto, aby

nebylo zpochybněno následnictví trůnu, jeho následnictví. Byl nejstar-

ším synem, ale věděl, že tam, kde nastupují mocenské ambice, právo

prvorozeného přestává platit. Ušetřil pouze jednu sestru, tu nejmladší.

Tehdy jí bylo osm let, a když mu přinesli k podpisu rozsudek smrti, něco

se v něm zlomilo. Teď jí bylo šestnáct a hleděla na něj s tou vždy obe-

zřetně chabou úctou poddaného, on se však hrozil myšlenek, jež pluly

za tím pohledem, děsil se jich natolik, že se zbrocený potem budil, jen

když se mu o nich zdálo.

A před ním stále ležel příkaz k jejímu odstranění, k likvidaci dalšího

člena rodu. Jakmile bude mít vlastního syna, tento příkaz bude vyplněn.

Nebude z toho mít radost, stejně tak jako nebude mít radost z otcovství.

13

Teď chápal život svého vlastního otce, jehož stín se všemožně snažil pře-

konat. A přesto mu tolik záviděli! Jak moc jeho generálové, dvořané

a rádci proklínali svoji smůlu, že na trůnu má sedět on a ne oni! A při-

tom nemohli ani tušit, že z trůnu se celý ten těžký zikkurat státu jeví

jako postavený vzhůru nohama a celá váha vůdcovství – od široké zá-

kladny bezpočtu otroků přes jeho poddané a všechny vojáky armády

včetně generálů – leží jen a jen na něm. On představoval jejich naději

a vzor a jejich očekávání ležela na jeho bedrech.

Služební, kteří ho omývali a oblékali, byli všichni čistokrevní. V srdci

kultury postavené na otrokářství bylo dovoleno vstoupit do paláce pouze

několika otrokům z ciziny. Žádnému z otroků nedůvěřoval a navíc –

i ty nejpodřadnější práce byly považovány za čest, pokud byly prováděny

pro něj. Mezi otroky z ciziny byla jen hrstka rádců, mudrců, řemeslní-

ků a jiných, jejichž schopnosti zastínily podřadný původ, a přestože šlo

o otroky, po dobu, kdy z nich měl nějaký užitek, si žili jako králové.

Jeho rádci, ano. Měl s nimi mluvit později. Předtím však bylo nutné

vyřešit nějaké státní záležitosti. Okovy jeho úřadu ho vždycky depri-

movaly.

Oblečen tak, jak se slušelo jeho stavu, hlavu obtěžkánu zlatem a ebe-

nem, Jeho císařské Veličenstvo Alvdan II., vládce vosího Impéria, byl

připraven znovu zasednout na trůn.

Císař měl mnoho rádců a scházel se s nimi každých deset dní, což

pro ně představovalo příležitost promluvit o čemkoliv, o čem se domní-

vali, že by jemu a císařství mohlo být ku prospěchu. To bylo i zvykem

jeho otce, součástí toho hlučného života v jednom kole, který ho, nej-

většího otroka císařství, nikoliv jeho vládce, předčasně přivedl do hrobu.

Alvdan by se bez tohoto zvyku klidně obešel, ale setkání s rádci se stalo

součástí císařského úřadu tak, jako k němu patřily trůn a koruna. Ne-

mohl ho zrušit.

Další věcí byli jednotliví rádci. Tváře mezi nimi mohly být každých

deset dní jiné; některé z nich odstranili na jeho vlastní příkaz, jiné zase

zrušili jeho věrní Rekef ští. Několik rádců bylo z Rekefu, Alvdana nic-

méně těšilo, když zjistil, že samotný původ nebo společenské postavení

nemusí být nutnou ochranou.

14

Někteří rádci byli otroci, což představovalo další dlouhou tradici –

císařství vždy dokázalo dokonale využít své zdroje. Vzdělanci z doby-

tých měst byli často dovlečeni do Kapitasu, a to jen pro své vědomosti.

Některým se dařilo dobře, podobně jako jakémukoliv jinému otrokovi

v císařství, některým dokonce i lépe než mnohým svobodným. Jiní se-

lhali a padli. A vždycky se našli další.

Zasedání rady bude obvyklou směsicí nudy. Bude tam jeden nebo dva

příslušníci národa Stínek – lidé s protáhlými a smutnými šedými ob-

ličeji, kázající moudrost a radící opatrnost. Přijde také několik Brou-

ků, kupců či zbrojířů, možná nějaká rarita jako Pavouk z dalekého jihu,

Můra s prázdným pohledem nebo něco podobného. A samozřejmě se

zúčastní někdo místní: Vosy z Rekefu, představitelé vojska, diploma-

té, činitelé z Konsorcia, členové důležitých a vysoce postavených rodin

a možná i nějací podivínští dobrodruzi. A ti všichni budou mít nějakou

radu, ze které – pokud by se jí řídil – budou mít často prospěch přede-

vším oni sami.

Jeho vstup do místnosti byl oznámen sloužícími, kteří mu otevírali

dveře, zametali před ním podlahu, odebrali mu svrchník a váhu koru-

ny na jeho hlavě. Další mu nalévali víno a servírovali sladkosti dokon-

ce i poté, co se posadil; jídlo a pití nejprve ochutnávali další neviditelní

poddaní.

Rádci seděli po stranách v mělkém půlkruhu nízkých sedadel. Úmy-

slně – věřilo se, že císař by měl hledět přímo před sebe a jen naslouchat

moudrým slovům, znějících mu v uších, aniž by byl ovlivňován identi-

tou toho, kdo zrovna mluví. Ideologicky to bylo samozřejmě dokona-

lé, ačkoliv prakticky to bylo úplně k ničemu. Měl tak dokonalý sluch, že

byl schopen identifi kovat toho, kdo mluví, na základě jediného prone-

seného slova. Místo toho jediné, co si z toho všichni odnesli, byl ztuhlý

krk, jak se každý natahoval, aby zjistil, kdo zrovna mluví.

To bych mohl změnit. Byl koneckonců císař. Mohl je posadit kolem

stolu, jako sedávají vojáci po službě, když hrají o peníze, nebo je před

sebou nechat klečet jako prosebníky, či je třeba pověsit na dráty ze stro-

pu – pokud by se mu chtělo. Neuplynul jediný den, aby mu císařská by-

rokracie nějakou drobností nehodila klacek pod nohy, a přesto si vždy

15

v sobě dokázal zdůvodnit, proč do toho soustrojí nesahat: bylo by to

špatné pro morálku; vždyť to fungovalo až doposud; bylo to z dobrého

důvodu, proč by to jinak takto dělali?

Ale ve svých nejhorších nočních můrách slyšel skutečné důvody vlast-

ní zdrženlivosti: po každé změně, kterou by zavedl, po každé větvi, kte-

rou by z toho stromu tradice usekl, by všichni určitě začali šeptat: Není

takovým mužem, jakým byl jeho otec.

Zplodil celé šiky krátce žijících levobočků, ale žádného syna ryzí

krve. Důvodem možná bylo břímě císařského dědictví, které nechtěl

žádnému ze svých dětí předat. Tato problematická situace se stávala rok

od roku tíživější. Dědictví trůnu bylo téma, o němž svým rádcům zaká-

zal mluvit, ale i tak jeho vážnost a důležitost pociťoval.

Shromáždění rádců se na svých sedadlech zavrtělo; čekali, až dá ges-

tem najevo, že se může začít. Dal pokyn k začátku a bez zájmu na-

slouchal několika prvním záležitostem, jež se mu zdály bezvýznamné.

Hladomor ve východním císařství. Mělo by se tam prý poslat pár lidí,

kteří by těm nevzdělaným primitivům řekli něco o moderním zeměděl-

ství. Císařovo líné gesto oznámilo, že souhlasí. Návrh, že by se hrami

mělo oslavit první vítězství nad Nížinami, ať už bylo kdykoliv, zamítl.

Považoval jej za předčasný. Další návrh následoval od Gjegeveje z ná-

roda Stínek. Tento muž se smutnou tváří sloužil Alvdanovu otci v po-

sledních devíti letech jeho vlády a byl natolik moudrý a bystrý, že přežil

čistky, jež doprovázely korunovaci nového císaře.

„Možná by šlo v našich invazních záměrech pokračovat méně razant-

ně,“ pronesl tento rádce tichým hlasem. Byl to zvláštní patron, stejně tak

jako všichni jeho původu: o celou hlavu vyšší než kterýkoliv statný muž,

na jeho šedé kůži se od čela přes celá záda táhly světlé proužky. Jeho oči

se ztrácely v hnízdě vrásek. „Lid z Nížin má rozsáhlé znalosti, ehm, me-

chaniky, fi losofi e, ehm, logistiky… které bychom mohli využít. Pokud

bychom, ehm, nebyli příliš tvrdí…“

Alvdan se zabořil do opěradla trůnu a nechal, aby se rozproudila de-

bata. Slyšel, jak zástupci vojska argumentují rizikem, jež s sebou nese

pomalé dobývání, a Rekef ští tvrdí, že cizincům se nedá věřit a že Kon-

sorcium požaduje rychlé dobytí, které by rozdrtilo jeho obchodní rivaly

16

v Nížinách. Každý si samozřejmě hleděl svých zájmů, což ovšem nemu-

selo být špatné pro císařství. Vládce zvedl ruku a rádci okamžitě ztichli.

„Věříme našim generálům.“ Nic víc neřekl, stačilo to.

Než promluvil další rádce, bylo chvíli ticho, takže se Alvdan mohl

obrnit proti slovům, která měla zaznít.

„Vaše císařské Veličenstvo.“ Generál Maxin, jehož jediné zamrače-

ní způsobilo, že se Rekef ští roztřásli, začal opatrně. „Zbývá nám vyře-

šit otázku vaší sestry.“

„Opravdu?“ Alvdan hleděl přímo před sebe, rty sevřené v úsměvu,

o němž věděl, že z něj jde všem mráz po zádech.

„Jsou tací, kteří by…“

„My víme, generále. Naše drahá sestra má svoji kliku, jakési podporo-

vatele, ale má je bez ohledu na to, zda si to přeje či nikoliv. Posadili by

ji na mé místo, neb si myslí, že by je za to měla ráda. A proto musí ze-

mřít, stejně jako ti ostatní. Chcete nám nyní radit o úloze milosti v cí-

sařské doktríně, nebo o jejím nedostatku?“

Neslyšel nic, ale koutkem oka zachytil Maxinův pohyb. Nesouhlas-

ně vrtěl hlavou.

„Vzpomínáte si na generála Scarada?“ pokračoval císař. „Mám za to,

že on byl posledním, kdo nám radil stran milosti. Tvrdil, že u vládce jde

o nerozumnou vlastnost.“

„Ano, Vaše císařské Veličenstvo.“

„Připomeňte nám, jak jsme reagovali, generále.“

„Souhlasil jste s ním, ocenil jste jej za jeho postoj a nechal ho zabít,

Vaše Veličenstvo,“ odpověděl Maxin klidně.

„Chválíme vaši paměť, generále, proto račte pokračovat.“

„Byla mi navržena alternativa, jak by se dala vyřešit záležitost s vaší

sestrou, Vaše císařské Veličenstvo,“ pravil Maxin opatrně. „Nemůže se

vdát, o tom není pochyb, není ani vhodná pro trůn, takže bychom jí

možná mohli umožnit dosáhnout klidu mysli v nějaké světské organiza-

ci. V nějakém fi losofi ckém řádu, Výsosti, bez politických aspirací.“

Alvdan zavřel oči a pokusil se představit si svoji sestru v rouše Dcer

milosrdenství nebo nějakém podobném uskupení babizen. „Bereme váš

návrh na vědomí, generále, a zvážíme ho,“ řekl pouze, ale tento návrh

17

oslovil jeho smysl pro humor. Ano, klidný život v rozjímání. Jak lépe

zbavit jeho sestru rozumu?

M

Když bylo sezení u konce a jeho rádci už neměli nic, co by mu pora-

dili, zopakovali Alvdanovi služební celou ceremonii, jen tentokrát obrá-

ceně. Jakmile se postavil, rádci se začali trousit z místnosti, až v ní zbyl

pouze generál Maxin, jemuž úprava pásu s mečem trvala nějak záhad-

ně dlouho.

„Generále, z vaší rafi novanosti máme pocit, že si s námi přejete mlu-

vit.“

„Jen taková malá odbočka, Vaše císařské Veličenstvo, pokud mohu.“

„Z Rekefských se stávají baviči, nemyslíte, generále?“

„Vaše Výsosti, moji agenti dopadli jednoho muže. Je to mimořádně

pozoruhodný a zvláštní člověk a já jsem si myslel, že Vaše Výsost by při-

vítala možnost se s touto osobou setkat. Je to otrok, samozřejmě, a do-

konce horší než obyčejný otrok, nehodí se k ničemu užitečnému. Ale

v soukromí říká zvláštní slova. Vzdělání Vaší Výsosti možná už nikdy

nebude mít takovou příležitost.“

Alvdan konečně pohlédl na Maxina přímo. Na masité tváři starého

vojáka byl slabý úsměv. Maxin nebyl rádcem jeho otce, ale tu noc po

Alvdanově korunovaci třímal v ruce nůž a staral se o to, aby další ráno

nevidělo neshody či nejednotnost mezi sourozenci. Nebyl z těch, kteří

vtipkovali.

„Dobrá, generále, to nás zajímá. Doveďte nás k tomu muži.“

M

Ten let byl jako něco z horečnaté noční můry, něco neslýchaného.

Thalrik přišel do Asty v očekávání trestu. Vzhledem k tomu, že

zklamal císařství, předpokládal, že uvidí zachmuřenou tvář plukov-

níka Latvoca nebo vyzáblou postavu generála Reinera, jeho nadříze-

ných u Rekefu. Byl na misi, jejímž cílem bylo zmocnit se železnice,

kterou město Helleron nazývalo Hrdost. Tou mělo být posléze zásobo-

váno čelo invazních vojsk, jež měla vyplenit Kolegium a ukončit sny

o jednotě Nížin. Namísto toho nesourodá skupina odpadlíků pod vele-

ním Stenwolda Makera Hrdost zničila, a dokonce dokázala vrhnout stín

18

podezření z jejího zničení na Vosy, snažící se tak mocně o to, aby ji

uchránily.

Pro císařství to představovalo malou překážku; jen teď musí silou zís-

kat to, co mohlo být jeho díky tajné operaci. Pro Thalrika, kapitána cí-

sařské armády neboli majora Thalrika z cizinecké rekefské legie, to byla

velká překážka.

A přesto ve městě Asta nemusel před vojenský soud. Vypadalo to, že

úprk do Nížin už započal, a dokonce i selhavší meč, jakým byl Thalrik,

mohl najít dobré využití. Už na něj čekal tajný rozkaz: Nalodit se na Mra-

kolet. Další rozkazy budou následovat.

Mrakolet byl šílený stroj, který nesestrojil žádný vosí mechanik, ale ja-

kýsi zotročený technik. Mrakolet neměl trup, tedy pokud by člověk nepo-

čítal to malé cosi. Místo trupu měl zesílenou dřevěnou základnu a změť

vzpěr, tvořících jakousi prázdnou klec. Na zádi byl natahovací motor,

nahazovaný dvěma muži tak, že začali zuřivě šlapat do pedálů, a krátká

a tlustá křidélka se dvěma vrtulemi. Thalrik nastoupil do stroje společně

s muším pilotem, nadporučíkem te Berrem, agentem Rekefu, který mu

měl dát další instrukce. Poté se Mrakolet zvedl ze země. Křehká dřevě-

ná soustava se hnací silou vrtulí celá roztřásla a zamířila vzduchem výš

a výš. Vzhůru, ještě výše v úzké spirále, do níž ji hnal její pilot, dokud

se nedostali do mraků a pak i nad ně. Nato pilot spustil vzpěry na obou

stranách stroje a sklopil mohutná šedá křídla Mrakoletu vlevo, vpravo,

nahoře i dole. Křídla nabrala vzduch a stroj, co vypadal jako mizerná

práce nějakého pomýleného učedníka, nabral rychlost a letěl nad světem,

v prudkém větru stoupal směrem na západ, dokud nebyli nad Nížinami

skoro tak vysoko, kde plují jen samotné hvězdy.

A jaká zima tam byla! Thalrik byl zachumlaný ve čtyřech pláštích

a vrstvách vlněného oblečení pod nimi, ale chlad vzduchu se stejně pro-

hryzával až na kůži. Neviditelné mrazivé ostří, jež svištělo otevřenou

konstrukcí Mrakoletu, ho pokrylo bělostnou jinovatkou a měnilo dech na

bílé obláčky, které ostrý vítr odfoukával pryč.

Do Kolegia se měli dostat rychleji než jakýkoliv posel a smazat tak

náskok, který si Stenwold vytvořil, takže navzdory Thalrikově odboč-

ce do Asty bylo jasné, kdo do Kolegia dorazí brzy. Byli tak vysoko, až

19

na samotné ledové střeše nebes, že by je neviděl žádný vzdušný zvěd.

Ani dalekohledy nemusely na pozadí nebeské klenby odhalit jejich stří-

břitá křídla.

Thalrik se nahrbil se dopředu, aby zachytil te Berrova ztrácející se

slova, příkazy ohledně mise; musel si je zapamatovat.

„Máte štěstí,“ zakřičel na něj přes vítr Moucha. „Rekef si nemůže

dovolit přijít o agenta s vašimi zkušenostmi jen kvůli disciplinárnímu

řízení. Nížiny nikdy nespí, připravují se na nás. Máte druhou šanci. Ne-

promrhejte ji.“ Už spolu kdysi pracovali, Thalrik a te Berro, a vyvinul

se mezi nimi vztah vzájemného respektu.

„Vysadíme vás poblíž Kolegia,“ pokračoval te Berro. „Dostaňte se

nějak dovnitř. Sejděte se tam s našimi agenty. Nesmíme dopustit sjed-

nocení Nížin. Jsou dva plány. První je rychlejší než ten druhý, ale bude-

-li to možné, máte provést oba dva. I když bude ten první úspěšný, ten

druhý také napomůže našemu válečnému úsilí.“

A pak mu te Berro vysvětlil tyto dva plány. Ten první byl vcelku

běžný úkol, ten druhý byl drsný a jeho rozsah jím malinko otřásl.

„Rozkaz,“ ujistil Mouchu. Mrakolet pokračoval ve svém rychlém, ne-

viditelném přesunu přes Nížiny, rozprostírající se hluboko pod nimi.

M

Do Kolegia vešel bez problémů lehce před polednem, kdy se zdálo, že

město lehce pospává. Kolegium mělo bílé zdi, ale brány byly otevřené

dvacet let, zavřely se jen, když vekští Mravenci pojali myšlenku zabrat

město pro sebe. U brány seděla stráž, starý Brouk, který sám malinko

klimbal. Kolegium nemělo zájem držet lidi před svými branami. Pokud

by mělo, pak by ho možná nemusel zničit.

Když zde byl Thalrik naposledy, bylo mu povoleno ve městě krátce

zůstat. Pouze dva dny a pak ho nacpali do letounu s pevnými křídly, aby

chytil Stenwolda Makera na lodi Volné nebe. Když na to pomyslel, po-

kusil se rozpoznat, kterým směrem od místa, kde stál, leží letiště a zda

u něj tato obrovská vzducholoď náhodou nekotví. Zdi byly ovšem příliš

vysoké, domy se tyčily nad ním, protože většina Kolegia byla trojpod-

lažní, a chudší oblasti dokonce čtyř či pětipodlažní. Věděl, že císařství se

zde má hodně co učit. Chudina v Kolegiu proklínala svůj osud, brblala

20

a záviděla, to ale nikdo z nich neviděl, jak žili chudí v Helleronu nebo

císařská chudina či třeba otroci v mnoha dalších městech.

Pokud zničíme Kolegium, získáme někdy zpět to, o co přijdeme v plamenech?

Protože nešlo jen o to, poznamenat si nějaké tajemství, zapsané v jedné

z nespočtu knih v kolegijské knihovně. Byl to celkově způsob života,

kterým bylo dobré žít a – podobně jako z ostatních dobrých věcí – cí-

sařství by z něj mohlo mnohé získat. Obyvatelé císařství by měli těžit ze

znalostí a vědomostí mužů a žen, kteří postavili toto místo.

Ale ten druhý plán, který mu sdělil te Berro, by to všechno zničil

a on měl své příkazy.

Troška nespokojenosti, kterou v sobě už nějakou dobu měl, o sobě dala

známým způsobem opět vědět, ale on to zvládl. Pokud císařství chtělo,

aby se události ubíraly tímto směrem, má to mít. Byl své vlasti oddaný.

Na ulici se zastavil tak zprudka a znenadání, že do něj vrazilo pár

mužů, lopotících se s kmenem stromu, a než se vydali dál, pořádně mu

vynadali.

Taková kacířská myšlenka! Bude lepší, když ji pohřbí hluboko ve své

hlavě. Jen pomyslet na to, že by oddanost císařství, jeho lepší budouc-

nosti, nebyla stejná jako oddanost Císařovým dekretům nebo plánům

Rekefu, by ho mohlo dostat k výslechu. Vyhnul se zaslouženému poká-

rání za selhání v Helleronu a nehodlal si začít pohrávat s takovými ná-

pady – jen by si tím říkal o malér.

Ale ta myšlenka žila v nejodlehlejších koutech jeho mysli a čekala na

další nestřeženou chvíli.

M

V Kolegiu byli samozřejmě agenti Rekefu už před ním. A zatímco

doma vnitrozemská větev císařských tajných služeb prováděla očistu od

neloajálních osob, cizinecká legie ve městech Nížin rozsévala špehy a in-

formátory. Thalrik se s nimi spojil, když tu byl naposledy, ale jejich síť

už byla čtyři roky stará. Thalrik po městě rozeslal muší posly s neškod-

nými dopisy, v nichž byly rozpuštěny kódy jako jed ve víně. Ti muži

a ženy, jimiž Rekef ští infi ltrovali město, žili své všední, obyčejné živo-

ty. To teď mělo skončit. Povolával je do služby.

Sešel se s nimi v námořnické taverně, ležící tak blízko doků, že okny

21

slyšeli vrzání lanoví a pleskot plachet. Bylo to místo, kde lidé zapomí-

nali, kdo se potkal s kým nebo co vše se zde mohlo odehrát – a to bylo

dobré. Vytvořili zvláštní čtveřici.

Nejvýše postaveným byl nadporučík Rekefu, a když kdysi Thalrik

potřeboval pár vrahů, kteří by zastihli Stenwolda Makera v jeho domě,

šel právě za ním, čistokrevnou Vosou, nadporučíkem Grafem, který zde

pracoval jako zprostředkovatel obchodu s noži. To v místní hantýrce

znamenalo, že představoval bojovníky jejich možným budoucím patro-

nům, díky čemuž získal Thalrik hned pevnou půdu pod nohama pro

svou činnost. Graf byl štíhlý muž a jeho tvář hyzdila nepravidelná jizva

od ostří meče, táhnoucí se od čela až k bradě. Thalrik věděl, že to je

památka na jeden souboj z doby, kdy Graf působil v Bratrech ve zbrani.

Místo oka, přes které se táhla ta jizva, měl černou skleněnou kuličku.

Ti tři zbylí neměli v Rekefu žádnou hodnost, byli pouhými agen-

ty. Hofi pocházel z národa Much. Stříhal vlasy bohatým a holil mocné

a Arianna byla Pavouk a student univerzity. Čtvrtý muž, míšenec Scad-

ran, pracoval jako pomocník v docích a sbíral všechny povídačky, které

se na pobřeží šustly. Vosí krev se v něm mísila s broučí a mravenčí

a jeho těžké rysy v Thalrikových očích zdůrazňovaly to nejhorší z těch-

to ras. Scadran byl obrovitánský chlap, bitkař. To se mohlo koneckon-

ců hodit.

Seděli u stolu v rohu, odtaženého dostatečně daleko od ostatních, aby

nebylo slyšet jejich tlumený hovor. Přišli v prostých šatech a se zbraněmi

a hleděli na něj s očekáváním. Pokud by je tu noc poslal do města zabí-

jet, byli by připraveni.

„Povězte mi o Stenwoldu Makerovi,“ požádal je.

Poručík Graf letmo pohlédl na ostatní a pak spustil: „Přijel den před

vámi, pane. Taky se za ním táhlo dost přívrženců.“

„Nebyla mezi nimi nějaká Kudlanka?“ zeptal se Thalrik. Najed-

nou si vzpomněl na noční bitvu v helleronské továrně na motory, kdy

byla zničena Hrdost. Byl tam jeden Kudlanka, jenž z každého, kdo se

mu postavil, nadělal sekanou – dokud ho Thalrik nepopálil. Tisamon,

tak ho jmenovala Scylova zpráva, a jeho dcera nazývali Tynisa. Tynisa,

která tehdy Thalrika téměř vyřídila, když přišel celou záležitost ukončit.

22

V hloubi srdce doufal, že ten muž na svá zranění zemřel, ale přesto ho

Grafova další slova vůbec nepřekvapila.

„Ano, pane, jmenuje se Tisamon. Zjistil jsem, že před mnoha lety stu-

doval na univerzitě, ve stejné době jako Maker. Už tehdy se o něm dost

povídalo.“

„Zaslouženě,“ přitakal Thalrik. „Nějaké přesuny?“

„Maker shromažďuje svoje lidi. Žádal o svolení promluvit před Shro-

mážděním, ale to nejspíš pár dní potrvá. Není zrovna populární. Mají

ho za dobrodruha, a on navíc dost často neplní své povinnosti na uni-

verzitě. Byrokracie ho chvíli zdrží, možná i deset dní, než mu to povo-

lí. Takové klepnutí přes prsty.“

„A zbytek?“

„Mnozí z ostatních jsou teď na univerzitě,“ pravila Arianna. „Tedy

přesněji, pár jich je v nemocnici. Z Helleronu s sebou přinesli nějaké

zraněné. Je s nimi takový obrovitánský nešťastník, nějaká rasa s ostny,

jakou jsem nikdy dřív neviděla. Ten hodně chodí po továrnách, strojír-

nách a nádražních skladištích.“

„To bude Skuto,“ řekl Thalrik na vysvětlenou, „Stenwoldův zástupce

z Helleronu. Co jsem slyšel, tak je zbrojní mechanik, takže za některými

z těch návštěv může být profesní zájem.“ Thalrik si vybavil své jediné

setkání se Stenwoldem Makerem, těch pár srdnatých slov nad sklenkou:

dva muži se stejnou prací, ale na opačných stranách, a přesto je pojil stej-

ný zájem; byli dva vojáci, kteří si mnohé protrpěli pod dvěma různý-

mi vlajkami.

A teď ho sleduji až do jeho doupěte a musím ho zničit. A protože

musím věřit, že on by mi udělal totéž, nebudu mít žádné pocity.

„Mám pro vás rozkazy,“ oznámil čtveřici před sebou. „Plukovníku,

budeme potřebovat lidi se zbraněmi – a vy ostatní musíte být šikovní.

Stenwold Maker už na tomto světě dlouho nebude.“

434

kapitola

Třicet tři

Když přišel večer, utábořili se v noclehárně, která byla z půlky vypá-

lená. Salmovi připadala jako odraz jeho vlastních pocitů. Uvnitř byl asi

tucet ohořelých těl. Vytahali je ven, spálili a pohřbili. Vypadalo to na

práci Vos. Provozovatelé nocleháren pro cestovatele nikdy nikoho neod-

mítli a byli zastánci míru. Postavili domy podél všech cest v Nížinách.

Dokonce i bandité se v nich občas ubytovali. Cestovatelé se v noclehár-

nách mohli cítit bezpečně, protože sloužily všem. Vosy očividně podob-

né tradice neměly. Salma si představoval skupinu vosích průzkumníků

nebo sběračů, jak se zastavuje u budovy, zabíjí, rabuje a na odchodu vše

pálí. Na dlouhé cestě do Sarnu, severně od nich, byla celá vosí armáda.

Vojáci Impéria nebyli proslulí umírněností nebo silnými morálními zá-

sadami.

Salma došel k určitému rozhodnutí. Před setměním nechal zapálit po-

chodně a postavil se na Sfayotův povoz, aby mohl promluvit ke svým

následovníkům.

Od obrany vesnice se jejich skupinka rozrostla. Bylo jich teď kolem

padesáti. Salma vyčkával a snažil se vzpomenout si na jméno každé-

ho z nich. Byli mezi nimi i vesničané, kteří se je rozhodli následovat.

Urostlí mladí muži a ženy, kteří se chtěli věnovat něčemu jinému než

samozásobitelskému farmaření. Přidala se k nim i muší technička a celá

435

její velká rodina. Podařilo se jim utéct z Helleronu před tím, než byl

dobyt. Jejich řady se rozrostly také o pět sarnských kušníků. Šlo nepo-

chybně o nájemní žoldáky, kteří utekli z vlastního města. Objevil se

také starý štíhlý pavoučí lučištník a lovec, který skupině pomáhal tím,

že každé ráno vstal dřív než ostatní a obstaral jim k jídlu zvěř. Přidala se

k nim i můří žena se zmučeným výrazem v obličeji, nikomu nepovědě-

la své jméno a s nikým za celou dobu nepromluvila.

Podíval se na Nera, který povzbudivě přikývl, přestože nevěděl, co se

Salma chystá říct.

Salma si nebyl moc jistý sám sebou. Byl vystrašený, protože ho všich-

ni poslouchali a čekali na jeho slova. Přejížděl pohledem tváře všech

shromážděných – prohlížel si muší zločince, kteří stále drželi pospolu,

bandity a jejich vůdce Phalmese, který objímal kolem ramen Sfayotovu

nejstarší dceru. Ti dva spolu spali od té noci po obraně vesnice. Sfayo-

tovi to zřejmě vůbec nevadilo. „Je silný. V mnoha ohledech,“ prohlásil

Sfayot o Phalmesovi. „Řekl bych, že moje dcera se má poměrně dobře.“

„Následovali jste mě až sem,“ oslovil je Salma. „Nežádal jsem vás

o to. Nežádal jsem vás, abych se mohl stát vaším vůdcem nebo průvod-

cem. Přesto jsme teď všichni na jedné lodi. Připadá mi ale, že takhle dál

nemůžeme pokračovat. Nemůžeme jen bezcílně bloumat krajem a skon-

čit, kam nás zavede osud. Potřebujeme určit směr naší cesty. Až doposud

jste spoléhali na mě, že něco vymyslím. Takže, jestli mě necháte, při-

jmu místo, které mi nabízíte. Poskytnu vám za to vedení, smysl a směr.

Povím vám teď, kam vás chci vzít. Možná se potom rozhodnete, že mě

opustíte, ale to ještě uvidíme.“

Odmlčel se. Jak k tomu jen došlo? Nedokázal si na to odpovědět, ale jak

už sám řekl, byli všichni na stejné lodi.

„Sfayote,“ oslovil Salma muže. Šváb přikývl. „Kdybychom potkali

další členy tvé rodiny, chtěl bys jim pomoct, že ano?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Šváb. „O tom není pochyb.“

„Samozřejmě,“ zopakoval Salma, „protože je to tvoje rodina. To chá-

peme všichni. Pověz mi tedy…“

Podíval se směrem k muším zločincům a oslovil jednu z žen. „Chefre,

kdybychom potkali další členy tvého gangu, chtěla by ses o ně postarat?“

436

Opatrně přikývla a nic neřekla. Ta banda toho moc nenamluvila.

„Udělala bys to,“ pokračoval Salma, „protože všichni máme určitá

pouta a povinnosti. To z nás dělá to, čím jsme. Phalmesi, s tebou jsem

mluvil. Cítím, že tě znám. Nemůžeš zapřít to, čím jsi a odkud pochá-

zíš. Kdybychom na cestě potkali Myňana, muže z tvého města, pomohl

bys mu. Učinil bys tak i před tím, než jsme se setkali. Můžeš to popřít?“

„Nemohu, ani bych nechtěl,“ řekl Phalmes rozhodně. Přesto však

stále nechápal, kam tím Salma směřuje.

„Rodina,“ zdůraznil Salma. „Rodina je rodina, ať už ji spojuje krev-

ní, bratrské nebo občanské pouto. I kdyby ji měla pojit jen její rasa.

O naše rodiny se staráme a ony nám naši péči oplácejí. Myslel jsem si,

že rodina je důležitá jen v Commonwealu a že jen my, Vážky, umíme

žít pravý rodinný život. Ale to jen proto, že jsem nevěděl, co drží Níži-

ny pohromadě. Rodina.“

Opět se odmlčel. Připravil se psychicky na to, co se chystal říct.

„Jsme součástí největší rodiny v Nížinách a tato rodina se rozrůstá

kaž dým dnem. Nikdy nebyla malá, ale nikdy také nebyla tak velká jako

teď. Do té rodiny patří nemajetní, oběti, odvrženci a lidé, které společ-

nost využila a odhodila stranou. Jen se na nás podívejte, každý pochází

z jiného kraje a z jiného města. Máme různá zaměstnání a jsme různých

ras, ale přesto tvoříme rodinu. Máme tisíce bratrů a sester, tet, strýců

a dětí, kteří patří do naší rodiny a kteří teď potřebují naši pomoc. Potře-

bují, abychom jim pomohli proti těm, kteří jim udělali toto.“ Ukázal na

spáleniště a na místo, kde byli pohřbeni mrtví, které našli v noclehárně.

„To udělali naši nepřátelé. Staňme se i my jejich nepřáteli.“

„O čem to jako mluvíš?“ vybuchl Phalmes. „Nemůžeme jen tak za-

útočit na vosí armádu.“

„Že nemůžeme?“ zareagoval Salma. Jistota, se kterou to řekl, otřás-

la všemi přítomnými. „Můžeme útočit na jejich průzkumníky. Můžeme

jim ukrást zásoby. Můžeme pomoct jejich obětem. Můžeme z krajiny

vzít veškeré jídlo a oni dostanou hlad. Můžeme je rychle napadnout

a pak zase utéct, a to mnoha různými způsoby. Můžeme je donutit změ-

nit plány. Díky nám se budou muset rozdělit, budou muset trčet na

místě a my jim vezmeme odvahu, podkopeme jejich morálku. To vás

437

alespoň čeká, jestliže půjdete se mnou. Můžeme s nimi válčit, aniž by-

chom se s nimi kdy utkali na bitevním poli.“

Někteří jen užasle zírali, jiní byli nadšení. Většina se však tvářila

zmateně. „Dávám vám dnešní večer na rozmyšlenou. Znovu si přeber-

te všechno, co jsem vám teď řekl. Jestli se někdo chce oddělit a jít svou

vlastní cestou, nikdo mu bránit nebude. Ti, co ráno zůstanou, se připo-

jí ke mně. V Commonwealu jsou muži a ženy, kterým se říká Merceři.

Jezdí podél cest a udržují je bezpečné. Ti, co se mnou zůstanou, se sta-

nou mými novými Mercery.“

Otočil se a zamířil k nocležně. Ostatní se ubytovali v budově a kolem

ní. Dal tak šanci těm, kteří chtěli odejít, ale ostýchali se udělat to před

jeho očima.

Salmovi se tu noc spalo dobře. Přijal úděl, který mu nachystala jeho

zodpovědnost. Měl čisté svědomí.

Když se vzbudil, za závěsem bylo podezřelé ticho. Věděl, co to zna-

mená. Vstal a pomalu se oblékl. Vzal do ruky hůl. Jedním jejím koncem

závěs odtáhl a vyšel na světlo.

Byli tam úplně všichni. Nikdo z nich neodešel. Ba naopak, dokonce

se objevil někdo nový. Byla tam, zářila svým vlastním světlem i za slu-

nečního svitu. Hrála všemi barvami duhy a svůj pohled upírala jen na

něj. Žal v okovech a Agenova radost – a kdo ví, jaká další jména kdy

měla – přišla až za ním.

Pokusil se na situaci podívat očima Phalmese a ostatních. Hned za

úsvitu se tu objevila překrásná kouzelnice, zářivý přelud, a přišla jen

kvůli Salmovi. Muselo jim to připadat jako znamení, poslední nápově-

da při jejich rozhodování.

Přiblížila se k němu. Její krása ho oslepovala. Byl u vytržení, když se

lehce dotkla jeho ruky. „Konečně jsem tě našla,“ řekla.

„Jak?“

„Šel jsi tak daleko, jen abys byl se mnou,“ zašeptala. „Jak bych jen

mohla učinit méně pro muže, kterého miluji?“

M

Přijíždělo jídlo, na vozech, v koších i v rukou. Muži a ženy, kteří

obdělávali svou vlastní půdu nebo půdu jiných, se teď vydali sklízet

438

nevyužitá pole. Děti probíhaly opuštěnými sady jako kobylky. Farmář-

ské usedlosti byly zplundrovány tak dokonale, že lépe by to nedokáza-

li ani lidé umírající hlady. Když narazili na opuštěná sídla bohatých,

přelezli zdi, rozbili brány a vraceli se s plnými náručemi lahůdek nebo

přinášeli uhlí na topení. Kupci a obchodníci mlátili a mleli obilí, zatím-

co řemeslníci budovali hliněné pece na pečení chleba. Lovci se vraceli

s ulovenou kořistí nebo se živými hospodářskými zvířaty.

Nikdo nejedl moc, ale nikdo neumíral hlady. Ani Salma by sám ne-

požádal o víc jídla.

„Tak co máš teď v plánu, hochu?“ zeptal se Nero.

„Další pohyb, který mám v plánu, je být pořád v pohybu,“ řekl Salma.

„Jinak vyčerpáme všechny okolní zdroje. Pořád jen sbíráme a plundru-

jeme, akorát ve větším měřítku. Musíme najít azyl pro ty, co nemůžou

bojovat. Spoléhám na Sarn nebo Kolegium.“ Pozoroval Žal v okovech.

Procházela mezi lidmi. S několika z nich také prohodila pár slov. S ostat-

ními sice nepromluvila, ale svou zářivou přítomností jim zvedala náladu.

Jen při pohledu na ni se Salmovi po tváři rozlil úsměv. Navzdory tomu,

že nastaly těžké časy, byl šťastný.

Přejmenovala se na „Poklad draků“.

„Ze západu se k nám v poslední době moc zpráv nedoneslo,“ podot-

kl Nero. „A ta armáda na severu pochoduje k Sarnu.“

Salma přikývl. „Přesto nemáme žádnou jinou možnost.“ Podíval se

na své ruce. Dělával to tak Stenwold, vždy, když musel učinit důležité

rozhodnutí. „Sfayote! Phalmesi! Potřebuji s vámi mluvit!“ zvolal Salma.

Šváb a Myňan přišli hned a bylo poznat, že už pár dní čekali, že jim

zadá nějaký úkol.

„Zítra se přesuneme,“ oznámil jim Salma. „Sfayote, chci, abys vedl

potřebné. Jděte vlastním tempem a sbírejte po cestě jídlo.“

„Samozřejmě,“ přitakal Šváb.

„Pokud vás zahlédnou imperiální, neuvidí nic víc než uprchlíky na

cestě.“

„Můžeme se bránit, když bude potřeba,“ dodal Sfayot. „Chápu to tak,

že vy dva něco podniknete. Je to tak?“

„Je na čase, abychom tasili meče,“ připustil Phalmes. „Jaký je plán?“

439

„Chci vědět, co se děje na severu. Budeme pozorovat vosí armádu.

Pokusíme se toho zjistit co nejvíce a potom se rozhodneme, co může-

me podniknout,“ vysvětlil Salma. „Nejprve informace, akce až potom.“

Phalmes přikývl. Svým výrazem dával najevo, že souhlasí hlavně

s tím druhým. „A tvoje dívka?“

Salma na chvíli znejistěl. „Napadlo mě, že by měla zůstat se Sfayo-

tem.“

„Dokáže zacelovat rány holýma rukama,“ podotkl Phalmes. „Všichni

jsme to viděli. Motýlí Dar je naprosto výjimečný. Navíc, myslíš si, že se

po té dálce, co urazila, nechá odklidit někam stranou?“

„Máš pravdu,“ uvědomil si Salma. Neměl žádné právo držet ji bokem,

když se sám vydával vstříc nebezpečí.

„Co se týče tebe,“ otočil se Salma k Nerovi, „mám pro tebe speciál-

ní úkol.“

„Jsem teď jedním z tvých vojáků, že?“ zeptal se Moucha.

„Jsi stejně důležitý, to ano. Chci, aby ses vydal do Kolegia.“

Nero pomalu přikývl. „Už je to pěkných pár let, ale cestu pořád

znám.“

„Najdi Stenwolda nebo mu alespoň doruč zprávy. Pověz mu o tom,

co dělám.“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Řekni mu také o Totho-

vi. Bude to chtít vědět.“

M

Vstoupili do jeho stanu opatrně a potichu. Thalrik je pozoroval ze

svého úkrytu. Zahlédl, jak se jim v rukou zableskly čepele. Odhrnu-

li chlopeň stanu.

Thalrik chvíli vyčkával a pak se jim objevil za zády. Dva vojáci, kteří

Daklana a Haroka doprovázeli, se vylekali. „Hledali jste mě?“ zeptal se

Thalrik.

Daklan a Harok přišli nalehko, beze zbrojí, aby ho nevzbudili. Na-

padlo ho, že toho možná budou litovat.

„Á, major Thalrik,“ spustil Daklan.

„Přinesli jste mi zprávu, v tuto pozdní hodinu?“ zeptal se Thalrik.

„Něco na ten způsob. Dostal jsem rozkazy přímo z Kapitasu, majo-

re. Týkají se vás.“

440

Thalrik přikývl. Víc ani nečekal. „Možná byste mi je rád předal, ma-

jore Daklane?“

Daklan se podíval směrem k vekským stanům. „Myslím, že bychom

se brzy mohli octnout v ožehavé diskuzi, majore, a já bych byl velice

nerad, kdyby nás naši spojenci spatřili, jak se hádáme. Možná bychom

měli jít kousek dál od stráží.“

„Myslíte do tmy?“ zeptal se uštěpačně Thalrik.

„Svítí měsíc. Nebo se snad bojíte tmy, majore Thalriku?“

Usmál se. Vojáci se nervózně přesunuli po jedné jeho straně, zatímco

Daklan a Harok poodešli na druhou, aby ho měli na očích.

Jistě, měli pravdu. Roztržka mezi vosími důstojníky by poškodila re-

putaci Impéria v očích Veku. A Kolegium zatím ještě nepadlo.

Najednou mu byla zima. Jako kdyby z něj už pomalu začal odchá-

zet život.

„Má oddanost patří pouze Impériu,“ řekl klidně. „Jestli si to Impérium

opravdu přeje, potom nemůžu stavět své potřeby nad přání svého císaře.“

„To je od vás velice vlastenecké,“ odtušil Daklan. Nevěřil mu ani

slovo. Thalrik se však bez řečí otočil a vydal se směrem k okraji vekské-

ho tábora. Následovali ho.

Zastavil se, teprve když se dostali mimo dosah luceren, které tábor

osvětlovaly. Měsíc svítil dost na to, aby bylo vidět obrysy Daklana a Ha-

roka, který teď místo svitku držel meč. Dva vojáci se vzdálili, aby náho-

dou nevyslechli něco, co nebylo určeno jejich uším.

„Obdivuji vaše odhodlání, Thalriku,“ řekl Daklan napjatě a očeká-

val nějakou lest. Thalrikovi už konečně došlo, že se jeho jméno oprav-

du ocitlo na seznamu nepřátel.

„Sloužil jsem Impériu po celý svůj život,“ reagoval Thalrik. „V jeho

službách jsem se dopustil věcí, ze kterých bych přišel o rozum, kdybych

je udělal sám za sebe. Jen díky tomu, že jsem je konal pro vyšší dobro,

jsem tyto úkoly dokázal splnit.“ Zpražil Daklana pohledem, který muže

donutil nervózně přešlápnout z nohy na nohu. „Pálil jsem knihy a po-

pravoval jsem své přátele. Mučil jsem ženy a zabíjel jsem děti, to vše ve

jménu Impéria. Teď, když se i můj život dostal před stejného soudce, ne-

mohu odmítnout vůli Impéria. Musím poslouchat až do konce.“

441

Daklan sebou nervózně škubl. „Není to nic osobního, majore. Nebu-

du předstírat, že vás mám v oblibě, ale rozkazy jsou rozkazy.“

„Jistě, tak to je.“

„Máte neprodleně opustit Rekef. Tak to přesně napsali. Víte, co to

znamená.“ Ve svitu měsíce zahlédl Thalrik Daklanovy bílé zuby, když

se ušklíbl.

„Mohu se zeptat proč?“ ozval se Thalrik. „Pokud to tedy víte.“

„Vím to celkem dobře. Rozkaz vydal generál Maxin. To jméno mu-

síte znát.“

„On je váš nadřízený?“

„Mám v plánu dobře s ním vycházet,“ připustil Daklan. „V Rekefu

dochází ke změnám. Ke změnám ve vedení. Největší dopad to však má

na nás, na prosté vojáky. Je známo, že patříte mezi lidi generála Reinera.“

„Sloužím císaři.“

„Císaři je to ale úplně jedno, Thalriku. Jste Reinerův muž a Maxin

zrovna teď potřebuje zredukovat pár Reinerových lidí. Jste major, takže

jste důležitý. Mělo by se o vás vědět, i špatným způsobem.“

„Nemyslím si, že by mě generál Reiner měl nějak moc v lásce,“ řekl

Thalrik smutně.

„Očividně ne, jinak by vás totiž ochránil,“ přitakal Daklan. „Jste dost

vysoko na to, abyste sám psal jména nepřátel na seznam, ale jste také

dost nízko na to, aby vás obětovali. Prostě máte smůlu, majore Thalri-

ku. Ale teď musíme dohnat zameškaný spánek, proto vám ulehčíme vaše

trápení co nejdříve.“

Daklan čekal, že Thalrik vybuchne zlostí a zoufalstvím, ale major si

místo toho před ně klekl na kolena.

Vždy jsem věrně sloužil Impériu, nechť je tedy toto mojí poslední službou.

Jenže když nad tím Thalrik nyní přemýšlel, něco se v něm začalo měnit.

Taková je vůle Impéria? Jen proto, že se nějaký generál na druhém konci světa

snaží získat větší moc? Protože Rekef bojuje sám proti sobě? To by císař nikdy

nedopustil, kdyby o tom věděl.

Zaslechl za sebou zakřupání Harokových sandálů.

Jak tohle prospěje Impériu? Ale hned po tomto hlase se ozval druhý, na-

léhavější: Jak to prospěje mně?

442

Odříznutý, využitý, opuštěný, zanechaný na pospas řezníkům. Něco

se v něm vzpříčilo. Něco, co potlačoval desítky let.

Chci žít.

Otočil se a Harokovo žihadlo ho popálilo na tváři. Sám téměř pod-

vědomě také vystřelil a zasáhl jednoho z vojáků. Vosa okamžitě padl

k zemi. Daklan přibíhal s vytaženým mečem. Byl rozzuřený, protože

se nechal přelstít. Thalrik se zvedl a praštil Haroka loktem do obličeje.

Muž se však pohnul zároveň s ním a sekl Thalrika do boku. Opět ho za-

chránila jeho zbroj z měděného vlákna.

Thalrik prudce roztáhl křídla a vznesl se do vzduchu. Chtěl od nich

utéct. Harok však letěl k němu. Chvíli spolu zápasili ve vzduchu a pak

oba spadli na zem. Thalrik dopadl na záda a Harok na něj.

„Zab ho!“ křičel Daklan. Už mu bylo jedno, jestli ho Mravenci usly-

ší. „Zab toho hajzla!“

Thalrik udeřil Haroka do hlavy, ale dlouhán to ignoroval a dal Thal-

rikovi pěstí do popálené tváře. Potom mu jednou rukou stiskl hrdlo.

Druhou zvedl a rozevřel dlaň.

„Sbohem, majore,“ zavrčel Harok. Najednou se však ozval výkřik. To

řval Daklan bolestí. Harok se rychle ohlédl.

Thalrik pomalu zvedl ruku. Harokova dlaň mířila v tu chvíli smě-

rem, odkud předtím všichni přišli. Harok vystřelil energetickou střelu

a ozval se ženský výkřik.

Thalrik vypustil žihadlo. Harok se mu snažil vyhnout, ale zasáhlo

ho do hrudi a do ramene a odhodilo jej stranou. Thalrik se hned nato

zvedl na nohy.

Poslední voják běžel přímo proti němu. Vystřelil po Thalrikovi vosí

oheň a minul. Se smutným povzdechnutím zasáhl Thalrik muže přímo

do hrudi. Voják přepadl dopředu, jednou se otočil na zemi a zůstal bez-

vládně ležet.

Daklan ležel na zemi a snažil se jednou rukou zvednout. Druhou se

natahoval po noži, který mu trčel ze zad. Vedle něj se kroutila míšenka

Lorika, kterou Harok zasáhl do břicha.

Thalrik se chtěl otočit a dorazit Haroka, ale Daklan byl najednou na

nohou a rozbíhal se proti němu s napřaženým mečem. Thalrik uhnul

443

do strany, natáhl se po protivníkově čepeli a nasměroval tak Daklanovu

sílu proti němu samotnému. Pak si ale všiml, že Harok vstal a roztahu-

je dlaň. Nechal Daklana a vyslal zoufalý výstřel. Harok vypustil žihadlo

ve stejný okamžik.

Harokova hlava se prudce zvrátila dozadu, z jeho obličeje zbyly jen

cáry. Jeho střela proletěla kolem Daklana a Thalrika a oba je popálila.

Potom Daklanův meč projel měděnou zbrojí a zajel do Thalrikova boku.

Major zalapal po dechu. Bolest ho ochromila. Padl na kolena. Bylo

to zlé. Přežil mnoho zranění, proto věděl, že tohle je obzvlášť závážné.

Kdyby Daklan vytáhl meč z rány, Thalrik by vykrvácel během několika

minut. Daklan se však s prázdnýma rukama potácel pryč. Potom spadl

na zem. Roztřásl se a zemřel. Zranění, které mu Lorika zasadila nožem,

ho konečně zabilo.

Za Daklanem se ozýval Loričin tichý nářek.

Thalrik byl zraněný, dost zraněný na to, aby zemřel. Pokud mu někdo

brzy nepomůže.

Ale bylo jisté, že žádná pomoc nepřijde, protože Impérium ho umístilo

na seznam mrtvých mužů. A ani se nemohl vydat s prosbou do vekského

tábora, protože Mravenci momentálně také bojovali za Impérium.

Začal se plazit směrem k Lorice. Harokův zásah byl tvrdý a Thalrik

odhadoval, že jí mnoho času nezbývá. Dotkl se jejího kotníku a potom

se natáhl výš, aby ji mohl chytit za ruku.

Nedokázala mluvit a on jí stejně neměl co říct, ale držel ji celou tu

dobu, dokud nepřestala naříkat. Byl s ní až do posledního okamžiku,

kdy ji přišla vysvobodit smrt. Udělal to, protože se vždy dobře staral

o své podřízené.

Společně s ní zmlkl celý svět. Ze spícího mravenčího tábora se neo-

zval jediný zvuk. Thalrik pustil Loričinu chladnoucí ruku. Dýchal pře-

rývaně. Každé nadechnutí ho bolestivě pálilo.

Umírám, pomyslel si Thalrik. Potom se ale ozvala jiná myšlenka: Ne!

Rozhodl se, že se tomu nepoddá. Bude bojovat. Bude…

Opřel se lokty a převrátil se na neporaněný bok. Zvedl se na kolena

a vydal u toho bolestivý výkřik. Na chvíli se mu zatmělo před očima,

ale nepoddal se tomu.

444

Kdyby teď prohrál, bylo by to naposledy.

Musím bojovat!

Doplazil se k Daklanovi. Opřel se o nůž, který trčel z vojákova těla,

a zatlačil mu ho ještě o palec hloub do zad. Zlomyslně se u toho za-

chechtal. Teď přijde ta těžší část.

Popadl jílec meče, který mu stále vězel v boku. Zavřel oči. Třikrát se

zhluboka nadechl a začal.

Věděl, že se to musí dělat pomalu. Se zatajeným dechem si tahal meč

z rány. Cítil pohyb hluboko ve svém těle. Opět se kolem něj rozprostře-

la temnota. Položil si jednu ruku na své zakrvácené zranění. Ztěžka se

opřel o Daklanovo tělo. Bojoval o každý okamžik.

Nahmatal místo, kde měl mrtvý major roztrženou tuniku. Začal ji

rvát na dlouhé, roztřepené cáry. Už jen z myšlenky na to, že si je bude

muset utáhnout těsně kolem zranění, se Thalrikovi dělalo zle. Místo

toho si hadry nacpal neohrabaně přímo do rány. Materiál okamžitě nasál

teplou krev. Thalrik pořád trhal další cáry a cpal si je do boku, než krev

zaschla a přestala téct. Potom se posadil a čekal, až se přestane třást.

Musím bojovat. Byl to přece Thalrik, šéf špionáže. Měl plány, které

musel uskutečnit. Nikdy se ještě nestalo, že by neměl plán. Musel jen

najít místo, kde by se mohl skrýt. Kde by mohl umřít?

Potácivě, jako opilec se zvedl na nohy. Okamžitě se musel zohnout,

protože zranění mu nedovolilo stát vzpřímeně. Potom se vydal náhod-

ným směrem, pryč od tábora. Do tmy.

Thalrik postupně ztrácel a zase nabýval vědomí. Noc se pro něj stala

sérií snových výjevů, které se střídaly s neustálým zmatením. Každou

chvíli se musel zastavit a přemýšlet nad prostými věcmi. Například nad

tím, jak se jmenuje, co vlastně dělá nebo proč má zakrvácený bok.

Nedokázal odhadnout, jak daleko se dostal, ale ani jednou se neohlé-

dl. Nechtěl zjistit, že těla Loriky a ostatních jsou ještě na dohled.

Na východní obloze se začalo objevovat světlo. Že bych ještě zažil

i poslední den? Šoural se kupředu po kolenou, jednou rukou si pomá-

hal a druhou si přidržoval hadry na boku. Plazil se pouští jako zmrza-

čený hmyz.

Zrazen. Věděl, že by se to jednou mohlo stát. Žil ve světě zrady. Byl

445

446

schopen zabít svého učitele, ubohého Ulthera. Odůvodnil si to tím, že

to bylo pro dobro Impéria. Nejsem ale náhodou úplně stejný jako Daklan?

Možná i horší. Daklan alespoň přijímal všechny ty věci, které dělal,

se vším všudy, i s tou hrůzou, kterou přinášely. Thalrik se místo toho

pořád přesvědčoval, že je věrným služebníkem Impéria, a ne jen nástro-

jem tajné organizace.

Klopýtl. Bokem mu projela bodavá bolest. Na okamžik nemohl dý-

chat. Něco uvnitř něj naříkalo po ztraceném Impériu, jako dítě odtrže-

né od rodičů. Co jsem udělal špatně? Co pro ně můžu udělat, aby mě znovu

přijali mezi sebe?

Na to bylo ale příliš pozdě. Impérium od něj chtělo jen jednu věc.

Tu brzo splní a dokončí svůj poslední úkol. Byl oddaným služebníkem

a přijal svoji postradatelnost a nahraditelnost.

Nic ho nemotivovalo k tomu, aby znovu vstal na nohy. Odjakživa

byl tvrdý a nezlomný. Ještě nějakou chvíli potrvá, než zemře. Cítil, že si

tenhle trest zasloužil.

Najednou se ale ozvaly kroky. Někdo se k němu opatrně blížil. Byl si

jistý, že to jsou Vekští. Možná ukončí jeho trápení nebo ho vezmou do

tábora a zachrání ho. Ani jedna z těch možností se mu nezamlouvala.

Zvedl tedy hlavu a podíval se, kdo to přišel. Spatřil vysoké boty, lesk-

lé zelenomodré chrániče holení a lem pláště.

Se zasténáním padl na záda a podíval se nad sebe. Sledoval postavu

ve zbroji. Pohlédl jí do tváře. Ten pohled v něm probudil dávnou vzpo-

mínku. Něco, na co se nedalo nikdy úplně zapomenout. Zaslechl tichý,

bolestný výkřik. Byl to on sám, kdo zanaříkal.

Uvědomil si, že osud mu přichystal opravdu vhodný konec.

„Konečně. Našla jsem tě,“ řekla Felise Mienn. To byla na dlouhou

dobu poslední věc, kterou Thalrik slyšel.

M

Vzbudila ho bolest v rukou. Měl je stažené v pěsti, svázané tak, aby

nedokázal použít žihadlo.

Všechno bylo tak oslepující a nepochopitelné. Snažil se někam ukrýt.

Slunce teď ovšem pražilo tak, že nemohl pomalu ani otevřít oči. Přesto-

že měl svázané dlaně, jeho paže byly volné. Neměl však sílu na to, aby

447

je zvedl. Pokusil se posadit se. Stehy na boku se mu varovně napnuly.

Vzpomněl si.

Ach ano. Daklan. Daklan a jeho generál na druhém konci světa. Impérium.

Nemohl si ani vzpomenout na jméno generála, který nařídil jeho

smrt. Na tom ostatně nezáleželo, Impérium mělo generálů mnoho.

Přinutil se otevřít oči. Někdo u něj byl. Ležel v místnosti, která

byla evidentně nedávno vyrabována. Rolety byly stržené z oken, truh-

la u postele byla rozmlácená na kusy a dřevěné obložení bylo servané

ze zdi. Interiér byl broučí. Odvodil si z toho, že se nacházeli na něja-

ké opuštěné farmářské usedlosti v blízkosti Kolegia. Nejspíš to tu zniči-

li Vekští, když se snažili obklíčit město. Muž, který seděl u jeho postele,

ale nebyl Brouk. Byl to Pavouk s dlouhými šedými vlasy. Měl na sobě

broučí oděv, pokrytý krví.

„Kdo…?“ zachraptěl Thalrik. „Kdo jste?“

Pavouk se usmál. „Vaše odolnost je pozoruhodná, mistře Thalriku.

Myslím, že většina lidí by na vašem místě již nedýchala, natož aby mlu-

vila.“

„Vy… znáte mé jméno? Kdo jste?“

„Má paní zná vaše jméno. Nemohla se dočkat setkání s vámi. Nic-

méně, dala mi za úkol, abych vás dostal do stavu, ve kterém se s ní bu-

dete schopen sejít.“

„Zmetku!“ Thalrik se s největším úsilím posadil. Muže to evidentně

překvapilo. „Řekni mi, kdo jsi!“

„Jmenuji se Destrachis, mistře Thalriku, ale to přece není důležité.

Nebo ano? Jste teď spokojený? Mohu vám prozradit i další podrobnos-

ti – jsem cestovatel a hledač příležitostí. Jsem učenec a doktor medicíny.

Díky tomu teď máte možnost klást otázky.“ Destrachis vstal. „Brzy se

budete moci vydat na cestu, hned jak budete mít sílu k chůzi. Podle mo-

zaiky, kterou vaše kůže připomíná, je jasné, že jste nebyl zraněn poprvé.

Toto zranění je ale, řekl bych, nejhorší, které jste kdy přežil.“

Thalrik zasyčel vzteky. „Řekni mi, co se to tu děje.“

Destrachis se zastavil na odchodu. Otočil se s úsměvem. „Chce, abys-

te mohl utíkat, mistře Thalriku. Chce nad vámi zvítězit, pokořit vás.

Chce vás zabít, ale chce, abyste věděl, čí rukou zahynete. Nemůžu říct,

448

že to sám chápu, ale chce satisfakci. Bodání do raněného muže ležícího

na zemi moc uspokojující zjevně není. Takže, potom, co vás honila po

celých Nížinách, mi přikázala, abych vás dal do pořádku. Už se vaše im-

periální paměť probrala?“

„S Impériem jsme se již rozešli,“ zamumlal Thalrik. „Ale ona je…?“

„Jmenuje se Felise Mienn,“ oznámil mu Pavouk. „Vážčí šlechtična.

Vůbec netuším, proč vás tak nenávidí.“

Thalrik těžce polkl. Když to jméno zaslechl, opustila ho všechna síla.

Lovila ho. Celou tu dobu šla jen po něm – a on si toho vůbec nevšiml.

Commonweal za dvanáctileté války… tehdy se agenti Rekefu, včetně

Thalrika, pohybovali před armádou a snažili se narušit odpor Vážek. Sa-

botovali, zabíjeli, rozšiřovali pomluvy.

A také páchali úkladné vraždy. Dělali zlé věci a dělali je s radostí, pro-

tože věděli, že je před pocitem viny ochrání moc Impéria.

„Zabil jsem její děti,“ vzpomněl si. „A donutil jsem ji, aby se na to

dívala.“

„Ano, to se mi zdá jako pádný důvod,“ řekl Destrachis klidně, jako by

to s ním nic neudělalo. Zanechal Thalrika o samotě, aby mohl přemítat.

9 7 8 8 0 7 4   1 3 2 0 8 7

Zoner Presstel.: 532 190 883e-mail: knihy@zoner.czwww.zonerpress.cz

ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

ISBN 978-80-7413-208-7

DOPORUČENÁ CENA: 349 KČKATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR918

Ve druhém díle série Stíny vědoucích rozehrává Adrian Tchaikovsky strhující partii o lidské dobyvačnosti, lstivosti a odvaze. Lidé jeho

románu nejsou obyčejní – díky prastarému vývoji si nesou různé hmyzí schopnosti a charakteristiky. Agresivní Vosy tedy dovedou ze svých rukou vysílat žihadla, elegantní Vážky mohou létat a záhadní můří lidé vidí výborně ve tmě. Díky tomuto neotřelému nápadu vznikla

dobrodružná a strhující série, jež si získala tisíce čtenářů po celém světě.