ll tÉma: rock and roll tÉma: rock and ... - redwaymag.cz · ahoj holky, čau kluci, co je na...

CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPISČÍSLO 8, 2014 | ROČNÍK VI | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

LL TÉMA: ROCK AND ROLL TÉMA: ROCK AND ROLL TÉMA: ROCK AND ROLL TÉMA: ROCK AND ROLL TÉMA

MEDIÁLNÍ VÝCHOVA

JAK BÝT NESNESITELNÝ NA FB

ADVENTURE

MUŽ S TRABANTEM

SOUTĚŽ

ADIDAS ORIGINALS

Ahoj holky, čau kluci,

co je na obálce?

Bílá. Jako bílé album od Beatles, které se tak nejmenuje, jenom se mu tak říká, protože Beatles jako první rokenrolová skupina na světě ponechali obal bez názvu a obrázku. Deska vyšla v roce 1969 a Beatles většinu písniček složili v Indii, v meditačním centru jejich duchovního učitele Mahariši Maheš Jógiho. Fanoušci skupiny se dlouho domnívali, že obal je metaforickým vyjádřením buddhistického „buď prázdný“ nebo „vyprázdni mysl“ (při meditaci), ve skutečnosti se album mělo jmenovat A Doll’s House (domeček pro panenky) a mělo i navržený obal. Těsně před vydáním se však na trhu objevilo album skupiny Family nazvané Music in a Doll’s House a na vymýšlení nového názvu už nebyl čas. Tak vzniklo „bílé album“. Neříkám, že buddhismus a pobyt v Indii nemohly mít na takový koncept vliv. Pravděpodobně měly. Ale nebyl to záměr.A takhle v rokenrolu vzniká skoro všechno. Náhodou nebo úplně obyčejněa všechny ty vtipné a hlubokomyslné významy jsou dosazovány až zpětně. Tak se rodí rokenrolová mytologie.

A ještě něco: Nové myšlenky, názory a trendy přicházející „zespoda“ či z „okraje“ společnosti bývají nejdřív odsuzovány jako nekulturní, neslušné, nebo dokonce nebezpečné. Historie však ukazuje, že žádná společenská inovace nevzešla z hlavního proudu,z mainstreamu, neboť ten je ze své podstaty stabilní a statický. Vše nové ve vědě av umění vždy vznikalo mimo hlavní proud a základním motivem byla snaha vymezit se vůči starému, danému, tradičnímu. Po uplynutí doby nutné k tomu, abychom novotě přivykli, ji mainstream tzv. inkorporuje (pohltí do sebe) a novota se stává normou, tradicí a klasikou, přičemž někde „dole“ či „na okraji“ už zase vzniká něco docela nového, co bývalým inovátorům a rebelům způsobí šok. Tento koloběh je na našem konání nebo chtění asi tak stejně závislý jako vznik supernovy, nicméně je dobře, že se s tím nechcete smířit. Nedávejte mainstreamu nic zadarmo, na to je vždycky času dost.

A na konec: Televize nás vychovala, abychom věřili, že jednoho dne z nás budou milionářia rockové hvězdy. Ale nebudou. (Tyler Durden, The Fight Club)

Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWayCelostátní školní časopisměsíčníkčíslo 8, ročník 6zdarmatoto číslo vyšlo v květnu 2014

adresa redakceRedWay Jaroslava Foglara 2155 00 Praha 5www.redwaymag.cz

e-mail [email protected]

zakladatel a duchovní otec projektuprof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., [email protected]

šéfredaktorkaMartina [email protected]

zástupce šéfredaktorky a produkceZdeněk Ř[email protected]

artdirectorPasta [email protected]

editorka, korektorkaPetra Rabová

spolupracovníciMarhlad, Lela Geislerová, Tomáš Třeštík, Kay Buriánek (Sunshine), Bonus (Temný síly), Jana Kománková (protisedi.cz, Radio 1), Jana Patočková (vyvarovna.com), Ondra Mašek (Hopx), Pavel W. Přibyl (The Pooh), Zdeněk Bělohlávek (ex The Nihilists), Dominik Zezula (Post-hudba) a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete marketing a inzerceVáclav Miškovský [email protected] 609 420

Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiályna www.redwaymag.cz.

vydavatel

Zdravé srdce, o. s.Milady Horákové 63170 00 Praha 7

toto číslo vyšlo za podpory

registrační čísloMK ČR E 18246ISSN 1803-2850

RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z defi nice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU!www.facebook.com/redwaymag

W W W.RE DWAY M AG.C Z

editorial /

REEDDWAAAYY 88//22001444

6 –7 M A I L BOX

Milujeme kreslení při hodině powered by Stabilo

8 –15 P OP

Hentai Corporation na tripu

Ředitelství swagu: Instagram

Smysly: Made In Japan, Tim Burton, Walk The Line

Happy Socks: Ponožky, které chtějí být vidět

16 – 31 T É M A RO C K A N D ROL L

Tři akordy a pravda

Máma a táta rokenrolu

Hledání bílého negra

Nedívej se zblízka, nemuselo by se ti to líbit

Coda

How To Rock’n’Roll

3 2 – 4 3 S M A RT B OX

Právo a finance

Test: Jak jsi privilegovaný?

Kreativní učebnice hantecu

Největší padouši v dějinách lidstva: Charles Manson

Potraviny se špatným PR: špenát

Akta X Speciál

Studovala jsem v Japonsku

4 4 – 4 5 M E DI Á L N Í V ÝC HOVA

Jak být nesnesitelný na Facebooku

4 6 – 4 8 RO Z HOVOR

Iva Linda Maruščáková, psycholožka

4 9 S OU T Ě Ž

adidas Originals

5 0 – 5 5 A DV E N T U R E

Dan Přibáň, muž s trabantem

5 6 KOM I K S

Hentai Corporation na tripu

12

16

3244

50

www.urbanlux.cz

Max Hejtmánek

Matěj Marek

Kateřina Beníšková

VÝHERCE VÝHERCE

VÝHERCE

Pošlete nám svoji tvorbu na [email protected] nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošleme produkty STABILO. Aby bylo čím dělat.

STABILO point 88 je jemný fix ve třiceti odstínech (z toho pěti neonových) s pevným hrotem, který jen tak neodděláte. Navíc nevyschne, ani když ho necháte 24 hodin bez víčka. Proč má bílé proužky: Kdysi dávno došlo v továrně k malé chybě. Ve stroji na barvení povrchu tužek bylo málo barvy a várka vyšla ven s nedobarvenými hranami. Vypadalo to tak hezky, že si STABILO tento nový desing nechalo v roce 1929 patentovat.STABILO je zřejmě jediným výrobcem psacích potřeb na světě, který se může pochlubit tím, že se po něm pojmenovávají cool kapely až z Kanady.

ČÍSLO 8, 2014 | ROČNÍK V I 6

kreslení /

Barborka Misiaková

Vincent Lukase

Max Hejtmánek

W W W.RE DWAY M AG.C Z 7

Rock’n’roll?

Elvis Presley

Nedělám žádné vulgární pohyby.

John Lennon

Kdybyste tomu chtěli říkat jinak, tak Chuck Berry.

Keith Richards

Moc odolnej na to, aby zemřel. Jako já. Přežil jsem Michaela Jacksona. Vsadím se, že nikdo z vás to nečekal.

zdro

j: th

inke

xist

.com

, fot

o: p

rofim

edia

.cz

text a foto: Hentai Corporation

„Většinou dělíme obecenstvo na dva tábory. Jedna část nás zbožňuje a ostatní nerozuměj muzice.“ – Hentai Corporation

www.bandzone.cz/hentaicorpwww.facebook.com/hentaicorp

To, že náš koncertní Transportér je vůz nafukovací, vědí všichni od Palmovky až po Invalidovnu. Pokud jej navíc ovládá logistický mistr Durda, který již devět let drží high score v TLH (Tetris League Hostivař), jedná se o symbiózu v našich končinách nevídanou. Přesto se však může státi, že někdo z kapely se prostě nevejde. V těchto případech buď losujeme, nebo demokratickým hlasováním určíme, kdo pouští v autě největší úchylárny, a ten je potom nucen dopravit se na koncert po vlastní ose. A protože pan František Dobromil Kaucký, náš klávesák, DJ a trávníkář, měl minule v pravé kapse saka flashku s největšími hity Dalibora Jandy, byl mu vstup do auta striktně zakázán. Je to však chlapec šikovný a díky svojí Husqvarně 69 Twin

Turbo byl před klubem ve Žďáru nad Sázavou o půl hodiny dřív než všichni ostatní.Přišel však o bouřlivé uvítání domorodého lidu, jenž se při prvním zahlédnutí bratří Škarohlídů převlékl do krojů, vyvedl ven své nezletilé dcery a počal mávati jak na prvního máje. Sešli jsme se s ním až u společné večeře, která byla zároveň exorcistickou seancí s cílem vyhnat zbytky duší nejmenované lacláčové „kapely“ z naší svíčkové.My sami jsme na jídelním lístku samozřejmě neskončili, neboť když došlo na večerní vystoupení, bylo již po první písni zřejmé, že zájmy a zvyky domorodců jsou velmi podobné těm našim: Dobrá muzika, pitný režim a bradavky.

Kapelana tripuHentai Corporation


pop /

Instagram je pryčššššš

Máte rádi navoňánkovanou realitu a cornflakes svých snídaní narovnaný do ornamentálních vzorců mandal? Zapomeňte, novej trend velí zkreslovat realitu do analogovýho šumu, nebo vůbec.

Pokud se sluníčkových foteček zbavujete jen těžko, používejte VSCO Cam a sharujte na instáč s hashtagem #vsco a #nofilter. (Totiž postovat na jednu sociální síť prostřednictvím druhý je nejvíc ironický a na to se hraje.) Jestli chcete být skuteční progresoři, na jakýkoli filtry zapomeňte a solte život tak, jak je. Minimálně vaše máma vám dá like a bába bude pyšná, jak hezky snídáte.

Foster the People Best Friend Indie rock. Ultradobrá hudba na trsání s rockovýma prvkama, která jen tak neomrzí. Druhý album Supermodel – dost povedený.

ADIS, 22 LET, PRAHA

Hentai Corporation Equilibristic BridesThrash-rock’n’roll. Líbí se mi neotřelý projev a kompozice songu.

PETR URBAN, 26 LET,

PŘÍBRAM

NežfalešHolky, co známPunk-rock’n’roll. Asi ten příběh. Prostě si to představíš, a najednou je to tak nějak divně pravdivý.

ANETA, 17 LET, PRAHA

Melody’s Echo Quand Vas tu rentrer? Půvabná Francouzka s křehoučkým hláskem a australská kapela. Vše, co se točí kolem Kevina Parkera z Tame Impala, je naprosto skvělý.

MICHAL DVOŘÁK

MastodonSpectrelightMetal. Je to metal.

KURZ, 34 LET, PRAHA

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA [email protected].

David Bowie Moonage DaydreamVšechno, co vím o rock’n’rollu, jsem se naučila z desky The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars z roku 1972.

OVER

Touché AmoréTo the Beat of a Dead HorsePsal jsem teď o týhle kapele do MightyZine, že si vzali to nejlepší z At the Drive-In a Refused. Hubeňouři, co se vyřvávaj

ze svejch bolů a žalů divoce a jako by to mělo bejt naposled. Jasně, to je přece taky rokenrol.

NIHILISTA

AllisterSomewhere On FullertonPro ty, co mají rádi pop-punk: Tohle je ten nejpoppunkovější pop-punk v dějinách pop-punku. Blink-182 jsou

proti tomu ambientní country opera pro obrýlené intelektuály. Pop-punk!

DOMINGO

Cypress HillI Wanna Get HighV roce 1993 vydává tahle kalifornská kapela svoji druhou studiovou desku Black Sunday a se mnou mlátí puberta ze strany na stranu. Cédéčko bylo

v tý době něco jako dneska 3D tiskárna, takže všechno mám na kazetách. Posledních pár let si tyhle starý CDs kupuju a užívám si nostalgickou náladu. Celkově prodali Cypress Hill něco přes 15 milionů nosičů. Kdo je v devadesátých letech neposlouchal, byl mimo.

PASTA

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Fagi najdeš na Facebooku.


Dneska se budeme učit mému vkusu. Je jenom fér podívat se konečně na mého oblíbeného návrháře. Světem oblíbeného návrháře. Elie Saab, poklona.


pop / TEXT: IVA ANTOŠOVÁ, GYMNÁZIUM CHOMUTOVFOTO: PROFIMEDIA.CZ

ELIE SAAB

V pozadíOrientální východ, Libanon, sousedi Izrael a Sýrie, války; Středozemní moře, poušť, zasněžené hory, hlavní město Bejrút. V Bejrútu pět dětí obchodníka se dřevem, jedno z nich posedlé krajkou v mámině šatníku. Elie Saab. (Zní to jako holka, žejo, ale ne, je to kluk.) Místo mušelínu ubrusy, místo figuríny ségra. Místo lopatky a báboviček jehla a nit. V devíti letech suverénně navrhoval šaty, jako teenager už si místo pubertálních hádek s rodiči pěstoval malou věrnou klientelu. Roku 1982, ve svých osmnácti letech, zakládá oficiální Elie Saab label, bejrútský fashion house, značku, bez které se dnes neobejde téměř žádný rozvinutý červený koberec. Do libanonského módního průmyslu to však žádné blýskavé entrée nebylo. V Libanonu totiž nebyl módní průmysl, ale válka. Když Elie rodičům oznámil, že svou kolekci předvede v Bejrútu na módní přehlídce, smáli se. Ani pořádně nevěděli, co módní přehlídka je, jak vypadá. Moc to nevěděl ani sám Elie, ale na nezoraném poli měl vyrůst chrám a on se nebál položit základy.Opravdovým zrychlením z nuly na sto Elieho kariéry byla ale přehlídka v Římě poté, co byl jako první neitalský člen přijat do asociace Camera Nazionale della Moda, která vlastní „mimo jiné“ celý fashion week v Miláně ( jen tak, víš jak, maličkost). Tam se mladý Saab konečně potkal se světem a ten odpověděl: Ano!Dnes má butiky v Paříži, Miláně, Dubaji, Londýně a dalších centrech světové módy; na starosti

garderobu princezen švédských, lucemburských, lichtenštejnských, thajských, řeckých a samozřejmě i všemi oblíbené Kate Middleton) a na krku značku oceňovanou až na půl miliardy dolarů. To už na pár kafí s dortíkem stačí.

SaabologismusMezi hvězdy Elie vystřelil pomocí filozofie „žena nosí šaty, ne šaty ženu“. Modelky pak v rozhovorech vždy nadšeně vyprávějí, jak se na jeho modely těší, protože vědí, že nebudou vypadat jen jako pohyblivé věšáky na pentle a volány. Přímo od těchto myšlenek se samozřejmě odvíjí design – základem je výborný střih. Proti látce správně nasměrovanými nůžkami můžete na postavě podtrhnout i schovat cokoli, je to věda, je to kouzlo. Saabova žena je půvabná, nikdy vulgární, to znamená, že nepřitahuje nahou zadnicí, ale šarmem. Šifon, vyšívaná krajka a vlající siluety se zdůrazněným pasem (nejčastěji tenounkým páskem). Doplňky málo a střízlivě: jednoduché boty na podpatku, žádné náramky, žádné náhrdelníky. Vlasy stažené do sleek culíku nebo drdolu. K takovým šatům patří i správný postoj, holky, narovnejte se v zádech. Nejenže si hrbením ničíte páteř, ale narovnané vypadáte o tři kila lehčí a taky na vás ty šaty teprve vyniknou. Stejně se to má i s líčením: jemné, důraz na oči, rty v tělových odstínech. Tohle všechno udělej a čert to vem, jestli ti nezačnou na pozdrav líbat ruku a oslovovat tě dámo. Občas je fajn hrát do karet

našemu něžnému pohlaví a vytahaný tričko s džínama odložit stranou. Voni počkaj.

Co si tedy z Elieho odnést?(Kromě tašek napěchovaných róbami)

• Střih je všechno. Kde není správný střih, tam není hezká postava.• Rovnováha. Kombinuj zdobné svršky s jednoduchými spodky ( jednobarevnými legínami, kalhotami, splývavou sukní), nebo naopak ( já mám tlustý nohy, tak radši první variantu, haha). Nepřeplácávej svůj outfit natolik, aby ses v něm utopila jak lžička v těstě na palačinky.• Pozornost nemůže být všude. Ke zdobným outfitům jemné nenápadné doplňky, k jednoduchému oblečení naopak klidně výraznější, křiklavější kousky. Show-stopper může být jen jeden.• Pas jako vosa, včela a jiný létající hmyz. Tenký pásek s tvou figurou udělá optické divy. Útlý pas se na ženě ještě pořád počítá za půvabný; malé zdůraznění vyváží poměr mezi rameny a boky, zdůrazní tvar přesýpacích hodin. Skvěle poslouží i obyčejná látková stuha z galanterie. Výběr barev obrovský a dva metry tě přijdou zhruba na… šest korun. • Šifon je král. To je prostě fakt.• Nejkrásnější z celého outfitu jsi ty. Úsměv, sebevědomí.


Podobně jako Elvis Presley, jen o dva roky později, nakráčel do studia Sun Records v Memphisu i Johnny Cash. Psal se rok 1955, Johnny se zrovna vrátil z Německa, kde sloužil jako radista u Air Force a jako pravděpodobně první člověk na Západě se z odposlechnuté šifrované zprávy dozvěděl o Stalinově smrti. Ale teď už byl doma a moc nevěděl, co dál. Chtěl nahrát pár převzatých písniček, co to udělá, Sam Phillips si ho poslechl a pak mu doporučil, aby přestal napodobovat slavné zpěváky a zkusil vlastní tvorbu. Tak pomohl na svět kariéře dalšího rokenrolového velikána, který se do historie zapsal nejen hudebně, ale taky novými kategoriemi „loser“ a „desperát“. Z jeho image antihrdiny v černé košili, co se před světem uzavírá do sebe, čerpaly

v příštích desetiletích stovky kapel, za všechny vzpomeňme aspoň Nirvanu, která se ostatně žánrem country často inspirovala i při skládání. Johnnyho hraje Joaquin Phoenix, jeho životní lásku June Carter si docela přesvědčivě střihla Reese Witherspoon.

Walk the LineREŽIE JAMES MANGOLD, 2005

FILM


smysly / TEXT: M. OVERSTREETFOTO: ARCHIV

Sloupek Ivy Antošové

Přežijí jen lidé, co dali sto pade za lístekV předmaturitním shonu, Indiana Jones období, kdy místo ztracený archy hledáš sebemenší záminku, proč odložit učení o další minutu, jsem si zašla do kina. Šlechtit svoji kulturnost a provětrat bulvy. Výběr fi lmu nebyl tak docela na mně jako přesnějc na vaječnících mý kamarádky, který udržujou platonickej vztah s Tomem Hiddlestonem. Pro neznalý zazoomuju: Tom hrál v Avengers bad bro postavu Lokiho a je mu věnovaná třetina tumblru. Druhá třetina připadá na jeho kámoše Benedicta Sherlocka Vydrýska Cucumberbatche a třetí je porno zákeřně poschovávaný pod tagama jako „housenka“, „cupcaky“, „světový mír“.Na Přežijí jen milenci, fi lm s nejoplzlejším názvem letního kinematografi ckýho semestru, přišlo do chomutovskýho kina osm lidí včetně mě a sousedících vaječníků. Tímto částečně ospravedlňuju paní za pokladnou, která mi na otázku „našlo by se místo v sedmé, osmé nebo deváté řadě?“ odpověděla „tak kterou“ a na „jaká sedadla jsou volná?“ přepla na caps lock „TAK KTERÝ?“. Špatný kšefty a měsíčně rozbouřený hladiny estrogenu, za to ale přece já nemůžu, ts-ts-ts, grumpy lady.Provozní personál kina si napříč večerem moc nevěřil, po dvaceti odpromítaných minutách se vzadu v sále pomalu otevřely dveře, vplížila se uvaděčka, chvíli přikrčeně vyčkávala a pak šeptem zaburácela: „Prósim vás, néni to moc potichu?“ To bylo varování. Když zaměstnanci netušej, jestli v tom zmatku a návalu osmi lidí nezapomněli zapnout repráčky na stěnách, něco tu nehraje. (Oh my, I’m so punny, ain’t I.)To ten přeživší mileneckej fi lm. To ti byl tak sadisticky nudnej fi lm. Šlehals někdy růčo bílky na sníh a po půl hodině z toho byla ještě furt břečka a tvoje ruka zralá na amputaci? Milenci šlehali zápletku 123 minut a vyvrcholili motivačními titulky: Tento fi lm můžete ohodnotit na CSFD.cz. Žádnej sníh, žádnej děj. Hlavní postavy Znuděnej upír se sebevražednými sklony a Manželka znuděnýho upíra se sebevražednými sklony dvě hodiny posedávaj v bejváku a poslouchaj na gramofonu starý desky. Vizuálně moc hezky natočený poslouchání, teda. Čést Yorickům, kameramanům a Hamletovejm kámošům. Hodnocení přišlo ještě před připojením k wifi ně: „Ježiš, to je tak nudný!“ – Anonym, 7. řada. „Až budu na někoho strašně nas*aná, řeknu mu, že je to skvělej fi lm a musí ho nutně vidět.“ – Anonym, 9. řada.Z toho plyne, děcka: Nikdy nevěřte cizím vaječníkům. Hájej si jenom vlastní zájmy.

Ivana Antošová, Gymnázium ChomutovMusíme to opakovat. Je to důležité. Otevřeno je od úterka do neděle od deseti ráno do osmi večer. Pokud máte studentský průkaz nebo ISIC kartu, platíte 130 korun. Pokud máte Open Card, daj vám 10% slevu (ale asi ne z tý studentský, to pochybuju). Kdybyste šli se třídou, platíte každý jenom pade, pedagogický dozor nic. Na timburton.cz je kalendář doprovodných akcí, jako je promítání, různý přednášky a tak. Běžte tam, ať máte co vyprávět vnoučatům.

Tim Burton a jeho svět 28. 3.–3. 8. 2014,DŮM U KAMENNÉHO ZVONU, STAROMĚSTSKÉ NÁMĚSTÍ 13, PRAHA 1

VÝSTAVA

Co je purikura a nekomimi, kdo otaku a kde stanice metra Harajuku, všichni víte (minimálně z RedWaye, kde jsme téma Japonsko dělali už dvakrát). Ale proč Japonci tak ujíždějí na manze a hrách, jak vnímají čas, hudbu nebo cizí kulturu, co je vládní program Cool Japan, kdo japonský Tarantino a proč se to nám, Evropanům, všechno tak líbí, i když tomu vlastně moc nerozumíme, se dozvíte tady. Každou z osmi kapitol o fi lmu, anime, videohrách, manze atd. psal specialista na dané téma, mně se nejvíc líbí hned ta úvodní od Jana Sýkory, věnovaná japonskému přístupu k tradici a změně. Jediné, co bych vytkla, jsou fotky velikosti poštovní známky. Pokud chce Labyrint v tomto trendu pokračovat, prosím, aby příští knihu z edice Fresh Eye vydal i s přiloženou lupou.

Made in Japan ESEJE O SOUČASNÉ JAPONSKÉ POPKULTUŘELABYRINT 2014

KNIHA


křížovka AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Křížovka má dvě tajenky. První část obsahuje jméno režiséra, druhá titul jeho fi lmu, jednoho z nejlepších snímků o válce ve Vietnamu.

Happy Socks se nenosí jako obyčejné ponožky. Musíte si kvůli nim ohrnout džíny, vzít si je ke kraťasům, k sukni, do sandálů nebo do lodiček – to podle toho, jak velkou máte odvahu a chuť být středem pozornosti.Dva mladí Švédi, Viktor Tell a Mikael Söderlindh, se na jaře 2008 rozhodli, že ponožky – tuto doposud opomíjenou část garderoby – povýší na stylotvorný prvek. A protože designér Viktor umí překvapit

nevídanými barvami a vzory a Mikael coby zkušený marketér zase ví, jak prodávat, projekt se stal celosvětovým hitem. Happy Socks do každé rodiny! Perte je stokrát, neztratí tvar ani barvu, pružný lem z ultraměkkého materiálu neškrtí, přesto ponožku drží na místě a nedovolí jí sklouznout. Zázrak! No a pak ty fejmový kolaborace…

Módní fotograf Terry Richardson tady byl už dávno předtím, než nafotil tu divnou sérii s Miley Cyrus, které si povšiml i český bulvár. Jeho jméno je pevně spojeno s Vice Magazine, kam nejen fotil, ale i psal, a značkou American Apparel, která s časopisem tvoří jednu (trochu sick) rodinu. Terry má rád slavné lidi. Madonnu, Lady Gaga, Kate Moss, Jareda Leta a tak. K focení pro Happy Socks si vybral (ne přemluvil – to on nedělá) ASAP Rockyho.

Miike Snow je švédsko-americký hudební projektíček, jaké do vysílání Radia 1 s oblibou zařazuje Jana Kománková. Poznávacím znamením pro jejich limitovanou edici Happy Socks tvoří zajíc s parožím umístěný přesně tak, aby byl vidět, když si v kavárně hodíte nohu přes nohu.

Curtis Kulig je známá fi rma newyorského hipstergroundu. Fotí, kreslí, dělá všelijaké umčo, pracoval pro Vans, HBO, Levi’s, Carhartt nebo Bobi Brown a taky pro spoustu časopisů, které neznáte.

Pro Happy Socks vytvořil kampaň Love Me – známý stylizovaný tag, kterým ozdobil řadu fasád, zdí, výstavních síní, kaváren a oblečení.

David LaChapelle se na našich stránkách mihnul už v čísle s tématem Kýč. V tvorbě se řídí heslem čím víc všeho, tím líp. Spolupráce s Happy Socks, pro které nafotil veselou kampaň v ulicích L. A., byla podle našeho názoru nevyhnutelná.


smartbox / TEXT: M. OVERSTREETFOTO: URBANLUX.CZ

HAPPY SOCKSPonožky, které chtějí být vidět


Terry Richardson

Curtis Kulig

Miike Snow

David LaChapelle

Tři akordy a pravda. To je to, co zbyde, když Keithu Richardsovi seberete prsten s lebkou, Kissákům make--up, Justinu Pearsonovi kérky a Courtney Love rtěnku a odbarvovač na vlasy. Bez symbolů a mytologických příběhů o drogách, sexu a smrti se celá věc smrskne na málem stejně nudnou disciplínu, jako jsou projevy ve sněmovně – stokrát omleté všeobecně známé pravdy s omezeným zvukovým doprovodem.

Tím, že v roce 2014 založíte kapelu a nahrajete desku, kromě maminky a vaší holky nikoho neohromíte. Stejně jako vás neohromí, že AC/DC brzy vydají svoje už sedmadvacáté album a pojedou k tomu šňůru čtyřiceti koncertů po půlce světa. Ale kdyby někde psali, že se Angus Young na pódiu zamotal do kabelů, upadl, rozbil kytaru a se zlomenou nohou pak doskákal do zákulisí, kde zmlátil čtyři pódiový techniky, který okamžitě zavolali svým právníkům, asi byste na to klikli, co?

Na rokenrolu je už dávno nejzajímavější hlavně to, co se děje okolo. Jakej jídelníček má Gwen Stefani, s kým chodí Jared Leto a kdo se zase předávkoval. Každá tisková zpráva rozeslaná kapelou musí obsahovat aspoň náznak příběhu („seznámili jsme se ve frontě na pracáku“, „basák má šest prstů na levý noze“), jinak se novináři nemaj čeho chytit. Nejsem cynická, myslím, že je to přirozený, vždyť elektrická kytara a rokenrol (v tomto pořadí) jsou na trhu už někdy od roku 1952, teda dost dlouho na to, aby nám zevšedněly, nehledě na to, co s jejich kouzlem provedly technologie. Je sice hezké, že kdokoli z nás může nahrát písničku třeba v panelákové předsíni a za pět minut ji pověsit na net, jenže si ji nikdo neposlechne, nemá čas, zrovna totiž v obýváku nahrává tu svoji. Všichni tvoříme a není, kdo by konzumoval.

Přesto tady rokenrol pořád je, pořád ovlivňuje, inspiruje a míří nám přímo na rozkrok. Jen už nemá

Rock an


téma / TEXT: MARTINA OVERSTREET

takovou politickou sílu, aby vyvolával neslýchané společenské změny, a symbolem vzpoury je se všemi těmi rokenrolovými síněmi slávy a mistrovstvími světa v akrobatickém rokenrolu spíš jen ze setrvačnosti. Taky jsou dávno a nenávratně pryč časy, kdy se na něm dalo pohádkově vydělat a mercedes si ze svého platu mohl dovolit i vrátný – pokud byl teda zaměstnanej v Atlantic Records. Internet killed the rock’n’roll star a s ní vymřely groupies a vůbec celej ten nezdravej a nebezpečnej lifestyle. Lidi jako Sharon Osbourne (jak si ještě povíme) zbavili mladé kapely citové rozervanosti a všelijakých existenciálních krizí tím, že jim naordinovaly tvrdou pracovní morálku, racionální výživu a bezchybně vedené účetnictví. Rokenrol se stal součástí dějin euroatlantické civilizace; klasikou, proti které nikdo nemůže nic říct, mytologií každodennosti.

A mýty potřebujeme, zvlášť když Ježíš už moc nefrčí, islám je moc přísný a buddhismus zase příliš zbavený

emocí. Podle čeho se máme my, děti tekuté doby, řídit? Kdo jiný než hrdina s kytarou by nám měl ukázat, co nosit, co jíst, jak se česat, jak mluvit, s kým chodit a koho v žádném případě nevolit?

Pořád budou existovat kluci, co si řeknou, že budeme čtyři, budeme hubený, zpěvák vepředu, bubeník vzadu, ty akordy takhle, a hlavně musíme hodně zkoušet a žádná holka nás nikdy nerozdělí. A valej si to dolů po místní Main Street, kopou do plechovky, páni ulice, rozumíš, úplně cejtíš, jak jim pro ten společnej plán roste srdce, ale tak proč ne, proč to aspoň jednou nezkusit, když je to tak snadný?

Věřím, že něco velkýho ještě přijde, že grungem, britpopem a současnou nevim-vůbec-jak-to-nazvat kytarovou scénou to neskončilo. It’s only rock’n’roll, but we like it.

nd roll


Nevim, jestli máte taky ten pocit, že před rokenrolem nebylo jak kdyby nic. A že je to skoro tak dávno jako před Kristem, před naším letopočtem, prostě vzdálená cizí doba, kdy ještě neexistovala popkultura, svět neznal

teenagera a slovo hipster vůbec neznamenalo to, co dnes. Z něčeho ale rokenrol a všechno, co rozumíme pod pojmem populární nebo moderní hudba, vzniknout muselo, ne?

Mama a tata rokenrolu

HISTORY OF ROCK AND ROL

Na YouTube je toho pět dílů po cca jedenácti minutách. Nejlepší, nejzábavnější, nejdojemnější dokument, v němž se kromě námi zmíněných hrdinů raného rokenrolu objeví i mnoho dalších, například Everly Brothers a jiní. Taky si uděláte lepší představu, jak v 50. letech zněl mainstream čili střední proud. Velká legrace!


téma / TEXT: MARTINA OVERSTREETFOTO: ARCHIV

Skončila 2. světová válka. Po všeobecné vlně radosti a optimistického odhodlání vybudovat nový lepší svět se vítězové (Sovětský svaz a Spojené státy) pohádají nad tím, jak by měl ideálně vypadat, a rozdělí si Evropu na dva tábory (kapitalistický a socialistický), které spolu okamžitě přestanou mluvit. My, bohužel, spadneme do tábora socialistického a v roce 1948, zválcováni sovětskou propagandou, si do vlády zvolíme komunisty. Zatímco se pod jejich vedením potýkáme s naprostým nedostatkem všeho, ve Spojených státech nastává takzvaný poválečný boom, což je prudký rozvoj ekonomiky, průmyslu, vědy, kultury, spotřeby a nových způsobů trávení volného času. Neboť kromě všech hrůz válka přinesla i pár šikovných technických vynálezů, které teď, v dobách míru, osvobozují lidi od těžké a zdlouhavé dřiny. Válka taky paradoxně přispěla k ženské emancipaci. Už podruhé ve 20. století muži nedávali pozor a zanechali manželky samy doma. Ty se pak chtě nechtě musely naučit zastat mužskou práci, řídit auto, fi rmu i domácnost, vydělat peníze, rozhodnout se, za co je utratit, a začít se taky trochu zajímat o politiku, když už sakra platí ty daně. Vzdát se těchto dobytých pozic je po návratu mužů ani nenapadlo, a pokud si vybraly (vybraly!), že se místo kariéře budou věnovat domácnosti, nebyly na živitelích rodiny zdaleka tak závislé jako dřív. Emancipační hnutí, feministky, pokrok nezastavíš, neuděláš nic. Americká bílá střední třída se má dobře jako nikdy předtím. Práce je všude habaděj, životní úroveň stoupá a z této historicky nevídané všeobecné spokojenosti se rodí nová společenská kategorie. Teenager.

Teenager a hipster, nováčci na scéně Až dosud se lidi dělili pouze na děti a dospělé. A čím chudší člověk byl, tím kratší dětství měl – už od čtrnácti často zařezával v továrně nebo na poli, odkud ho mohla vysvobodit jedině tak smrt. Teď tady máme dospívajícího. Už ne dítě, na které si každý může dovolit, ale ještě ne dospělého s jeho skličující zodpovědností a povinnostmi. Zkrátka něco mezi tím. Teenager nemusí pracovat a má dost času jak na přemýšlení o své budoucnosti, tak na zábavu. Rodiče mu dávají peníze (aby se s nimi seznámil a naučil zacházet), a tak pro něj brzy vzniká trh, celý nový průmysl, který jede ve dne v noci na plné obrátky a chrlí oblečení, boty, auta, doplňky, fi lmy, hudbu, sportovní potřeby, prostě vše, o čem takový teenager ani neví, že by to mohl potřebovat. Od toho, aby se zorientoval a začal po tom toužit, je tu reklama se svými vzrušujícími obrazy. Pokud jste měli to štěstí, že jste v první polovině 50. let bydleli ve velkém americkém městě, možností na výběr, jak se budete stylizovat, jaký obraz ze sebe pro veřejnost vytvoříte (a čím taky nakonec doopravdy budete, protože každá póza se časem stává skutečností), bylo několik. Střední proud nabízel uhlazený bílý swing a image rozverné, veselé, přesto však slušné dívky – nebo vymydleného, nekomplikovaného a zcela asexuálního chlapce. Možná vám to ale takhle nevyhovuje, nechcete procházku po umetené pěšince s ukazateli, kudy dál. Možná chcete chvíli bloudit, chcete, aby to bylo trochu nebezpečné, chcete o tu dospělost trochu bojovat, a ne ji dostat „jen tak zadarmo“. Jste z Bostonu? Tak to musíte na Jackson Street. Možná tam potkáte Malcolma Littlea, později Malcolma X, bojovníka za práva černochů, mluvčího Černých panterů a významného člena Nation of Islam. Předtím, než ho zastřelili jeho tři bratři ve víře, napsal do své biografi e: Na Jackson Street byly domy bez výtahů, levné restaurace, biliárové herny a bary. Černoši si tam na nic nehráli, byli spolu a sami sebou. Mladí „kocouři“ v křiklavých oblecích si nechávali na hlavě dělat lesklou hladkou „trvču“ a jejich řeč byla prošpikována výrazy jako „cool“ a „hip“. Když to večer v tančírně s okny zamlženými potem a kouřem pořádně rozjel big band, frájové a jejich kočky tancovali, jako by měl nastat konec světa. Svými živočišnými, sexuálně vyzývavými pohyby nutili muzikanty hrát na doraz: „Roll on! C’mon!“ křičeli na kapelu a ta skutečně válela, muzikanti se svíjeli a přidávali na rychlosti a hlasitosti

tak dlouho, dokud první páry nezačaly pod silou zvuku a erotického dusna utíkat a vyčerpaně se prodírat davem. Jackson Street nikdy nespala, dole u přístavních skladišť se producírovaly prostitutky, zadní místnosti barů okupovali hazardní hráči a černí sázkaři, v temných pokojích nad nimi pospávali kuřáci opia. Jazzoví muzikanti kouřili trávu a brali heroin nebo benzedrin, který sem přišel jako módní vlna z Los Angeles. Po jednom jointu to vypadalo, že nástroje hrají samy, a kokain dodal dost síly, aby se jamovalo přes svítání až dlouho do dopoledne. (Alex Haley, The Autobiography of Malcolm X, 1965)Taková Jackson Street byla v každém větším americkém městě, žila si svým životem, o který se běloši nezajímali a vzhledem k zákonům o rasové segregaci ani neměli šanci jej poznat. Stejně jako jejich školy, restaurace, holičství a bary nesly na dveřích nápis „jen pro bílé“, upozorňovaly ty na Jackson Street, že tady je to „jen pro barevné“. Vyrazit do takového podniku za zábavou nebylo bez rizika, nebylo to pro každého, což jen zvyšovalo cenu zážitku. Bílému teenagerovi se zde dostalo zasvěcení, stal se tím, kdo „ví“, a odteď taky nosil neslušně nápadná saka, směšné čepice, napodoboval chůzi a gesta černých frajerů a osvojil si jejich slang. Sháněl desky s „negro soundem“, v kavárně vedl nekonečné debaty o francouzské poezii a socialismu, ale ještě častěji rozebíral, jestli nejsou Bird a Satchmo náhodou už jen nedůvěryhodní komerčáci, když je poslouchaj i starouši (rodiče). Jako pes s čumákem zdviženým vysoko do vzduchu větřil nové trendy – spojení městského blues s gospelem Raye Charlese, rhythm’n’blues Fatse Domina, které Gene Vincent a Carl Perkins zkombinovali s venkovským country, a stvořili tak rockabilly – prostě byl tak „cool“ a „hip“, jak jen nejvíc uměl, a se svými bílými vrstevníky si nadále neměl moc co říct. RodokmenÚplně jednoduše – černoši z jižanského venkova uměli perfektní blues, a když se přestěhovali do města, vzniklo jim pod rukama „městské blues“, tedy nikoli už akusticky hraná lidovka předávaná z generaci na generaci, ale písnička složená konkrétním autorem a hraná na elektrickou kytaru s doprovodem bicích, basy a saxofonu. V černošských kostelech vládl gospel, moderní křesťanská hudba založená na bohatých sborových zpěvech. K tanci a poslechu hrály jazzové a swingové big bandy složené převážně taky z černochů. Z městského blues, gospelu a jazzu se vyvinul styl rhythm’n’blues, táta rokenrolu. Za mámu bychom pak mohli označit country, lidovou hudbu bílých Američanů, vesničanů, kterým se posměšně říkalo „hillbillies“ (hillbilly = buran z Vidlákova). Rock and roll je výraz, který v původním černošském slangu údajně znamenal „sex“ a ve spojení s hudbou jej poprvé použil DJ Alan Freed ve svém rádiovém pořadu, který byl z dnešního pohledu jasně hipsterský, neboť v něm zněly pouze desky „indie“ (na ofi ciální hudební scéně nezávislých) intepretů, které nikdo neznal. „Negerská muzika“ tvořila uzavřený systém, svět sám pro sebe, v němž se promotéři, malá hudební vydavatelství, pořadatelé tanečních zábav a koncertů, samotní hudebníci a jejich publikum navzájem znali, dodržovali nepsaná pravidla byznysu i společenského chování a těm ojedinělým bílým „vetřelcům“ se sice nebránili, ale ani je nijak nepovzbuzovali či nevyhledávali. To se mělo brzy změnit. Když se v New Jersey prodalo třicet tisíc kusů nahrávky, v níž se černošský městský sex-appeal geniálně prolnul s tradiční neurvalostí a obhroublostí bílého venkova, kapitáni ofi ciálního hudebního průmyslu zbystřili. Třicet tisíc?! To má budoucnost…

NÁSILÍ THE WHO

Násilí jako nový prvek zavedli do rokenrolu The Who, britská kapela z počátku 60. let, kterou zbožňovali mods ( jestli nevíš, UTFG). Pravidelné ukončování koncertu zničením nástrojů a aparatury je přivedlo do minusu šedesáti tisíc liber, což byl – vzhledem k jejich slávě a výši honorářů – docela výkon. Vše začalo náhodou, když kytarista Pete Townshend po jednom výskoku na pódiu narazil do nízkého stropu a zlomil o něj krk kytary. Ve vzteku ji rozmlátil celou a publikum šílelo nadšením. The Who tuto koncertní vsuvku opakovali tak dlouho, až se z ní stala jejich „známka“. Více o násilí bez příčiny, o „násilí pro násilí“ v knize Mechanický pomeranč inspirované právě dobou mods.


Jsme pořád v první polovině 50. let. Amerika prosperuje, černoši však do této skvělé společnosti nepatří. Vyděluje je z ní rasová segregace. Školy pro černochy jsou chudé a mizerně vedené, nikdo na nich nechce učit. Černochům je odpíráno volební právo s odůvodněním, že na tak složitý úkon nemají vzdělání. Oproti tomu běloch volit může,

i když je negramotný. Černoch má v MHD vyhrazený prostor, v němž smí sedět nebo stát, ovšem na požádání musí uvolnit místo bělochovi. Města jsou rozdělena na obchody, restaurace, kina, kluby, nemocnice, kadeřnictví a tak

dále „jen pro bílé“, v černošských čtvrtích na oplátku zase „jen pro barevné“. I pláže a oceán jsou separovány na dvě části a každý musí dávat pozor, aby ho vlna nezanesla tam, kam nepatří.

KNIHARAY CHARLES, MICHAEL LYDON, ČESKOSLOVENSK Ý SPISOVATEL, 2011

Životopisný film s názvem Ray nedoporučuju, to je moc „Hollywood style, ja?“, ale téhle knize těžko něco vytknout (až na pár chyb překladatelky). Nikde jinde se nedozvíte tolik podrobností o životě amerických černochů v první polovině 20. století. Můžete to použít jako informační zázemí pro referát či seminárku ze zemáku, dějáku, občanky nebo ZSV, podle toho, na co se zaměříte. Jestli na lidská práva, nebo třeba na srovnání před a poválečného politického a ekonomického vývoje, nebo na geografické rozdělení USA na sever a jih a z toho plynoucí rozdíly v životní úrovni a stylu. No, je toho hodně, co tahle kniha nabízí. Dojemný příběh, mimo jiné.



Zásluhou hipsterů a dýdžejů, jako je Alan Freed, získává rhythm’n’blues (zkráceně r’n’b) stále víc bílých posluchačů. Manažeři velkých nahrávacích společností cítí fi nanční potenciál, ale spolupracovat s „negry“, nahrávat s nimi desky a podepisovat smlouvy – podporovat je –, to se jim zdá přece jen příliš revoluční. Lepší nápad je nechat jejich skladby nahrát a nazpívat zavedenými bílými interprety. Výsledek: Ti, co znají originál, mají asi tak stejný pocit znesvěcení jako já, když slyším coververzi Nirvany od Lucie Bílé. Ostatní bílí teenageři to nejdřív kupují, ale jakmile se v žánru zorientují, utrácejí raději u „indie“ labelů za nefalšovaný černý zvuk. Černoši se pohoršují, že jim bílí zpěváci kradou písničky, na druhou stranu vidí, že jejich desky se teď prodávají jako nikdy. Manažeři sledují situaci a drbou se na hlavě: „Chtělo by to najít bílýho negra.“V roce 1954 našli Billa Haleyho, nadšeného fanouška r’n’b a rockabilly, častého návštěvníka černošských klubů a vnímavého pozorovatele s citem pro věc. Jeho singl Rock Around The Clock nejdřív zaznamená pouze středně velký úspěch, avšak poté, co si ho tvůrci fi lmu Džungle před tabulí (o drsné realitě jedné „only for black“ střední školy) vybrali jako ústřední píseň, vystřelil vzhůru a stal se celonárodním hitem. Znalci sice poukazovali na to, že se podezřele podobá skladbě Move It Over od country zpěváka Hanka Williamse z roku 1947, ale autorská práva tehdy ještě nikdo neřešil. Z Billa se stala hvězda (i když stejný úspěch už nikdy nezopakoval) a z majitelů labelu Decca boháči. Po vydání ve Velké Británii dosáhl prodej celkem jednoho milionu kopií a všichni začali úplně bláznit. Oujé.

Rock’n’roll is cool, Daddy, and you know itNajednou chtěl každý – ať černý, bílý, nebo modrý s oranžovými puntíky – nahrát svoji verzi rokenrolu, jak se teď stylu už běžně říkalo. Zúčastnit se, svézt se na vlně, něco k tomu říct, jak už to u hudebních trendů bývá. Jenže černoši (speciálně na jihu) neměli do velkých a dobře vybavených nahrávacích studií ani nadále přístup. V Memphisu to jako první prolomil bílý zvukař Sam Phillips. Nikdy nikoho nevyhodil, ani když hudebníci neměli pořádné nástroje a rytmus udávali boucháním násady od koštěte o zem. Se zájmem naslouchal drsnému, hluboce pravdivému blues a kapelám, které se mu líbily nejvíc, nabídl smlouvu a vydání singlu u Sun Records, kterou zčerstva založil. Přesto se i on – po vzoru velkých labelů – pečlivě rozhlížel po „bílém negrovi“. Ten mu v srpnu 1953 sám padl do rány, když nakráčel do studia, že si chce nazpívat dva tehdy populární hity My Happiness a Heartaches Begin. Říká se, že singl v hodnotě patnácti dolarů chtěl dát své matce jako dárek, ale nebylo tomu tak, to už je ta rokenrolová mytologie… Pohledný řidič náklaďáku Elvis Presley chtěl jenom vědět, jak bude jeho hlas znít z desky. Když jeho zpěv uslyšela Samova sekretářka, běžela pro šéfa. Pak oba stáli ve dveřích, naslouchali a věděli, že to mají. V Memphisu všichni poslouchali country a byli dost rasisti. Elvis zpíval jako černoch, ale vypadal jako typický country boy. Ani tak to zezačátku neměl lehké (taky proto, že odmítal názory svých bílých bratrů) a jeho kariéra se pořádně rozjela až roku 1955. To už ovšem nebylo se Samem, nýbrž s RCA Records, velkou společností, která ho uměla dostat do televize a měla dost peněz na jeho propagaci. Milion kopií singlu s hitem Heartbreaker Hotel se prodalo, než byste řekli borůvkový koláč, a dál to asi znáte. Král je král. Jeden pohyb pánví, a holky ztrácely vědomí jedna radost. Do televize se konečně dostali i černí zpěváci. Fats Domino, Ray Charles… Cítili se poctěni a šťastni, vždycky toužili po uznání, které jim společnost upírala, jejich pozice „na okraji“, v subkultuře, nebyla dobrovolná, ale vynucená systémem. A oni ji rádi opouštěli a hřáli se na výsluní: „Ještě v roce 1952 jsme si s kapelou museli kupovat jídlo u zadních vchodů a přespávat v žalostných ubytovnách. O tři roky později jsme v Chicagu zastavili před luxusní restaurací, vylezli z našeho nového cadillacu a jen tak se jako rozhlíželi. Pikolík v mžiku schoval ceduli „jen pro bílé“ a už byl na schodech, klaněl se a zval nás dál. Byli jsme vyfešákovaní, nechal jsem všem ušít fajnový kvádra a vyžadoval dodržování dress codu – nemáš motýlka? Padesát dolarů pokuty! Nevyčistil sis boty? Dvacka dolů. Šli jsme

dovnitř hezky pomalu, jakože jsme zvyklí, přitom to s náma úplně cloumalo! Krásně jsme se najedli a jen za námi zapadly dveře, už na nich zase viselo „jen pro bílé“. Tak jsem poznal, že pokud chce slepý černoch jako já od americké společnosti trochu slušnosti a respektu, musí mít hodně peněz a hogo fogo hadry,“ řekl ve své biografi i zcela věcně a bez emocí Ray. Na jeho koncerty teď chodilo bílé obecenstvo v takovém počtu, že pořadatel, poslušen segregačního zákona, musel na taneční parket natáhnout provaz, aby vymezil prostor „jen pro barevné“. „Jenže když kapela v druhé půlce spustila rychlý rokenrol, lidi začali šílet. Přelézali provaz, padali přes něj, nakonec ho utrhli a zahodili, všichni tancovali se všema, bílý kluci chtěli černý kočky, černý kluci zase bílý kočky, bylo to jako… hahahah, nevím, člověče! Jako by se měla rozevřít země a všechny ty hříšníky pohltit,“ vzpomíná jeden z nich. Na Fatsově vystoupeních tomu nebylo jinak: „Celý sál stál na nohou, všichni trsali, smáli se a křičeli, o nějakou pitomou rasu se nikdo nestaral. Koukal jsem na toho tlustýho chlapíka u klavíru a pomyslel si: ‚Tebe musím mít, hochu!‘ Po koncertě jsem za ním šel a povídám mu: ‚Poslouchej, seš dobrej a prodáš statisíce desek. Ale když uděláš, co ti teď řeknu, prodáš miliony.‘ A Fats to udělal, neohlížel se zpátky na nic a na nikoho,“ říká v dokumentu History of Rock and Roll producent, vyhledávač talentů a kapelník Dave Bartholomew. Vystupovat před bílými teenagery, kteří zaplatili vstupné, aby mohli neslušně tancovat a ječet jako smyslů zbavení, bylo pro každého černého muzikanta velkým zadostiučiněním. Sebevědomí komunity rostlo. V roce 1955 byla v městě Montgomery zatčena černoška Rosa Parksová za to, že v autobuse odmítla uvolnit místo bělochovi. Ameriku zachvátila vlna oboustranných protestů. Ve společnosti se něco zlomilo, z rasové segregace se pomalu stával přežitek.A rokenrol dál píše svoji historii: Little Richard, chudý kluk z jedenácti dětí, se vším tím make-upem a pomádou ve vlasech, se kroutí u piána, vykřikuje Tutti Frutti a pyšně rozhazuje peníze za další extravagantní obleky, auta, domy, ženy. Navíc je „hot“ – o důvod víc, proč jej bílí rasisté nenávidí. „To nevadí, vaše děti už si stejně koupily moji desku,“ směje se těm, kteří jej odmítají hrát v rádiu a zakazují mu koncert ve svém městě. Chicagská scéna s Muddym Watersem a kultovním labelem Chess Records. Chuck Berry, který dal rokenrol do takové formy jako nikdo jiný a ještě dnes, v 88 letech (!), dá bubeníkovi paličkou přes prsty nebo při jamu hodí zlým okem po Keithu Richardsovi, když nezačne na správnou dobu. A Keith pokorně svěsí hlavu… Jerry Lee Lewis, kterého za „obscénní“ hru na klavír vyhodili z křesťanské školy, čímž se nadobro rozloučil s náboženstvím a svou duši prý zaprodal ďáblu. Johnny Cash, který v rokenrolu boha naopak našel a stal se mluvčím desperátů, mužů mimo zákon, ať černých, nebo bílých, neboť i oni podle něj zasluhují lidský soucit a boží milost. Přes všechno úsilí strážců tradic, svatých hodnot, autority a pořádku se rokenrol nedaří vymýtit. Dál ve společnosti uvolňuje energii hudební, estetickou, sexuální a politickou.

KNIHAŽIVOT KEITH RICHARDS, IK AR, 2010

Rokenrol není jenom hudba. Je to i postoj, přístup k věcem, attitude. Keith Richards ho má. Když jeho životopis dočetl náš bývalý grafik Martin Fisher, nechal si na ruku vytetovat logo Stounů a asi pět měsíců vůbec neposlouchal jiné kapely. Takovou sílu má Keithovo slovo.


V roce 1962 seděli Keith, Mick a Brian u telefonu. Sluchátko držel Brian a volal do Jazz News, což byl takový ten kalendář akcí, kde kdo hraje: „Hele, máme vystoupení…“„Dobře, a jak se jmenuje vaše kapela?“Zíráme na sebe. „Co?“ Hergot, vždyť za ten telefon se platí! V zoufalství těkáme očima sem a tam,

po sobě, po pokoji. Na zemi leží obal desky The Best of Muddy Waters. Muddy nás zachrání! První skladba se jmenuje Rollin’ Stone. „The Rolling Stones!“ vyhrkne Brian. Fjú, to nám ušetřil tak šest pencí. (Keith Richards, Život, 2010)

Ve staré dobré AngliiTen den do sebe všechno zapadalo. Keith si koupil kopeček zmrzliny

Životopisec Boba Dylana shrnuje význam písně Like a Rolling Stone takto: „Oslavuje život odpadlíka, je o ztrátě nevinnosti a surovosti zážitku. Kritizuje mýtus amerického snu a odhaluje realitu, kde se za všechno platí.“ Dylan ji nahrál v 60. letech, jako první však výraz „rolling stone“ použil Muddy Waters už v roce 1950, v blues nazvaném Rollin’ Stone. Valící se kámen mechem neobroste, praví přísloví a Waters k němu přirovnává život tuláka, člověka bez domova, bez hlubokých vazeb a stálých zvyků, pořád v pohybu. Tento obraz vstoupí do rokenrolové mytologie

jako předloha životního stylu muzikanta, který nesmí mít (aspoň pro veřejnost) domov, rodinu a závazky, ale minimálně do třiceti přespává u kámošů na gauči a žije rozervaný život chlápka na hraně.

Like a Rolling Stone

NEJLEPŠÍ K Y TARISTA VŠECH DOBJIMMY PAGE

V roce 2003 zveřejnil americký hudební časopis Rolling Stone seznam 100 nejlepších kytaristů světa. Sestavili jej členové redakce a vyzníval hodně ve prospěch amerických bluesmanů. První příčku obsadil Jimi Hendrix. V roce 2011 publikoval Rolling Stone druhý seznam, tentokrát sestavený známými kytaristy. Na prvním místě se ocitl Jimmy Page. Oba seznamy můžete porovnat na Wikipedii, stačí zadat „100 nejlepších kytaristů všech dob“.



a loudal se směrem k nádraží. A tam ho uviděl. Nesl desky. „Kdes to krucinál sehnal?“ Vždycky šlo jenom o desky. Od chvíle, co vám bylo jedenáct nebo dvanáct, jste se kamarádili jenom s těmi, co měli správné desky. Největší frajeři si psali rovnou do Chicaga do Chess Records a adresu střežili jako oko v hlavě, nedali by ji ani za milion liber. Keithovi trvalo dva roky, než ji sehnal. Pak si každého půl roku objednal dva tři singly, na víc mu rodiče nedali peníze. A tak se dali do řeči. Keith s ním nastoupil do vlaku. „Když potkáte kluka, co má Chucka Berryho a Muddyho Waterse v podpaží, prostě s ním musíte nastoupit. Uvědomil jsem si, že jsem ho potkával už dřív, muselo mu být tak patnáct, zrovna vycházel školu, ale tenkrát neměl desky, tak nebyl důvod se bavit.“ Z Keithova dopisu tetě Patty: „… no a ten kluk z nádraží se jmenuje Mick Jagger a všichni se scházejí v sobotu ráno v Carouselu, to je taková zašívárna, já tam jednou taky zašel a všichni se na mě hned vrhli a zvali mě asi tak na deset mejdanů. Mick navíc zpívá rhythm’n’blues nejlíp na téhle straně Atlantiku, a to myslím zcela vážně. Já hraju na kytaru (elektriku) v Chuckově stylu, teď jsme si našli basáka a bubeníka a druhou kytaru a cvičíme dva nebo tři večery v týdnu. PARÁDA! Jel jsem k Mickovi domů, žije v obrovském domě, má auto a komorníka. Je to na hlavu! Mohu vám něco přinést, pane? Fakt jsem si připadal jako král, málem jsem se zeptal, kde jsem nechal válet korunu.“

Nenápadný půvab interpretaceVšimněte si, že na přelomu padesátých a šedesátých let se nonverbální komunikace odehrávala pomocí desek v podpaží. Trička s kapelama ještě neexistovala, pokud jste chtěli být pro ostatní identifi kovatelní a vyjadřovat svůj názor, brali jste si ven desky. Trh zareagoval tak, že vám nabídl přenosný skládací gramofon, abyste si je mohli přehrát třeba v parku na lavičce. The Rolling Stones chtěli být ze začátku rhythm’n’bluesovou kapelou, protože rokenrol se jim zdál už v roce 1960 příliš popový, mainstreamový! „Chtěli jsme dosáhnout zvuku chicagského blues, přiblížit se mu, jak nejlíp dokážeme. Dokud jsme byli spolu, mohli jsme si namlouvat, že jsme vlastně černoši. A nechtěli jsme vydělávat, penězi jsme pohrdali. Pohrdali jsme penězi, čistotou, spořádaným životem, prostě jsme chtěli být černí parchanti.“ The Rolling Stones, vzdělaní bílí teenageři příslušející k britské střední třídě, co nikdy nepoznali hlad, rasovou segregaci nebo sadismus bílého farmáře, pro něhož by museli dřít na poli, se chtěli vydělit ze společnosti. Černoši ale hráli rokenrol a vůbec jakoukoli hudbu z úplně jiných důvodů – ze společnosti už vyděleni byli, a naopak do ní toužili patřit. Přijít na pódium, protože vás tam někdo pozval, a hrát lidem, kteří si za to zaplatili, bylo pro černého hudebníka událostí, velkou věcí, jakýmsi malým vítězstvím celé komunity. Takové významné chvíli je potřeba dát, co si zaslouží, se vším všudy včetně vhodného oblečení. Oproti tomu pro Keitha a Micka neznamenalo hraní na pódiu nic víc, než že už prostě zkoušeli dost dlouho na to, aby mohli vystoupit. Posuny těchto jemných, ale pro pochopení dalšího vývoje moderní hudby důležitých významů, nejlíp ilustruje následující historka. Během amerického turné se teď už slavní The Rolling Stones setkávají se svými modlami Muddym Watersem, Howlin’ Wolfem a dalšími starými mazáky z Chess Records. Dokonce si s nimi několikrát zajamují na pódiu – taková čest! A zatímco Angličané dávají v šatně průchod své mladické rozjívenosti a předvádějí se před ostatními i sami před sebou, bluesmani se dostaví v černých oblecích a naškrobených bílých košilích, tiše usednou s nohou přes nohu, beze slova kouří a pozorují cvrkot. „Třetí den spolu takhle sedíme a Stones se baví o tom, že my Američani se na každý koncert převlíkáme. ‚Proč se taky někdy nepřevlíknem?‘ říkali. Čekal jsem, že taky vytáhnou obleky a kravaty, ale oni si prostě vyměnili šaty navzájem. To byla paráda.“ (Bobby Keys, saxofonista)

„S oblečením jsem si hlavu nikdy nelámal. Ráno jsem si natáh to, co jsem u postele nahmát jako první, většinou hadry mojí holky. Ale když už s někým spím, tak snad mám nárok i nosit jeho hadry, ne?“ (Keith Richards)Všimněte si, že Keith se o oblečení moc nestaral, a přesto se stal módní ikonou, na rozdíl od Charlieho Wattse s jeho drahými, ručně šitými obleky, který po takovém titulu (jak později přiznal), docela prahnul.K dalšímu zajímavému setkání došlo v šatně Little Richarda, kam ho přišli Stones coby jeho velcí fanoušci pozdravit. „Chlapci moji!“ vítal je s otevřenou náručí. Chlapci zůstali zaraženě stát. „No kocourku, ty jsi mi ale k nakousnutí! Jako georgijská broskvička,“ cukroval Little Richard a Stones začali pomalu couvat zpátky ke dveřím. „Miluju svoje fanoušky! Miluju svoje fanoušky!“ volal za nimi. „No, panečku, to byl teda kulturní střet, haha,“ smál se Keith. „Pochopil jsem, že hrát si na černocha je trapný. Kluci z toho naštěstí časem taky vyrostli.“

Útok na rozkrok Rokenrol v teenagerech uvolnil obrovskou sexuální energii, která v šedesátých letech kulminovala sexuální revolucí a hnutím hippies. Ten původní, z padesátých let, byl přitom vyloženě mužskou záležitostí. Holky to tenkrát nedotáhly dál než na doprovodné zpěvačky, které přišly, v kolik se jim řeklo, a dělaly taky, co se jim řeklo, častěji se však realizovaly pouze jako milenky a groupies, z nichž se občas stávaly manželky. V módě byl testosteron a gaye (kromě Little Richarda, který ale svou orientaci záměrně přeháněl, aby byla vlastně směšná, jen vtip, hra, chápete) neměl rád nikdo. V knize Please Kill Me: The Uncensored Oral History of Punk popisuje Lou Reed z Velvet Underground, jak ho v roce 1956, v době jeho dospívání, nechali rodiče kvůli jeho nezkrotnosti, vzpurnosti a homosexualitě léčit elektrickými šoky na psychiatrii: „Strčí ti takové něco do krku, aby sis nespolkl jazyk, a nasadí ti elektrody na hlavu. Léčba zahánějící homosexuální pocity. Výsledek je, že ztratíš paměť a stane se z tebe vegetující bytost. Nemůžeš si ani přečíst knížku, protože se dostaneš na stranu sedmnáct a musíš se vrátit na stranu jedna.“ Později tyto zážitky zpracoval ve skladbě Kill Your Sons, jedné z nejtemnějších, jaké kdy napsal. Mick Jagger, známý svými bisexuálními avantýrami, přivedl teenagery ke zcela jinému pohledu na věc. „Bejt teplej“ bylo najednou stejně cool jako mít dlouhé vlasy. Znáte přece tu okřídlenou větu „Jsem heterosexuál, ale Micka Jaggera bych z postele nevyhodil“, ne? Je z fi lmu Hair Miloše Formana a přesně vystihuje další společenskou revoluci, na níž se rokenrol podílel – uznání občanských práv homosexuálů. Poslední slovo má opět Keith, skvělý vypravěč: Slovo „teenager“ vzešlo z reklamy, a to dost promyšleně. Když si děcka začala říkat „teenageři“, probudila v sobě nové vnímání sebe sama. Vytvořil se tím trh nejen pro oblečení a kosmetiku, ale taky hudbu a literaturu a vůbec všechno; tato věková skupina se najednou ocitla ve svém, od všeho ostatního odděleném světě. Bylo to jako exploze, najednou se vyklubaly celé zástupy dospívajících. V šedesátých už díky nim zuřila beatlemánie a stonemánie. Děcka by zabíjela pro něco nového. Mohlo jim to poskytnout čtyři nebo pět vyhublých kluků? Nikdy jsem se nepřestal obdivovat tomu, jakou moc mají třináctileté, čtrnáctileté a patnáctileté holky, když je jich hodně pohromadě. Málem mě to stálo život. Snad nikdy jsem se nebál víc. Škrtily mě, rvaly na kusy – šílící dav. Těžko se vysvětluje, jak děsivé dokážou být. Radši byste byli v tu chvíli ve válečných zákopech a bojovali proti nepříteli, než stáli proti takové vlně zabijácké touhy a chtíče, nebo co to vlastně je, a pochybuju, že ony samy to vědí. I policajti se bojí, utíkají pryč a vy stojíte proti té divoké mase nespoutaných emocí sami. Nemohl jsem se dostat do auta, rvaly ze mě oblečení, jakmile na vás dosáhnou, je to opravdu problém, protože dál nevědí, co si s vámi dál počít. Zabít? Málem mě uškrtily na korálkách: „Keithi! Keithi!“ ječely jako v transu. Od té doby mám k holkám v tomhle věku respekt. Vím, co se pod těmi sladkými tvářičkami ukrývá za sílu.

NEJPRODÁVANĚJŠÍ K APEL ATHE BEATLES

Jednu miliardu hudebních nosičů (tzn. desek, kazet a cédéček) prodali už v roce 1985. Jejich vliv na popkulturu je patrný dodnes. V roce 2010 odpustil papež Johnu Lennonovi výrok, že Beatles jsou slavnější než Ježíš, kvůli němuž věřící Američané veřejně pálili desky a plakáty skupiny.


Titulek jsem si vypůjčila z jedný starý písničky od Red Hot Chili Peppers, v níž Anthony Kiedis odrazuje svoji dívku od toho, aby ho chtěla lépe poznat: „Please, don’t look too close at me, you might not like what you see.“ Podle mě nejlíp vystihuje, kam se rokenrol dostal, když začal být rockem, na dlouhou dobu jediným hnacím motorem

hudebního průmyslu.

NEJHORŠÍ BUBENÍK VŠECH DOB MAUREEN TUCKER

Hrála na prvních čtyřech deskách Velvet Underground. Hrála vestoje. Hrála fakt strašně. Nikdy mi to nevadilo.



Z kontextu písně vyplývá, že Anthony má obavy, aby ho dívka nepřestala milovat, až se blíže seznámí s temnou a nebezpečnou stránkou jeho osobnosti. Zděsila by se, v hrůze se od něj odvrátila a pak by byli oba nešťastní… To je živná půda pro posluchačovu fantazii: Hmm, copak asi ten krásný dlouhovlasý rocker skrývá před světem? Jak strašné a osudové musí být jeho tajemství! Příběh každého hrdiny obsahuje něco tragického, tak sem s tím, jsme připraveni… Úplně mě bolí, že to musím napsat, protože – abyste věděli – si taky ráda ponechávám iluze a věřím na víly (proto po koncertu nikdy nechodím za kapelou do šatny), ale jedinou tragédií Anthonyho a všech jemu podobných hrdinů je fakt, že jsou to taky jenom lidi. Křehcí, zranitelní, směšní, trapní, nudní a nedostateční. Když se ráno probudí, nevypadají jako rock stars, ale jako každej jinej. Zmačkanej obličej, v oteklých očích ospalky, na hlavě děs běs, a dokud si nevyčistí zuby, v puse jako v polepšovně. A to není všechno. Další úder romantickým představám dívky pyšnící se odteď statusem „já jsem jeho holka“ zasadí skutečnost, že její bůh se večer co večer nevydává na tajemnou divokou výpravu městem a neděsí spořádané občany svým výstředním chováním, jako to dělá na pódiu, ale nejradši leží v teplákách u telky a unaveně přepíná mezi Ordinací a ČT 24. Třeba tomu nevěříte. Ale říkám vám, že jistému zklamání z těsné blízkosti, z intimity, která je časem stejně všední jako postávání vašich rodičů v Albertu u pokladny (Táto, přemejšlej se mnou, nezapomněli jsme něco?), se nevyhne nikdo. Pro každou dvojici je to těžká zkouška, pro hrdinu o to těžší, že očekávání celoživotní výjimečnosti zážitků je ze strany partnera nastaveno na úroveň deset z deseti. Být hrdinou 24 hodin denně 7 dní v týdnu je nemožné. Domnívám se, že z Anthonyho veršů promlouvá hluboká životní zkušenost, i když pro jistotu zabalená do příslušného mytologického obalu.

Rock’n’roll SuicideHrdina se v popkultuře (stejně jako třeba ve starořeckých bájích) stává nesmrtelným až poté, co fyzicky zemře. Krásný a mladý. Pokud se mu přesto, že už si platí důchodové připojištění, stále nechce spáchat sebevraždu, nezbývá mu než se postarat, aby aspoň dobře vypadal. Nesmí ztloustnout, mít pleš nebo problémy se žlučníkem. Musí nás klamat, protože ví, že chceme být klamáni. Udržovat si od nás odstup je stejně nezbytná strategie jako ty do oběhu šikovně vypouštěné smyšlené příběhy. Dobře se s tím naučila zacházet Madonna. Po celá desetiletí kolem sebe vytvářela auru rozmazlené hédonistky, která se vysmívá morálce a s chutí dělá vše, co je zakázané, až jsme se nakonec dozvěděli, že ve skutečnosti je tvrdá a studená jako radiátor a její denní režim je typickou ukázkou protestantského „no pain, no gain“ (bez bolesti a odříkání nemůže přijít odměna). Madonna má charakter vrcholové sportovkyně a Lars Ulrich

z Metalliky není jedním ze čtyř apokalyptických jezdců, ale normální podnikatel. Pink, nezajímavá obtloustlá buchta, které Karel Buriánek při představování „seznamte se, tohle je Alecia“ podal vlažně ruku (Alecia kdo?) a dál se staral hlavně o to, aby z jeho zorného pole nezmizela Karen O, o které věděl, že je Karen O. A to ani nemluvím o Slashovi. Bez ikonického klobouku, křiváka na holém těle a okovaného pásku nevypadá jako hrdina, ale jako jeden z těch přistěhovalců, co v LA makaj u benzinové pumpy. Čím méně fans uvidí, jak mu pod pobryndaným tričkem roste pivní břicho, tím lépe pro rokenrol. Udržovat při životě mýtus věčného mládí je od jistého věku nadlidský úkol, jen vzpomeňte, jak smutně dopadl Michael Jackson. Žádní nadlidé neexistují, my je ale potřebujeme, vyžadujeme, a trh se je tedy snaží dodat. Proto smlouvy s velkými hudebními vydavatelstvími (tzv. majors) běžně obsahují skandální požadavky typu „zavazuji se kdykoli podstoupit plastickou operaci“ nebo „partnerka nebude součástí mého veřejného života“ nebo „beru na vědomí, že každou zamýšlenou změnu účesu a barvy vlasů musím ohlásit na vydavatelství“. Za to si ale kapela může do šatny objednat přesně 9836 lentilek s podmínkou, že v nich nebude ani jedna hnědá.

Jsi už moc starý na to, abys prohrál, ale ještě moc mladý na to, aby sis mohl vybírat A hodiny pořád trpělivě čekají na tvůj další songJdeš kolem kavárny, ale nebudeš jíst, když už žiješ tak dlouhoJsi zralej na rokenrolovou sebevraždu

Brzdy tvého chevroletu kvílí, jak se řítíš silnicí Jenže se zrovna rozední, a tak místo toho spěcháš domů Přece nenecháš slunce zničit tvůj stín Přece nenecháš ten mlékařský vůz rozdrtit tvou hlavu Jsi přece sám sebou – tak svědomitě bezcitný(Rock´n Roll Suicide, David Bowie, 1972)

David Bowie prokoukl rozpor mezi mytologií rocku a realitou poměrně brzy, v pětadvaceti. Dál už se nesnažil být na pódiu „sám sebou“, ale proměnil se v Ziggyho Stardusta, androgynního vesmířana v lesklé kombinéze, který mezi nás nepatří, je z jiného světa, ale zajímáme ho a chce s námi komunikovat. Tím elegantně vyřešil celý problém. Udělal z pódia prostor, kde lze být někým jiným, aniž by utrpěla nejvyšší hodnota zděděná po černých bluesmanech – autenticita. Postupně ho následovali další. Kiss, Marilyn Manson, Slipknot, Residents, Daft Punk, Lady Gaga, Řezník… Ti všichni hrají na pódiu stejně jako herci ve fi lmu nebo v divadle. A očekávat, že v roli zůstanou i po skončení představení, by mohl jedině tak blázen.

NEJMOCNĚJŠÍ ŽENA ROCKU SHARON OSBOURNE

Sharon má všechno stoprocentně pod kontrolou. S Ozzym se seznámila už v osmnácti letech, když její otec dělal manažera Black Sabbath. Když Ozzyho v roce 1979 z kapely vyhodili, Sharon s ním začala chodit, pravděpodobně ho zachránila před smrtí, v roce 1982 si ho vzala a porodila mu tři děti. Jejich svazek (45 let!) je jedním z nejpevnějších v dějinách moderní hudby a Sharon jednou z nejúspěšnějších manažerek.


Coda označuje v hudbě zvláštní samostatnou část skladby, která se hraje jen jednou, a to v úplném závěru. Coda znamená „zvláštní konec skladby“. Led Zeppelin tak pojmenovali svoji poslední desku, která vyšla v roce 1982,

po nečekané smrti bubeníka Johna Bonhama.

Coda

NEJHORŠÍ ROCK’N’ROLLOVÉ ALBUMHAVING FUN WITH ELVIS ON STAGE (1974)

To je tak špatná deska, že by vám ji měli ve škole pouštět v rámci preventivního programu Proč nemáte brát barbituráty. Poslední tři roky před smrtí točil Presley samé blbosti a tahle je největší. To už vlastně ani není hudba.


téma / TEXT: MARTINA OVERSTREETZDROJ: RICHARD COLE, SCHODY DO NEBE, VOLVOX GLOBATOR 2008FOTO: ARCHIV

Té noci, co se opilý Bonzo (jak mu říkali) udusil zvratky, seděl cestovní manažer kapely Richard Cole v římské věznici podezřelý z teroristického útoku. Dokazování, že to nebyl on, kdo vyhodil do povětří nádraží v Bologni, se táhlo měsíce – soudci měli nejdřív dovolenou, a když se z ní vrátili, vstoupili rovnou do dvouměsíční stávky. Za tu dobu se Zeppelini rozpadli, Richard přišel o práci a vzápětí i o dům, ve kterém nejdřív prasklo potrubí a voda jej zatopila do výše jednoho metru a poté jej kvůli nesplácení dluhů ještě zabavila banka. Máme tady zvláštní konec příběhu jednoho z nejvlivnějších lidí britského showbyznysu 60. a 70. let, nyní bezdomovce závislého na alkoholu, kokainu a heroinu, vydělávajícího si na jídlo jako pomocný stavební dělník a poslíček. „Může vás napadnout, že když jsem strávil dvanáct let jako manažer největší rockové skupiny všech dob, musel jsem být po jejím rozpadu přímo zavalen nabídkami starat se o další významné kapely na jejich domácích a zahraničních šňůrách. Ale to se nestalo. Telefon nezvonil. Pozůstavší členové Led Zeppelin se stáhli za vysoké zdi svých sídel a ve smutku a panice nad Bonzovou smrtí se o bývalé zaměstnance dál nestarali. Moje pověst agresivního alkoholika, který nejde pro ránu daleko, mě dalece předcházela a drogová závislost taky nebyla žádným tajemstvím. Nikdo se mnou nechtěl nic mít. Propadl jsem naprosté beznaději a chtěl se vším skoncovat,“ píše další rokenrolový sebevrah, který se ale od řeky nakonec vrátil domů, protože se zrovna rozednilo… Jeho vzpomínky na časy, kdy Led Zeppelin vydělávali milion dolarů za koncert a on měl v kapse vždy minimálně dvě stě tisíc v hotovosti, aby si kterýkoli člen kapely mohl okamžitě koupit další dům, auto, starožitnost nebo kousek moderního umění, jsou zajímavé hlavně ve srovnání s tím, jak to chodí dnes, kdy – už dávno čistý – pracuje pro Sharon Osbourne a jejího manžela Ozzyho.

Good times, bad timesSharon se stala jednou z mých nejlepších kamarádek v branži. Ozzyho jsem několikrát vezl na setkání Anonymních alkoholiků, což mě s ní sblížilo. Když viděla, že jsem odhodlaný zůstat střízlivý, začala mi věřit a přizvala mě na pomoc s některými jejími kapelami. Začal jsem jako cestovní manažer u Lity Ford, bývalé členky slavných Runaways, teď rockové zpěvačky a kytaristky na sólové dráze. S Litou jsem si musel zvyknout na daleko skromnější cestovní poměry. Nelétali jsme soukromým Boeingem 707, ale jezdili a spali v autobuse, na noc jsme ani nezastavovali, protože bychom jinak nestihli dojet na místo příštího koncertu. Za námi jel karavan naložený nástroji a doprovodným týmem – každý člen měl na tričku přišpendlenou vizitku s kvalifi kací: kytarový technik, technik přes bicí a tak dále. Sharon nám vyplácela diety – úplně jiná situace než se Zeppeliny, kdy jsem podepsal všechno, na co jsme si já nebo členové kapely vzpomněli. Teď měl každý kapesné, se kterým hospodařil, a k jakémukoli vydání navíc, i kdyby to byla jen lahev vody koupená na benzince, požadovala Sharon vysvětlení a účet. Připadalo mi to legrační a divné, ale aspoň nikdy nemohlo dojít k situaci jako s Led Zeppelin, kdy si jednoho dne někdo z nás vzal z hotelového trezoru kapely dvě stě tisíc a už je nikdy nevrátil. Věci se změnily i v jiných ohledech. Už se neničily hotelové pokoje a koncertní šatny – něco takového by Sharon prostě netolerovala. Opakovala nám, že chovat se slušně je rozumnější, a jestli má někdo během turné osobní problémy, ať navštíví psychologa. Kromě stylu cestování se proměnil i samotný hudební průmysl. V 80. letech bylo nutné, aby se kapela co nejvíc ukazovala na MTV, točila jeden klip za druhým, chodila do televizních soutěží a talk shows, rozprodávala hudbu do reklamy a obchodovala se jménem. Všechny ty parfémy a limitované oděvní kolekce a spolupráce s výrobci bot, hodinek a všeho možného… Mně, kterému stačilo, že jsem Led Zeppelin dostal do rádia, z toho šla ze začátku hlava kolem. Koncertní šňůra s Litou skončila neočekávaně toho dne, kdy mi Sharon zavolala, že si Lita stěžuje, že jsem moc přísný. Vyděsilo mě to, nechtěl

jsem zpátky na stavbu montovat lešení, ale Sharon mě ujistila, že mě nepropouští, že přísnost je podle ní nezbytná vlastnost dobrého manažera, a že pojedu na turné s London Quireboys. Moc jsem o nich nevěděl, kromě toho, že jsou jen průměrně úspěšní, zato hodně divocí a rádi se napijí. V zájmu ochrany jejich i svého zdraví jsem proto do kanálu vylil všechen tvrdý akohol, který před odjezdem nashromáždili v zavazadlovém prostoru autobusu. Bylo ho tolik, že by to stačilo zásobit středně velký rockový klub. Když chlapci viděli, co dělám, trochu vyšilovali a z očí jim šlehaly plameny, tak abych je uklidnil, řekl jsem, že si mohou jít stěžovat Sharon. To je samozřejmě ani nenapadlo a na turné byl svatý klid, všechno klapalo jak na drátkách. Žádné problémy, prostoje, improvizace, jen organizace, produktivita, efektivita. Dál jsem jezdil s reggae partou Black Uhuru. Za tři roky spolupráce ani jeden problém. Hned na začátku prvního turné jsem si zjednal respekt, a když kapela odehrála poslední koncert, měli jsme za sebou třináct zemí, šestašedesát měst a víc než osmdesát tisíc kilometrů bez jediné kolize. Dodnes mě pomyšlení na tu dobu unavuje, i když to byli prima kluci, po kterých se mi občas zasteskne. V roce 1997 jsem dostal neobvyklou nabídku: hlídat při natáčení Roberta Downeyho Jr., aby dodržel soudní příkaz a nesahal na drogy. Dohoda se soudcem vyžadovala, že Robert bude mít u sebe neustále důvěryhodnou osobu, která by jakékoli porušení zákazu drog okamžitě nahlásila. „Pokud bys to neudělal a přišlo se na to, šel bys do vězení ty, Richarde,“ řekli mi. No páni… Ale vzal jsem to, lepší než rozvážet poštu. Z Roberta se vyklubal příjemný a zábavný společník. Při seznámení jsem mu dal první vydání mé knihy Schody do nebe a řekl mu: „Jak se v mojí knize dočteš, nejsem někdo, kdo se sebou nechá vyjebávat. I když nemám v povaze pomáhat někomu za mříže, jestli začneš chlastat nebo fetovat, pamatuj si, že já za to sedět nepůjdu. Takže se chovej slušně, ať nemusím volat soudci nebo ti zlomit nos, a všechno bude v pohodě.“ Koukal na mě s otevřenou pusou a později, když už jsme se spřátelili, tuhle scénku často přehrával. Napodoboval mě o pauzách na place a fi lmový štáb se válel smíchy. Natáčení dopadlo dobře a Robert mi po roce dokonce zavolal, abych s ním pracoval znovu. „Rád s tebou pracuju,“ řekl do telefonu a znělo to upřímně. Přeju mu, ať zůstane čistý jako já. Po roce 2000 jsem dál jezdil s kapelami Sharon Osbourne a všechny jsem donutil k tvrdému pracovnímu režimu, časnému vstávání, pravidelnému jídlu a odpočinku. Prostě k disciplíně. Některé protestovaly, když se dozvěděly, že je budu na turné doprovázet, ale Sharon jim vždy laskavě odpověděla, že pokud se jim to nelíbí, mohou jít. Tak jsem byl přidělen i ke Crazy Town, hiphopové kapele, nebo co to hrajou za styl, moc o tom nevím. Pozvali mě do zkušebny, abychom se před odjezdem trochu seznámili. A jak jsem jim tam potřásal rukama, říkal jsem si „panebože, do čeho jsem se to zase dostal“. Měli na tělech tolik tetování, že jim byla sotva vidět kůže. Z nosů, uší, obočí, rtů a brad jim trčely kovové hroty, a když začali hrát, bylo to tak nahlas, že jsem se musel omluvit a jít si pro kafe. U automatu jsem zvažoval, jestli mi to stojí za to, ale po hodině jsem se k nim vrátil odhodlán podstoupit i tuhle šaškárnu, turné s mimozemšťany. Řeknu vám, fajnovější lidi jsem nepoznal. Sice mě oslovovali „taťko“ a pořád poskakovali a pobíhali kolem, až se mi z toho občas protáčely panenky, ale jinak sekali dobrotu a užili jsme si spolu i dost legrace.

Zvláštní konec skladbyJednou před koncertem jsem seděl v hotelovém pokoji a padla na mě nostalgická chvilka. Pustil jsem si nahlas první album Zeppelinů a nechal se s přivřenýma očima unášet dravostí Bonzyho bicích, vynalézavostí Pageyho kytary a oduševnělostí Robertova hlasu. Viděl jsem je před sebou, viděl jsem sám sebe, jak jsme spolu, tenkrát v Londýně roku 1968, tak mladí a naivní, nevšiml jsem si, jak dlouho jsou Crazy Town v pokoji, říkali, že klepali, a když nikdo neodpovídal, vešli dál. Seděli tiše na pohovce a poslouchali, když album dohrálo, zeptali se, co to bylo za kapelu…

PŘEKVAPENÍ K AREL GOT TKORUNOU SI HODÍM (1970)

Pusťte si to na YT a pak mi řekněte. No?


ZÁVI

SLOS

T

VRÁS

KY

RAKO

VINA

HRTA

NU

ŠEDÝ

ZÁK

AL

RAKO

VINA

ÚST

SKVR

NY N

A KŮ

ŽI

Cig

aret

y ob

sahu

jí ni

koti

n, k

terý

je s

ilně

náv

ykov

ý. T

ato

látk

a ov

livň

uje

čin

nos

t m

ozku

a m

ůže

vyv

olat

ste

jnou

zá

visl

ost

jako

nap

říkl

ad h

eroi

n a

jiné

drog

y.

Kou

řen

í zp

ůso

bu

je n

edos

tate

čné

pro

krvo

ván

í pok

ožky

.P

roto

maj

í ku

řáci

nez

drav

ou b

arvu

ple

ti a

pře

dča

sné

vrás

ky.

Čím

víc

kou

říte

, tím

vět

ší m

áte

šan

ci, ž

e d

ost

anet

e še

dý

záka

l. K

uřá

ci, k

teří

pře

stan

ou, j

sou

i tak

vys

tave

ni

o p

olov

inu

větš

ímu

rizi

ku n

ež li

dé,

co

nik

dy

nek

ouři

li.

Šed

ý zá

kal m

ůže

vé

st a

ž k

úp

lné

slep

otě.

Kou

řen

í je

hlav

ní p

říči

nou

rak

ovin

y ja

zyka

a ú

st,

pro

tože

cig

aret

ový

dým

nič

í sch

opn

ost

slin

čis

tit

úst

ní

duti

nu

od b

akte

rií.

Ku

řáci

maj

í zaž

lou

tlé

zub

y, p

ách

ne

jim z

úst

a u

ž od

mla

déh

o vě

ku js

ou n

áchy

lněj

ší

k on

emoc

něn

í dás

ní.

Deh

et, k

terý

vzn

iká

při

sp

alov

ání c

igar

ety,

zb

arvu

je k

oneč

ky p

rstů

a n

ehty

dož

luta

.

JISTÁ

FAKT

A O

KOUŘ

ENÍ

RAKO

VINA

HRT

ANU

ONEM

OCNĚ

NÍ S

RDCE

ONEM

OCNĚ

NÍ P

LIC

LUPÉ

NKA

ŽALU

DEČN

Í VŘE

DY

Cig

aret

ový

kou

ř ob

sahu

je r

akov

inot

vorn

é lá

tky,

kte

ré s

e p

o vd

echn

utí

usa

zují

na

stěn

ách

dýc

hac

í tru

bic

e. Č

tyři

z

pět

i pří

pad

ů ra

kovi

ny h

rtan

u js

ou z

avin

ěny

kou

řen

ím.

Kou

řen

í je

hlav

ní p

říči

nou

infa

rktů

. S p

rvn

í cig

aret

ou

začn

e va

še s

rdce

bít

ryc

hle

ji a

s ka

ždou

dal

ší je

ště

rych

leji…

Kou

řen

í zu

žuje

cév

y, a

ab

y jim

i kre

v m

ohla

p

roté

kat,

mu

sí s

rdce

zvy

šova

t tl

ak, t

o zn

amen

á ví

ce

pra

cova

t.

Na

rako

vinu

plic

um

íraj

í ku

řáci

20

krát

ča

stěj

i než

n

eku

řáci

. Ale

ješt

ě dl

ouh

o p

řed

tím

, než

zem

řou

, se

sníž

í kap

acit

a je

jich

plic

. Je

stli

vás

neo

drad

í ast

ma,

vz

pom

eňte

si n

a K

uřá

ka z

e se

riál

u A

kta

X. V

íte,

pro

č ta

k di

vně

dýc

hal

? S

tejn

ě ja

ko 9

0 %

vše

ch k

uřá

ků t

rpěl

i on

ro

zedm

ou p

lic.

Ku

řáci

jsou

dva

krát

víc

nác

hyln

í k o

nem

ocn

ění

lup

énko

u. E

kzém

pos

tihu

je c

elé

tělo

a je

ob

tížn

ě lé

čite

lný.

Ku

řáků

m s

e tv

oří č

ast

ěji n

ež n

eku

řáků

m, n

ehoj

í se

jim

tak

rych

le a

něk

dy

se o

bje

vují

znov

u. K

ouře

ní m

ůže

ro

vněž

vyv

olat

nel

éčit

eln

é ch

orob

y st

řev.

Text a foto: www.tabaccofacts.org


téma / TEXT: HAZNO & DOMÍSEKKOLÁŽE: JULIE DAŇHELOVÁ

1) Zkušebna je tvůj novej domovPokud ses rozhod oddat rock’n’rollu, nastuduj si mapu svýho města. Musíš najít co nejšpinavější čtvrť. Musí být co nejdál od centra. Nesmí tam jezdit žádná MHD. Neni nic krásnějšího, než když o vás na Pitchforku napíšou, že jste začínali v odlehlý pustý garáži bez elektriky. Dyť takhle začínal i Steve Jobs.

2) Do zkušebny žebradlo Ze zkušebny se budeš k rodičům vracet maximálně vyspat. Navíc existuje velmi reálná hrozba, že ti ji budou každej tejden vykrádat, proto nos všechny věci v tzv. žebradle.Tvoje žebradlo by mělo obsahovat:Trsátka (basáci můžou v případě nouze použít pětikorunu)Spacák (zkoušky se občas protáhnou a po určitý hodině se už domů vracet nebudeš)Kondomy (buď rocker, ale buď bezpečnej)Až ti nějakej chmaták poprvý urazí zámek, budeš ho spravovat sám, je proto dobrý mít po ruce i nějaký nářadí. Zkušebnu střez jako oko v hlavě, protože ji budeš shánět sto let a pravděpodobně budeš muset obracet hranolky v mekáči, abys měl na nájem.

3) Sleduj mažoretky, skokany na lyžích a pračkuVe správným rokenrolu není důležitý, co a jak hraješ, ale jak u toho vypadáš. První věcí je správnej postoj – tady existuje několik pevnejch pravidel.Kytaristi musí pár tejdnů sledovat skokany na lyžích a učit se telemark, protože to je pozice, ve který budou na pódiu prakticky furt.Bubeníci se musí pokořit, vzdát se na chvíli rock’n’rollu a inspirovat se mažoretkama, aby se naučili dělat tu srandu s paličkama.Slapující basáci mají jedinej způsob, jak se naučit správnej pohyb, a to je položit ruku na ždímající pračku a vydržet.Klávesáci jsou teplí a v rock’n’rollu nemaj místo.Všichni dohromady by sebou pak měli několikrát denně švihnout na zem pro případ, že budou zkoušet stagediving a těch deset lidí pod pódiem se před nima rozestoupí jak moře před Mojžíšem.

4) Raší-li ti porost, tak jsi ještě dorostUž víš, jak dobře stát u svýho nástroje, ale to není všechno! Musíš se vymezit i vizuálně. Frontmanům doporučujeme podmazávat oči černou tužkou. Jestli jsi tajemnej a depresivní, s černýma linkama to dotáhneš na sexsymbol. Vlásky si musíš upravovat po ránu alespoň deset minut gelem, ale všude ironicky říkat, že jsi rozháraná bytost a tvůj sestřih vzniknul buď náhodou, přeležením, nebo divokou nocí strávenou ve zkušebně, ‘cause, you kno’ all the rock’n’roll life… Posledním bodem je hřeben. Pokud máš pocit, že tvůj rozcuch začal být ironicky ledabylý už přespříliš, uteč se na záchod během vyučování a upravuj vlásky, aby ses zpátky do hodiny vrátil opět ve zjevné existenciální krizi.

5) Smrad, pot a končetinyProtože jsme všichni dospívali – já, ty, i tvůj fotr – je i v jeho šatníku nějakej ten odlesk mládí. Jednoho dne, až ho tvoje máti donutí protřídit cajky ve skříni, ho taktně přemluv, že tohle zrovna teď potřebuješ, protože jsi akorát tak mladej, jako kdysi bejval on. Jasně, „fogi“ už je stará páka a nemůžeš to po něm hodit na sebe jen tak, aniž by ses nevymezil, proto neváhej použít nůžky. Odstříhej všechno, co je zbytečný, u džísky jsou to rukávy, u kalhot nohavice těsně pod stehnama.Pokud jsou zcela náhodou fajn a tvoje ruka se zachvěla, tak jim aspoň vyřež na koleni díru o velikosti vulkánu Etna nebo Mariánskýho příkopu. A pokud jsi ultra mega giga niga frajer, tak si ještě zařízni díru na zadku. Neni nic lepšího, než během zkoušení z rovnic a nerovnic větrat trenky.

6) Stay rebel!O. k., už víš jak vypadat, aby se tě bába lekla, takže je na čase přesunout se k muzice. Rock’n’rollový texty mají jedno základní pravidlo – kritizovat všechno a všechny. Nemusejí to bejt velký problémy lidstva, držkovat se dá na cokoli, třeba na rodiče, školu a tak dále. Pamatuješ, jak jste byli s vašima v multikině a tys chtěl na Harryho Pottera, ale místo toho jsi musel přežít nějakej romantickej cajdák, protože maminka řekla? Napiš o tom strašlivej song! Měli jste v jídelně na výběr ze španělskýho fógla a buchtiček se šodó, tys chtěl buchtičky a týpek před tebou zrovna vyžral poslední porci? Napiš o tom celý album! Lidi, co všechno kolem chválej, jsou sluníčkový hipíci, a ty seš přece rozervanej rocker, tak se neboj vymezit.

7) Pyramiďáky aka buď trochu faraon rock’,’n,’rollu

U nejbližší švadleny si objednej za těžký bauch money ze svýho kapesnýho tzv. pyramidy. Co to je? Egypt na tvý ruce (akorát bez sfi ngy, ta je málo patetická), odraz těžkýho pátrání po nejsilnějším tématu tvýho života mezi pískem a mořem. Jak jinak chceš vizualizovat svou rozervanost než národem, kterej měl tolik bohů, kolik je v rockovým nebi velikánů? Modli se a pracuj pro rock. Pak budeš teprve správnej prorok.

8) Prodělávej na cesťáku, hraj za vlašákOukej, seš ready jít na pódium a povodit si davy fanynek! Gratz, chlape! Teď přichází jedna zásadní věc – v tvrdým rock’n’rollu nejsou prachy, nikdo to nedělá pro prachy a jestli chceš dělat hudbu pro prachy, dej se na rap. Tady se hraje za cesťák, kterej je vždycky kilo. Je jedno, jestli jedeš z Havířova a akce je v Mariánských Lázních, dostaneš prostě kilo. Když je pořadatel hodnej, dá ti ještě rohlík s vlašákem. Pokud tě někdo tzv. podělá, nezoufej a napiš o tom text (viz bod č. 6)! Pamatuj, že tyhle undergroundový akce většinou pořádá přímo hospodskej, kterej je sice vždycky kámoš, ale dá ti zhruba tolik korun, kolik je výše tvýho IQ. Nebo jeho.

9) Zpuchřelý struny vyvař v octový voděProtože jsi všechny svý prachy utratil za vizuální kulturu, na nástroje už moc nezbejvá. Zřejmě se dohodneš s bohatším kámošem, kterej si kdysi koupil jolanu na takový to domácí zkoušení, ale protože zjistil, že hudba neni pro něj, stal se managerem lukrativní kapely, která už jezdí i za nocleh. Samozřejmě ti prodá jolču na splátky a ty se raduješ, že ten nástroj stál jen tolik, kolik váží. Konečně můžeš tzv. drásat gear. Jenže ten se, jak zběsile zkoušíš, vošoupává. Abys prodloužil životnost strunám za šede, radíme: jako první záchranu povař cibulový šlupky s octem a strunama. Životnost to prodlouží minimálně o měsíc.Pokud už jde do tuhýho, zakopej kytaru před zkušebnou, každou noc přicházej vzývat Iggyho Popa a za úplňku kytaru zase vykopej. Nejlepší riffy z tebe polezou, pokud je úplněk na čarodějnice nebo ve chvíli, kdy je Země v kvadratuře.

10) Čtvrtej akord je nepřítelFinální a nejdůležitější rada zní: Jestli máš nutkání přidávat do svých songů čtvrtej (nedejbože pátej, šestej nebo sedmej) akord, odříkej desetkrát text Smoke on the Water a pokloň se před obřím plakátem Green Day, neb jinak půjdeš do pekel a budeš nucen do konce života poslouchat bestofku od Coldplay v nekonečný smyčce. Rock’n’roll znamená tónika, subdominanta a dominanta, tři akordy, jak je kdysi dávno vymysleli černoši v blues. Každá kapela má výsostný právo napsat jednu dojemnou baladu v mollu – pokud vás něco proslaví, bude to tenhle oplodňovák, bo lidi milujou oplodňováky. Ale pamatuj, že jeden a dost! Když to začneš přehánět, stanou se z vás noví Nazareth, a to nechceš.



Co je kredit a co debet Nejčastěji máme dvě karty. Jedna je debetní (platební) a může ji získat každý, kdo si založí běžný účet v bance. S touto kartou pak utrácí svoje vydělané peníze. Kreditní karta slouží k utrácení peněz, které jsme nevydělali, nýbrž si je půjčili od banky. Banka nám ovšem nepůjčuje stylem „tady máš tisícovku a koukej mi ji brzy vrátit“, jako to dělají naši milostiví rodiče. Banka říká „tady máš tisícovku, a jestli mi ji nevrátíš do tolikátého a tolikátého, strhnu ti ji z účtu sama i s úrokama“. To „i s úrokama“ znamená, že místo tisícovky si vezme zpátky 1050 až 1200 korun.

Banka není vaše mámaAno, bance je jedno, že zrovna teď nemáte, nemůžete atd. Když si půjčíte, je ve vašem zájmu i včas vrátit. Ani tak ovšem nejsou půjčené peníze zadarmo – za vedení kreditky si banka účtuje 200–300 korun měsíčně. To znamená, že vypůjčená tisícovka vás přijde tak či tak na minimálně 1200 korun. Existují i karty bez poplatku za vedení, jenže ty zas mají vyšší úroky.

Co se stane, když nevrátímBanka vám utracenou částku rozpočítá do měsíčních splátek. Pokud na konci bezúročného období (tj. za 40 až 76 dní) nebudete mít na úhradu celého dluhu, banka vám k předchozí měsíční splátce dopočítá ještě úrok. Pokud nebude mít každý měsíc dost peněz aspoň na poplatek za vedení karty, úrok plus dalších 5–10 % z vypůjčené částky, porušujete smlouvu a banka vám k dluhu připočítá ještě pokutu a úroky z prodlení. Čím déle nesplácíte, tím víc dluh narůstá, takže pozor, abyste nakonec neplatili několikanásobně víc, než jste si půjčili – banka vám dluh v životě nepromine a celé to může skončit až exekucí.

K čemu je tedy kreditka dobrá? K nákupu zboží při platbě kartou. Výběr

hotovosti z bankomatu je moc drahý – když chcete cash, použijte debetní kartu. Pokud platíte včas, máte peníze půjčené bez

úroku, jen za poplatek za vedení karty. Při častém placení kartou a bezchybném

splácení dostáváte od banky různé dárky, slevy atd. Kreditku je dobré mít jako pojistku, kdyby

náhodou něco. Například peníze z brigády nepřicházej a nepřicházej a ve slevě mají zrovna kolo, který jste si chtěli koupit.

Na závěr dobrá radaPokud chcete mít kreditku už v době studia, vyberte si kartu s vyšším úrokem, bez poplatků a vypůjčené prostředky vraťte na účet vždy do konce bezúročného období. V tomto případě vám bude poskytovat jen samé výhody. Nikdy si nepůjčujte víc, než můžete splácet. Naučte se realisticky hodnotit svoje možnosti.

Nejdřív: Co je to vůbec „mládež“? Když právníci mluví o mládeži, myslí tím děti a mladistvé. Dítě je ten, komu ještě nebylo patnáct. Mladistvý je ten, komu je víc než patnáct, ale

míň než osmnáct. Osoba blízká věku mladistvého je ten, komu

je mezi osmnácti a devatenácti. Na něj se zákon dívá tak, že je to sice člověk už plnoletý, ale teprve pár měsíců, prostě pořád hrozně mladý, což je pak při určování trestu bráno jako polehčující okolnost. Nezletilý je termín z rodinného práva

a označuje osobu mladší osmnácti let.

Základní principy trestání s ohledem na věkDěti (0 až 15 let)Dítě sice nemůže nastoupit do vězení, ale celý případ je vyšetřen tak, jako kdyby čin spáchal

dospělý. Rozdílem je, že pro nízký věk pachatele musí být případ odložen do doby, než mu bude patnáct. Ale opatřením (trestem) může být třeba soudem nařízená ochranná nebo ústavní výchova, postaru řečeno polepšovna.

Mladiství (15 až 18 let)Mají omezenou trestní odpovědnost, to znamená, že trest odnětí svobody (pobyt ve vězení) se snižuje na polovinu a nemůže jim být uděleno doživotí. Nejvyšší trest odnětí svobody u mladistvého

může být 5 let. Pouze v případě, kdy by byl dospělému za stejný čin uložen výjimečný trest, to může být až 10 let. Pokud mladistvému hrozí 5 let odnětí svobody

a on dobrovolně nahradí způsobenou škodu nebo odstraní následky svého činu, může jeho provinění zaniknout a do vězení nepůjde.

Osoba blízká věku mladistvého (18 až 19 let)Den po osmnáctých narozeninách je člověk už plně trestně odpovědný a jsou mu udělovány

plné výše trestu. Soud ale pohlíží na jeho teprve krátce trvající plnoletost jako na polehčující okolnost. Do vězení jít přesto může, i když třeba na kratší dobu a za mírnějších podmínek.

Druhy opatření, které lze uložit mladistvému a) obecně prospěšné práceb) peněžité opatřeníc) peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonud) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnotye) zákaz činnostif) vyhoštěníg) domácí vězeníh) zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akcei) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu (tzv. podmínka)j) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem. (Probační úředník dohlíží na to, jaký vede odsouzený život, jestli chodí do školy atd.) k) odnětí svobody nepodmíněně

Penězům je třeba vládnout, ne sloužit. Čím dřív to pochopíte a naučíte se s nimi zacházet, tím líp pro vás. Víte třeba, k čemu je dobrá kreditka a na co si při jejím používání dát pozor?

Neznalost zákona neomlouvá. Když provedete něco, co se dostane až k soudu, nelze se obhajovat tím, že jste nevěděli, že to nemáte dělat. Podívejme se teď, jak se v ČR trestá mládež, a v příštím čísle si řekneme, jak se postupuje v konkrétních případech z oblasti sexuálních trestních činů.

Finanční gramotnost kreditní karta

Právní minimum O trestní zodpovědnosti mládeže

smart box / TEXT: MGR. JAKUB KERESTEŠI A MGR. JIŘÍ URBAN (ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ TOMÁŠ RAŠOVSKÝ, WWW.RASOVSKY.CZ)FOTO: ARCHIV

Mgr

. Ja

ku

b K

ere

ste

šiM

gr. J

iří U

rba

n

My Češi jsme mistři světa ve stěžování, jak se máme špatně. Ale jak jsme na tom doopravdy? Udělejte si čárku u každého tvrzení, se kterým souhlasíte. A pak sami posuďte, jak na tom jste.

1) Jsem běloch.

2) Nikdy jsem nebyl diskriminován kvůli barvě pleti.

3) Ve třídě, v místě bydliště, mezi kamarády nejsem jediný zástupce své rasy.

4) Nikdy mi nikdo neřekl, že se mohu líbit pouze lidem mé rasy.

5) Nikdy se mi nikdo neposmíval, nevyhrožoval mi ani mě nebil kvůli barvě mé pleti nebo národnosti.

6) Nikdy mi nikdo neřekl, že jsem pro svou barvu pleti nebo národnost méněcenný.

7) Cizí lidé mi nesahají na vlasy a neptají se, jestli jsou pravé.

8) Jsem heterosexuál.

9) O své sexuální orientaci jsem nikdy nemusel lhát, skrývat ji nebo se za ni stydět.

10) Nikdy se mi nikdo neposmíval, nevyhrožoval mi ani mě nebil kvůli mé sexuální orientaci.

11) Nebojím se chodit se svou drahou polovičkou po ulici a držet se za ruce.

12) Nebojím se, že kvůli své sexuální orientaci přijdu do pekla.

13) Jsem muž (žena) a jsem spokojený/á s tím, že jsem se tak narodil/a. Nepřemýšlím o změně pohlaví.

14) Nikdo mě sexuálně neobtěžoval ani nezneužíval.

15) Nikdo mě neznásilnil.

16) Moje rodina a já jsme se nikdy neocitli pod hranicí chudoby.

17) Moji rodiče si nemuseli půjčit peníze, abych mohl studovat.

18) Nikdy jsme neměli nedostatek peněz na jídlo – nikdy jsem nešel spát o hladu.

19) Nikdy jsem nebyl bezdomovec.

20) Rodiče platí některé moje účty (školné, obědy ve škole, lyžařský výcvik, kredit na mobil apod.).

21) Rodiče platí všechny mé účty.

22) Naše rodina má auto.

23) Koupím si něco nového každý měsíc (oblečení, kosmetiku, časopis, knihu apod.)

24) Jezdíme na dovolenou, na hory, na výlety.

25) Nemusíme mít spolubydlící, abychom ušetřili za nájem.

26) Jezdíme do zahraničí.

27) Studoval jsem (budu studovat) v zahraničí.

28) Nikdy jsem ve škole nemusel vynechávat oběd, abych ušetřil peníze.

29) Moji rodiče jsou heterosexuálové.

30) Jsou oba naživu.

31) Nejsou rozvedení.

32) Nejsem fyzicky postižený.

33) Nejsem mentálně postižený.

34) Nemám žádnou poruchu učení nebo koncentrace.

35) Netrpím žádnou vážnou fyzickou ani psychickou chorobou.

36) Nechodím k psychiatrovi.

37) Neužívám antidepresiva.

38) Nikdy jsem se nepokusil o sebevraždu.

39) Mohu si dovolit navštívit lékaře, jít do nemocnice, koupit si léky.

40) Nejsem závislý na drogách.

41) Nestydím se za svou náboženskou víru.

42) Nikdy se mi nikdo neposmíval, nevyhrožoval mi ani mě nebil kvůli mému náboženství.


test /

JAK MOCJSMEPRIVILEGOVANÍ

I bez chlápka s občanským jménem Brian Warner a pseudonymem Marilyn Manson je Charles Manson (autor konceptu Helter Skelter, vůdce náboženský sekty a zločinec) součástí historie popkultury. Jako má

literatura de Sada, má pop-music Mansona. A ty jeho zlý voči, mezi kterýma má vytetovanej hákovej kříž, pořád koukaj na svět v kalifornským vězení.

A čim teda začít? Dětstvím a mládím v pasťákách a kriminálech? Vraždama? Jeho hudbou? Anebo vlivem na popkulturu, jenž je poměrně značnej? Helter Skelter znamená „na přeskáčku“ nebo „hlava nehlava“, prostě „pátý přes devátý“. Helter Skelter je taky název jeho myšlenkovýho scénáře, kterej měl rozpoutat apokalyptickou válku. Na přeskáčku to měl v hlavě ale taky, možná to ani sám nevěděl a doteď neví.Tak začnem v šedesátých a uvidíme, kam se to povine. Charlie byl vyhublej třicátník s černýma dlouhýma vlasama a plnovousem. Polovinu života strávil ve vězení a rád vo tom mluvil. Pofl akoval se v komunách hippies a prohlašoval se za Ježíše Krista a taky za toho, kdo dá světu novej řád a smysl. To ovšem tehdy dělal kdekdo, protože všude kolem se povalovala spousta drog, hlavně levnýho LSD, a uvolněnej životní styl hippies bořil všelijaký tradiční hodnoty. Charlie teda stejně jako ostatní mlel pořád dokola, že je třeba zbavit se svýho ega, čehož dosáhneme tak, že budeme spát každej s každým a děti, který z toho vzejdou, nebudou mít za rodiče mámu a tátu, ale všechny členy komuny. Taky si bral, co mu podle jeho názoru patřilo, objektivně ovšem šlo o zákonnej majetek a životy jiných lidí.V roce 1968 kolem sebe Charlie shromáždí partičku hippíků, který říká The Family, a hlásá, že nastal čas Helter Skelter. Z poslechu Bílýho alba od Beatles se stejnojmennou písničkou a z četby Bible vyvodil, že se blíží rasová válka, kterou rozpoutaj čtyři postavy v ohnivým brnění a s vlasama jako ženy (to měli bejt Beatles s hárama a elektrickejma kytarama), a zemře v ní třetina populace, což dle jeho kalkulací budou všichni běloši.Naplánoval vraždy, který budou vypadat, jako že je spáchali černoši, a tím rozpoutá rasový nepokoje a následně válku. Jeho Family tvořená hlavně emocionálně nevyrovnanýma teenagerama mu všechno věřila a bez pochybností vykonávala příkazy. Tak došlo v létě 1969 k vraždě Garyho Hinmana, kterej Charliemu (podle Charlieho, pochopitelně) dlužil prachy, a zanedlouho k masakru v hollywoodským domě režiséra Romana Polanského, který byl zrovna pracovně Anglii. Jeho těhotná manželka, herečka Sharon Tate, trávila

poklidný večer s několika přáteli, když je po půlnoci přepadli členové Family (tři ženy a jeden muž) a všechny zabili. Těla s mnohačetnými střelnými a bodnými ranami nacházela policie různě po domě. Den na to zavraždila Family stejným způsobem postarší manželský pár a stejně jako u předchozích vražd zanechala na zdi jejich domu nápisy HELTER SKELTER a DEATH TO PIGS vyvedené krví obětí. U Garyho byla výzdoba bohatší ještě o krvavej znak Černých panterů, což byla militantní černošská organizace, ze který měli některý běloši celkem obavy. To jsou všechno známá fakta, míň se ale ví, že pihatá zrzavá holčička Lynette Fromme, jedna ze členek Family, se pouze pár dní před masakrem, kterej Ameriku opravdu vyděsil, pofl akovala kolem hotelu ve Venice, kde zrovna kempovali Led Zeppelin během jejich americkýho turné. Dotírala na recepční, že nutně musí mluvit s Jimmym Pagem nebo Robertem Plantem, protože jim hrozí velký nebezpečí. „Zdálo se mi o tom. A minule se mi zdálo něco podobnýho o jedný holce a ta je teď mrtvá. Prosím, zavolejte je,“ dotírala a fňukala, až recepční zavolal cestovnímu manažerovi, stokilovýmu dvoumetrovýmu a ne moc přátelskýmu typovi. Ten si vyhublou zrzku v pomačkaných minišatech přeměřil a chladně ji vyzval, ať chlapcům napíše vzkaz, že jim ho předá. Lynette vztekle nadrásala něco na kus papíru a manažer to cestou k výtahu hodil do koše, aniž by se na to podíval. Ke svému velkému údivu ji brzy spatřil v televizi, jak s vydrápaným X na čele (po vzoru uvězněných členů Family) protestuje před soudem proti jejich zatčení. Vyšetřování netrvalo dlouho, černoši šli brzy mimo podezření a The Family se dostala za katr. Teď šlo hlavně vo to, aby byl Charlie Manson zodpovědnej za všechny vraždy, ačkoli u Romana Polanského osobně nebyl. Nakonec dostali všichni vrazi (Charlie, jeho kámoš Tex a dvě členky, Sadie a Patricia) plynovou komoru, ovšem krátce nato stát Kalifornie trest smrti zrušil, a tak vyfasovali doživotí. V tu dobu už Manson i ostatní mluvili víc vo Satanovi než vo Ježíšovi. Lynette Fromme se na svobodě snažila zastrašovat svědky a křivě přísahala u soudu, takže byla též zabásnuta. Ale jen na chvíli. Když ji pustili, začala sepisovat šest set stran knihy s názvem The Family, v níž se snažila vysvětlit

Mansonův přínos pro lidstvo a jeho nevinu. Sama ji ilustrovala a vypravila fotografi emi, kniha ale nakonec nevyšla – nenašla vydavatele – a dodnes se neví, kde skončila. Lynette se s dvěma zbylými členkami Rodiny (Nancy a Priscillou) a dvěma mladými násilníky a recidivisty odstěhovala z Los Angeles do městečka Stockton. Tam se seznámili s mladými manželi Jamesem a Lauren Willetovými, kteří nesouhlasili s loupežnými přepadeními, jimiž si parta obstarávala živobytí, a hrozili, že vše oznámí na policii. Což byl pochopitelně jejich konec. James si musel nejdřív vykopat hrob, do kterého byl sestřelen, zavražděna byla i Lauren a dále se v domě našla mrtvola malé holčičky – pravděpodobně jejich dcery. Po několika měsících se vše provalilo a parta putovala za mříže a jediná Lynette byla propuštěna pro nedostatek důkazů. Nedlouho poté se převlíkla za jeptišku a pokusila se koltem ráže .45 spáchat atentát na prezidenta Geralda Forda. Vyfasovala doživotí a během soudu fyzicky napadla svého obhájce – nejdřív po něm hodila jablko, pak mu vlepila facku a z nosu smetla brýle. V roce 2009 dostala milost a dnes žije ve státě New York. Na otázku, proč chtěla Forda zabít, řekla: „Nechtěla jsem ho vůbec zabít. Byla jsem ráda, že ho vidím, a popravdě řečeno jsem k němu šla, abych získala život. Nejen život pro sebe, ale taky čistý vzduch, zdravou vodu a respekt pro všechny živé tvory na zemi.“Manson měl charisma, který holky přitahovalo, zvlášť ty, který neměly kam jít, což je klasickej scénář. Populární byl i ve společnosti, protože hodně lidem vadil Polanského „satanistickej“ fi lm Rosemary má děťátko, na kterým vydělal peníze a slávu. Ti v masakru viděli spravedlivej trest Boží a v Mansonovi vykonavatele jeho vůle. O tom, že Polanského mámu zabili v Osvětimi a sám jako malej kluk zažil v nacistama okupovaným Polsku strašný věci, se moc nemluvilo. V Americe druhou světovou nikdy moc neprožívali, stalo se to moc daleko a koncentrák na vlastní oči nikdo neviděl, takže empatie nula. Polanski představoval úpadek hollywoodských zbohatlíků, Manson cvoka, kterej měl ale možná v něčem pravdu. Během věznění poskytnul několik televizních rozhovorů, ten nejslavnější je s Tomem Snyderem


smartbox / TEXT: NIHILISTAFOTO: PROFIMEDIA.CZ

Největšípadoušiv dějináchlidstva

CHARLESMANSON

z roku 1981 a Charlieho čelo už v něm zdobí svastika. Tím je jeho image i trademark kompletní. Charlie se už kdysi v kriminále naučil hrát na kytaru a během soudního procesu ve věci Helter Skelter v roce 1970 mu vyšlo folkový album LIE: The Love And Terror Cult. Na něm je song Cease To Exist, kterej vyšel i na desce Beach Boys 20/20 o rok dřív, ale pod jiným názvem. Charlie totiž kamarádil s Dennisem Wilsonem, bubeníkem BB. Problém byl, že Dennis předělal Charlieho věc, nazval ji Never Learn Not To Love a autorství si přivlastnil. To původního Charlieho trochu naštvalo a řekl mu, že ho zabije. Navíc byl naštvanej i na jeho kámoše, producenta Terryho Melchera, od kterýho si sliboval podporu a uvedení do světa slávy. To se nestalo, a tak si Charlie zjistil, kde ten zrádce Terry bydlí. Jenže než se za ním vypravil, Terry se odstěhoval a dům získal nový nájemníky, nějakýho Romana

Polanskýho s těhotnou manželkou. Tohle možná vysvětluje Mansonovo uvažování – byla to přece ta adresa. Terry nebo někdo jinej – někdo prostě musel zemřít. Kromě Beach Boys, který s Mansonem spolupracovali přímo, ho „proslavili“ i Guns N’ Roses. Jednak coverem úvodní písničky na LIE a taky tričkem, co nosil Axl Rose na koncertech – na přední straně Mansonův obličej a na zádech nápis Charlie Don’t Surf. Skoro novej konotát vzniknul založením kapely Marilyna Mansona. Zkuste někdy schválně mluvit jen o Mansonovi, a uvidíte, jestli ostatní myslej vraha, nebo zpěváka. Sám jsem to zažil. Podle Lindy Kasabian, další členky The Family, si dala název skupina Kasabian. Linda se podobně jako Lynette Fromme účastnila vražd, ale sama nikoho nezabila a v procesu hrála roli

klíčovýho svědka. Do Charlieho se zamilovala a pravděpodobně s ním má dítě. Asi není zdaleka jediná, byl přece konec šedesátých let.Téma vytěžila i kapela Alkaline Trio ve skladbě Sadie, pojednávající o člence The Family, která vraždila a psala krvavý nápisy na zeď. Text končí záznamem části její výpovědi o Charliem u soudu: „Představoval pro mě Boha, byl tak krásnej, že bych pro něj udělala cokoli. Cokoli bych udělal pro tohohle Boha. Dokonce bych vraždila, když bych věřila, že je to správný. A jak by to nemohlo bejt správný, když by se to dělo z lásky? Nemám žádný výčitky, všechno jsem udělala správně. Nemám v sobě žádnou vinu.“


Charles Manson (1970) Charles Manson (2009)

Řekněme si to na rovinu – dokud se neodstěhujete z domova, jste rukojmím rodičů. V mnoha věcech nemáte na výběr, nikdo se vás neptá. Například musíte jíst, co vám dají, a pokud se špatně stravují rodiče, stravujete se špatně i vy. Špatná životospráva vede k obezitě, takže pokud jsou obézní vaši rodiče, budete s největší pravděpodobností obézní i vy. (A když ne hned, tak v dospělosti.) Obézní teenageři začínají s kouřením, alkoholem, drogami a sexem dřív než jejich vrstevníci, což dává smysl – nadváha znamená mindrák a cigareta, alkohol, drogy nebo sex snahu o jeho vyrovnání. Zachraňte se, naučte se vařit!


smartbox / TEXT: DOMINIK ZEZULA, POST-HUDBAFOTO: PROFIMEDIA.CZ

Potraviny se špatnou povestí

Špenát

Rada do životaUmět vařit je stejně sexy jako hrát na kytaru. Zvládnout přípravu tří, čtyř jednoduchých jídel z čerstvých, běžně dostupných surovin patří k základnímu vzdělání stejně jako malá násobilka. Když rodiče odjedou, zanechají vám doma nějaký peníze, abyste neumřeli hlady, a utratit je za mekáč nebo dovážkovou pizzu není zrovna nejlepší. Uvařte si sami a ušetřený obnos raději investujte do rozvoje svého společenského života, neboť jen zážitky jsou tím pravým bohatstvím!

V každém čísle se pokusíme očistit jméno jedné suroviny, která má špatné PR. Dokážeme vám, že uvařit z ní normální jídlo není žádná atomová fyzika.

Co znáš: Vyvařená nazelenalá věc, něco mezi krepákem a houbou na tabuli

Ach, špenát! Školní jídelny po celé republice mají zřejmě někde na zdi totožnou vývěsku s instrukcemi na jeho přípravu, jejichž porušení se trestá coby hrdelní zločin. Snad žádné jiné potravině se nedostává takto vzácně sjednoceného zacházení. I ten chleba se dá aspoň opražit na topinku, ale špenát se prostě rovná zelené rozmražené kašovité hmotě s vajíčkem uprostřed, kterou na talíři doprovází buď armáda suchých knedlíků, nebo žmolkovitých brambor. A člověku nezbývá než se v tom nimrat za přísného dohledu paní učitelky, která mezi každým soustem vykládá cosi o železu.

Přitom ve špenátu je železa míň než třeba v jahodách, celý tohle nedorozumění vzniklo kvůli tomu, že nějakej expert kdysi dávno posunul jednu desetinnou čárku.

Co neznáš: Lehká omáčka na těstoviny ze špenátových listů

Lidi jsou natolik zvyklí vnímat špenát jako „tu divnou zelenou věc k vajíčku“, že zapomínají na to, jak ta rostlina vlastně vypadá. Stejně jako čaj neroste na stromech v sáčcích, neraší ani špenát ze země v podobě zmražených kvádrů. A dokonce i s protlakem (to je ta hmota, o které je řeč) se dají dělat super věci, úplně nejlepší je ale koupit rovnou čerstvý listy. Dají se sehnat v každým obchodě asi za 30 korun.

Díky své jemné, ale zároveň zemité chuti je listovej špenát výbornej i do salátů ( jak to dělá Kaya Buriánek), my ale zkusíme připravit něco na špagety, protože věcí na špagety není nikdy dost. Kromě špenátu budeme potřebovat ještě šalotku (nebo menší cibuli), česnek, olej, sůl, arašídy a trochu červenýho vína. Pokud se podaří sehnat švestkový víno, tím líp, ale podmínka to není. Pokud vám ještě nebylo osmnáct, použijte rajčatovej protlak (a těšte se, až vám bude).

Samotná příprava je pak už naprosto bez problémů – nakrájenou šalotku (nebo cibuli) a česnek zpěníme na oleji a chvíli počkáme, než to začne dávat tzv. aromatický bomby. Pak přihodíme špenátový listy. Ze začátku to bude vypadat, že jich je asi šestkrát víc, než potřebujete, ale nenechte se zmást, rychle pustí vodu a zvadnou. Pak už stačí jenom podlít troškou vína (nebo přidat trochu protlaku), osolit, stáhnout z ohně, vyklopit na špagety a posypat drcenýma arašídama. Hmota s vajíčkem se může jít zahrabat.

Špenát(Spinacia)

Pochází z Persie, řadí se mezi listovou zeleninu a v Evropě ho používáme už víc než šest století. Tato na první pohled nenápadná rostlina sice neoplývá železem, zato je přímo brutální zásobárnou draslíku, což je dobrá zpráva pro váš krevní tlak. Taky prakticky vůbec neobsahuje tuk, místo něj je v jeho listech vápník, vitaminy a bílkoviny. Můžete ho pěstovat i v obýváku.


JAK DLOUHO TRVÁ NAPOČÍTAT DO MILIARDY?

Kdo nemůže usnout, počítá ovečky. Přepočítat milionové stádo by trvalo asi 12 dní. Jak dlouho by

trvalo spočítat atomy v lidské buňce? Jedna lidská buňka obsahuje stokrát víc atomů, než kolik je hvězd v Mléčné dráze. Vynásob to počtem buněk, které tvoří lidské tělo,

a dostaneš se k číslu, které je větší než počet hvězd v nám známém vesmíru. Takže takové počítání by zabralo celou věčnost. Oproti tomu do miliardy napočítáš už za 32 let!

Miliardu buněk ve svém těle máš po Shakespearovi a miliardu z tvého těla bude mít první člověk, co

přistane na planetě mimo sluneční soustavu.

PROČ SE NÁM ZMENŠUJE MOZEK?

Za posledních třicet tisíc let se lidský mozek zmenšil zhruba o velikost

tenisového míčku.

Jedna vědecká teorie to vysvětluje tím, že čím víc nás na světě je, tím

menší mozek potřebujeme.

JSME VŠICHNI PŘÍBUZNÍ?

Pokud byste se při sestavování rodokmenu vaší rodiny dostali jen o 64 generací nazpět, tedy asi tak do doby

starověkého Říma, přesáhne počet vašich předků celkovou populaci, která kdy žila. Co

z toho vyplývá? Incest býval kdysi běžnou záležitostí a všichni jsme od Hujerů –

společný předek nás všech žil asi 300 let př. n. l.


smartbox / TEXT A ILUSTRACE: JAN KLOFÁČ

Akta X všedního dne Speciál

JAK VZNIKLY NÁZVY DNŮ V TÝDNU?

Neděle je den odpočinku (od „nedělat“), pondělí je první den po neděli („ponedělí“), úterý (slovansky

„vtorij děň“) druhý den po neděli. Středa je uprostřed týdne, čtvrtek je čtvrtý a pátek pátý den, sobota je název převzatý z hebrejského „shabbat“ (sabat). Tento den byl

v předkřesťanském období posledním dnem v týdnu zasvěceným odpočinku, modlitbám, večeři v rodinném kruhu, návštěvám přátel atd. Křesťané, aby zdůraznili odlišnost své víry, posunuli konec týdne o jeden den.

Úředně byla neděle jako volný den zavedena ediktem římského císaře Konstantina

Velikého dne 3. března 321.

KOLIK JE NA SVĚTĚ PENĚZ?

V oběživu asi 5 bilionů USD, což je méně než 10 % peněz, které můžeme okamžitě utratit. Spočítej peníze, co

máme po kapsách, v kasičce, na běžném nebo na spořicím účtě, a hned jsme

na 75 bilionech dolarů. S penězi se dá nejen platit, bankovkami můžeme

třeba zatopit a dají se i jíst.

JDE VYPÁLIT WIKIPEDII NA DVD?

Když už byla řeč o Shakeaspearovi, tak jeho kompletní dílo by zabralo asi 5 megabajtů

na harddisku. V roce 2009 měla Wiki kolem 14 milionů článků o celkové velikosti přes

53 gigabajtů. Jestliže máš blue-ray vypalovačku, stačil by ti tenkrát jeden disk a zbytek by se vešel

na DVD. Nebo bys mohl použít svůj zmenšující se mozek, jehož kapacita je asi 2 600 000

gigabajtů. Kolik kopií Hamleta by se do tebe asi tak vešlo?

PROČ ZÍVÁME?

Tučňáci zívají při námluvách. Hadi si tak protahují čelisti po jídle. Morčata zívají, když chtějí nahnat

strach. A my? Původně měli vědci za to, že zívání souvisí s potřebou většího

přísunu kyslíku do mozku. Současné teorie hovoří o tom, že nejde

ani tak o okysličení, jako o ochlazení.


Tereza Neuwirtová (19) žije v Lázních Bohdaneč a studuje na gymplu v Pardubicích. Baví ji tančit, hrát na piano a učit se cizí jazyky. Fascinace zemí

vycházejícího slunce, její odlišnou kulturou a malovanou řečí si vyžádala osahat a prozkoumat. Pochopitelně. I my máme pro Japonsko slabost.

Jsme mezinárodní vzdělávací organizace, jejíž historie sahá až k 1. světové válce. Vysíláme české středoškoláky do více než dvaceti zemí světa. Kromě ovládnutí jazyka porozumíš i jiné kultuře a poznáš

nové přátele. Získáš mnoho znalostí a dovedností, které pak uplatníš dál v životě.

Více informací najdeš na www.afs.cz nebo na telefonu 728 994 908.

Přihláška a formalityStejně jako Kamila Pinková (viz březnové číslo) se i Tereza na gymplu setkala s výměnnou studentkou, která k nám díky AFS přijela studovat z Itálie. A když potom přišla nabídka stipendia k ročnímu studijnímu pobytu v Japonsku, Tereza okamžitě mailem odeslala přihlášku. Obratem dostala pozvánku k přijímacímu řízení v Praze. Deset uchazečů zde v pohovoru odhalilo své zájmy, studijní předpoklady a motivace. Následoval hodinový test ze všeobecného přehledu, kratší test a esej v angličtině. Na základě výsledků vybrala AFS tři vítěze, kterým fi nančně vyjde vstříc. Tereza radostnou zprávu obdržela na svůj svátek, ale ještě neměla vyhráno. Prohlídka u lékaře, odeslat kopii vysvědčení, napsat další esej a přiznat úředníkům v Japonsku svůj školní prospěch. Vítězství nastalo až 6. listopadu.

Přípravy na cestuJak bylo domluveno s vedením, s druhým pololetím skončila Tereze školní docházka, protože japonský školní rok začíná v dubnu. (A nebude to první věc, co tam mají jinak.) Přeočkovávat se není třeba, zvýšené riziko kdovíjakých onemocnění v Japonsku nehrozí. Kufr a batoh obsahovaly krom klasiky (oblečení, kosmetika) i dárky pro nové kamarády a hostitelskou rodinu – výměna dárků je součástí japonské kultury a má jistá pravidla, například víc než na hodnotu

dárku se hledí na jeho zabalení. Pardubický perník, fotky a cokoli, co by provokovalo stesk po domově, nechala Tereza doma. Nakonec zjistila, že oblečení si vezla až moc, a naopak jí chyběla doma zanechaná knížka.

CestaOdlety jsou často emotivní, tentokrát tomu tak bylo hlavně pro rodiče, které představa jejich ratolesti na tak dlouhé cestě trochu děsila. Tereza byla v klidu, letěla s další Češkou, která mířila též do Japonska. Společně překonaly otravnou letištní kontrolu na přestupu v Dubaji a většinu desetihodinového letu do Tokia pak prospaly. Probuzení do jiného časového pásma nebylo příjemné a první tři dny si Tereza těžce zvykala.

První dojmyJiný svět, jiná řeč, velké letiště plné Asiatů a nesrozumitelné požadavky. Na zmatené studentky naštěstí čekali lidé z AFS, ten den přiletělo zhruba dvě stě studentů z celého světa, všichni byli nakonec shromážděni a přepraveni do hotelu, kde je čekalo rozřazení do skupin podle lokality, kde budou následující školní rok bydlet. Tereza se druhý den vydala do Ósaky na třídenní soustředění, kde jsou studenti seznamováni se vším, co je během pobytu čeká. Dostali taky příručky a učebnice, které byly

sice napůl v angličtině, její výslovnost ale většina Japonců moc nerespektuje. Japonština se skládá ze slabik a jediná samostatná souhláska je N, japonská angličtina tedy zní dost specifi cky (ale sáhněme si do svědomí s naším fonetickým přepisem japonštiny). Tereza je naštěstí samouk a předchozí domácí studium jazyka se jí v začátcích vyplatilo. Po soustředění se spolu s dalšími pěti studenty vypravila šinkanzenem do Hirošimy, kde na ně čekaly hostitelské rodiny. Maminka z rodu Hasegawa pomohla Tereze se zavazadly a doma vstřícně nabídla telefon, aby mohla zavolat rodičům, že je v pořádku. Při seznamování u večeře vyšlo najevo, že nejmladšímu synovi je 28 let a stále bydlí s rodiči – šedesátníky. Model zvaný „mama-hotel“, kdy děti nepospíchají s osamostatněním a ještě dlouho po dosažení dospělosti bydlí u rodičů, je v Japonsku běžný. „Žádná stará nemocná paní to není, naopak veselá ženská od rány, co si pořád zpívá. Často mě brala na výlety a skvěle vaří,“ říká Tereza, už pátý student hoštěný rodinou Hasegawa, na adresu maminky. V růžovém pokojíčku po starší sestře bylo útulno, Tereza se pouze divila ostatním místnostem plným krámů. „Žádná špína, spíš nepoužívané nebo už nepoužitelné věci, knihy naskládané v akváriu a tak.“Po dvou týdnech aklimatizace ji čekal nástup do školy, který se neobešel bez uvítacího


smartbox/jak na školu TEXT: WAGHISSFOTO: ARCHIV TEREZY NEUWIRTOVÉ

STUDOVALA JSEM V JAPONSKU

ceremoniálu. Tereza přednesla před nastoupenou školou projev a vrhla se do běžného života.

Denní rutinaKaždý člen rodiny vstával podle potřeby v jiném čase, Tereza v šest ráno, nejdřív byla na řadě hygiena a oblékání, potom snídaně, ke které si místo obvyklé rýže dávala toast. Cesta do školy tramvají zabrala hodinu, vyučování začínalo v osm a byla to asi jediná věc, co máme s japonským školstvím společnou. Japonci například chodí do školy už týden před ofi ciálním začátkem školního roku. Nosí uniformy, vyučovací hodina trvá padesát minut a do školy se chodí i v sobotu. Povinnost sobotní výuky byla sice v roce 2002 zrušena, ale protože se to prý projevilo poklesem morálky a úrovně znalostí studentů, mnoho škol (hlavně na přání rodičů) ji nadále praktikuje. Hodiny jsou odděleny pětiminutovými přestávkami a obědovou pauzou. Jídelna servíruje hlavně nudle ramen, mnoho studentů si ale nosí obědy z domova. A to velice krásně vystajlované. Japonci si jídla váží, připravují je chutně, zdravě i líbivě na pohled. Obědvá se ve třídách nebo venku, vyučování končí nejpozději ve čtyři odpoledne. Drtivá většina studentů pak ještě navštěvuje různě zaměřené školní kluby (kroužky), Terezina první volba padla na badminton. Její představa rekreačního pinkání si košíčkem však byla narušena povinnými

über-rozcvičkami, proto raději přesedlala na kurz stolování a pití čaje a posléze na kendo. Po klubu Tereza s ostatními studentkami vyrážela ještě na procházku do města a domů se dostala až kolem osmé, akorát na rodinnou večeři a seanci u televize. „Nic speciálního se nedělo, vlastně pořád to samé, ale mě to bavilo.“ V Japonsku není ani rutina dost nudná.

Kultura a zvykyOstrovní státy se pro omezený kontakt s okolním světem často zakonzervují ve vlastní kultuře a nejinak je tomu i v Japonsku. Globálně populární fastfoody sice pronikly i tam, nicméně v KFC servírují menu s rýží a v McDonaldu zase nabízejí zmrzlinu ze zeleného čaje a kelímky pomalované postavičkami z anime. Manga je běžnou součástí denního života, na komiksy se nehledí skrz prsty, naopak, setkáte se s nimi i v návodu, jak sestavit poličku nebo jak hrát tenis. Všude je spousta prodejen, kde si je můžete volně číst, a stejně jako ostatní, holdovali jim i manželé Hasegawa. Táta kupoval jednu velkou komiksovou bichli a po přečtení ji založil mezi ostatní do místnosti, která byla knihovnou pouze pro mangu. Máma zase sledovala anime v televizi. Naruto je mezinárodní kult a doma se těší adekvátní popularitě. Naopak ujeté reality show, jako u nás stále vysílaný Ninja Factor nebo Takeshiho

hrad, nahradily v zemi jejich původu jiné a ještě šílenější pořady. Jak už jsme v RedWayi jednou psali – japonské televizní soutěže jsou jednou z nejdivnějších věcí na světě. Klišé o suši platí, přeci jen jsou rýžové závitky národní pokrm, i když údajně okoukaný z Číny, stejně jako malované znaky řeči. Co se týče hudebních trendů, Japonci je pečlivě sledují a přetvářejí po svém, což má (pro nás) někdy poněkud překvapivé výsledky, teď hodně frčí korejská hudba. A opět často hodně šílená. Japonsko samozřejmě není jen země puberťácké ujetosti a veselí, ale taky bolesti a utrpení. V Hirošimě jsou následky výbuchu atomové bomby přítomné dodnes, další kapitolou je Fukušima, kde během zemětřesení v roce 2011 havarovala jaderná elektrárna, a prakticky celé dějiny země, než se ze zaostalého zemědělského státu stala technologickou supervelmocí, jsou dost pochmurné.

Co Japonsko dalo a co vzalo„Naučila jsem se japonsky mluvit a psát, jsem teď trpělivější, dospělejší, samostatnější. Ztráty žádné.“

INFO O POBYTUNázev školy: střední škola Funairi v HirošiměDélka pobytu: 11 měsícůTyp ubytování: v hostitelské rodině (zdarma)Cena: se stipendiem 60 000 Kč (z toho 40 000 Kč letenky)+ kapesné cca 25 000 Kč

RYCHLÉ INFO O JAPONSKUPočet obyvatel: 127 a ½ mil. Hlavní město: TokioÚřední jazyk: japonštinaMěna: jen (JPY)Zajímavost: V Japonsku se nesmrká! Cizincům je tolerován papírový kapesník, látkový nepřichází v úvahu. Když máte rýmu, pořiďte si roušku a klidně popotahujte nosem, jako všichni.


Až dosud byly všechny kreativní učebnice orientovaný na cizí jazyky, tentokrát ale (při jubilejním desátým čísle rubriky) uděláme první výjimku. Hantec, kultovní brněnskej argot z přelomu

19. a 20. století, už sice v mluvené podobě skoro úplně vymizel, to ale vůbec nevadí. Šílená směs hanáčtiny, vídeňské a bavorské němčiny, jidiš, italštiny a romštiny si zaslouží pozornost už proto, že v plynulé řeči zní většině lidí strašně vtipně. A teď si představ, že sto let zpátky tak lidi

fakt mluvili. Podle nás je načase tuhle tradici obnovit.


#2 ZAPOMEN NA PREDSEDU

smartbox/jazykové okénko/ TEXT: DOMINIK ZEZULA (POST-HUDBA)ILUSTRACE: VLADIMÍR STREJČEK

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: HANTEC

#1 VAL DO BRNA

Skloňovací vzor „předseda“ má v hantecu jiný koncovky než v obecné

češtině, což je dobrý si uvědomit, když ti někdo řekne „Včera jsem viděl taťky“.

Tahle věta může znamenat jednotný i množný číslo, záleží na kontextu. Druhou

odchylkou je koncovka v sedmým pádu: „Včera jsem šel na oběd s taťkem“. Jednání

v Brně se nevedou s panem předsedou, ale s panem předsedem. Na úřadě pana

předsedy vidí Brňák v křesle sedět pana předsedy. Neptej se proč, prostě to tak je.

Jasně, v současným Brně je hantec

jenom vábničkou na turisty, ovládá ho možná tak pár dědů ve sto let starý hospodě

a vy znáte maximálně slova „Prigl“ a „šalina“. Genius loci ale hraje pořád důležitou

úlohu – daleko líp se člověku bude učit hantec na Čáře nebo pod Špilasem než

někde v paneláku v Český Lípě. Navíc současnej brněnskej slang pořád obsahuje

docela dost slov, který mají původ právě v hantecu – kromě té šaliny je to třeba

chálka (jídlo), džuzna (díra), love (peníze), mařka (holka) nebo škopek (pivo).


#3 BUD KREATIVNÍ, STAN

SE PREKLADATELEM!

#4 TOŽ NÉSU BLBÉ, POJEDU ŠALINÓ

Vygoogli si „slovník

hantecu“ (na netu jich pár je) a pak už jenom cvič, cvič,

cvič. Jako ukázku toho, jak může být taková překladatelská činnost zajímavá, přidáváme několik slovních

spojení ve dvojjazyčném znění:

Zaplať, ty pražský zloději! / Cáluj, čórko švéďácká!

Nepij tu vodu, močí do ní vesničané. / Neglgé ten vasr, chčijó tam lonťáci.

Slunce svítí na brněnskou přehradu. / Zoncna rumpluje na Prigl.

Kamarádi, pojeďme trolejbusem na Kraví horu! / Děcka, valíme trajflem na Monte Bú!

Rozsviť a skoč do příkopu. / Rožni a hópni do rigólu.

Udeřím tě do obličeje. / Rozhodim ti sandál.

Ahoj. / Zdar jak sviňa.

Tato krátká věta v sobě obsahuje tři nejzásadnější fonetické

charakteristiky hantecu – používání „su“ místo „jsem“ (a „chcu“ místo „chci“), „é“ místo „ý“ a „ó“ místo

„ou“ ve 3. osobě množného čísla u sloves. K tomu, aby tvoje čeština zněla správně brňácky, v podstatě

stačí dodržovat tyhle tři pravidla. Jejich aplikaci si ukážeme na úryvku z wiki stránky o srážkovém úhrnu:

Česky: „Srážkový úhrn je charakterizován jako výška vodního sloupce srážek za určitý časový úsek.“

Hantec: „Srážkové úhrn je charakterizované jako véška vodního slópce srážek za určité časové úsek.“

#5 NENECH SE

ODRADIT CAJZLAMA

Spousta lidí ti

bude říkat, že učit se hantec nemá cenu, protože ti stejně nikdo nebude rozumět

a není to ani samostatný jazyk. Tím se ale nenech zviklat! Hantec si jakožto význačné

kulturní dědictví zaslouží obrozenecké hnutí, možná dokonce zařazení do učebních osnov

nebo tak něco. Založte si kroužek se skupinkou kamarádů a navzájem na sebe mluvte jak

Franta Kocourek v nejlepší formě, bude sranda.

Ale vážně, hantec je opravdu hrozně zajímavej fenomén z hlediska lingvistiky a není úplně

fér, že třeba v televizním dabingu existuje nepsaný pravidlo „blbeček = moravština“. Byla

by škoda, kdyby tohle nářečí časem úplně vymizelo. Lidi se obecně zajímaj o svůj vlastní

jazyk málo do hloubky. Nebuď lidi.


smartbox / TEXT: MICHELLE LOSEKOOTILUSTRACE: MICHAELA REŽOVÁ

Jak bYt nesnesitelnYna FacebookuCHOVAT SE JAKO IDIOT JE LEHKÉ.

CHOVAT SE JAKO IDIOT NA FACEBOOKU JE JEŠTĚ LEHČÍ.

1) Pravidelně mě informujte o svém vztahovém statusu.Mám ráda, když vím, co se děje. Znám páry, které to už pochopily (a těm děkuji), a také ty, které to ještě nepochopily. Ti šikovní (ti první) zvládnou aktualizovat svůj status několikrát týdně, od zasnoubení přes single mód po „ve vztahu“, k opětovnému zasnoubení a zase zpět. Někteří dokonce s několika různými partnery! LIKE! (Úplně nejhorší jsou lidé, kteří sice status pravidelně aktualizují, ale nepřidají důvod rozchodu. Nes-ná-šim!)

2) Řešte své partnerské neshody zásadně online.Mít koule prát své špinavé prádlo na veřejnosti se prostě cení. Na Facebooku je super, že je to jediný prostor, kde mám šanci vyslechnout obě strany bez toho, abych se ušpinila od krve. A taky aniž by jeden či druhý z toho páru poznal, na čí straně vlastně jsem. Prosím, jen udržujte hádku v jednom vlákně, ať to nemusíme hledat všude možně.

3) Čím víc fotek dětí, koček a psů, tím lépe.Ať vám ruka upadne, jestli nevyfotíte své nové štěňátko, svou spící kočku nebo právě přebaleného mimíska. Jsou to mé jediné radosti v mém nudném, zašedlém single životě. Nalévám si u těch fotek pravidelně sklenku tvrdého alkoholu a sním, že jednou budu mít taky psa, který spí, nebo dítě, které si zvládnu přiškrtit na zádech šátkem.

4) Vaše štěstí = moje štěstí. Víc zásnubních prstenů,svateb a novorozenců, prosím!Jsem z vás vždycky tak dojatá! Bože! Já se vdávat potřetí, tak k tomu rovnou založím celý webový portál, ne, že jen budu dávat každý den fotku svatebních příprav na Facebook. Ty prsteny, dorty a šaty. Wow. To nikdo jiný nemá. Nevadí, že jste mě na svatbu nepozvali, tohle mi absolutně stačí.

5) Dokažte mi, že umíte opsat poutavý citát.Upřímnost je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí na světě. A já oceňuji, že si umíte přiznat, že byste sami nic tak moudrého nevymysleli, a proto opíšete (pravděpodobně vygooglený a zkomolený) citát nějakého moudrého člověka, který už tisíc let nežije. Kdyby Buddha, Gándhí a Nietzsche viděli všechny ty lajky, byli by určitě taky dojatí.

6) Neustále opakujte, jak skvělý je váš přítel/přítelkyně.Jen díky vám vím, koho si vlastně mám k sobě najít. Chci přesně toho muže, kterého máte doma vy. Nosí vám květiny, bonboniéry, připravuje pro vás překvapení, kupuje vám drahé dárky a vaří vám večeře. Jsem za vás tak ráda. Vůbec mě to nefrustruje. Nepřijdu si méněcenná, ztracená ani #foreveralone. Je to můj hnací motor pro to, abych byla jednou tak skvělou ženou jako vy.

7) Okomentujte pro nás chudé televizní program.Nemám televizi. Proto jsem ráda, že vy, kteří na ni máte, mi můžete pravidelně okomentovat všechny velké televizní události: Vyvolené, české Slavíky, soutěže Miss, Ordinaci v růžové zahradě nebo zprávy. Jsem vždycky unesena z toho, jak se snažíte nás, nekulturní barbary, trochu obohatit. Díky za to.

8) Buďte záhadně depresivní a pak o tom odmítněte mluvit.Chápu, že máte někdy špatný den, a není vůbec nic zlého na tom, že o tom chcete napsat status (aby se vám ulevilo). A co je pak komu do toho, co se vlastně stalo. Důležité je, že jste smutní. Ostatní vás mají podpořit, politovat a dát vám like. Pokud jste v důvěrnějším vztahu, je na místě samozřejmě soukromá zpráva nebo srdíčko na zeď. Nemůžu vystát ty kretény, co pak rejpou do toho, co se stalo, když je přece jasné, že kdybych o tom chtěla psát, tak za tu smutnou větu napíšu víc než tři tečky. Jasně že pak řeknu, že o tom nechci mluvit.

9) Popište, co děláte.Jste mi inspirací. Restaurace, ve kterých jíte, obchody, kam chodíte nakupovat, fi tka, do kterých se chodíte fotit na Instagram, jídla, která jíte k snídani, to vše mě inspiruje k tomu, abych se sebou taky něco dělala. Je pro mě důležité vědět, co děláte, protože nám to pomáhá udržovat dobré vztahy. A co vy víte, třeba se inspiruju a půjdu se taky vyčurat.

10) Jednou týdně vyhoďte oscarovou děkovačku.Jste také tak vděční? Není divu, když vás na Facebooku sleduji. Mám ráda vděčné lidi. Takže poděkovat jednou za čas všem, které máte kolem a kteří tvoří ten skvělý život, který teď žijete, je na místě. Poděkovat rodičům, že vás tak skvěle vychovali, partnerovi/partnerce, že si bez ní/něho život neumíte představit, a svému psovi/kočce za nejlépe strávených deset let svého života by měl každý.

Jednoduše pokračujte, a Facebook skončí sám od sebe. Protože všichni normální přejdou na Twitter a všichni ostatní na Mimibazar.



rozhovor / TEXT: M. OVERSTREETFOTO: ARCHIV I. L. MARUŠČÁKOVÉ


Iva Linda Maruščáková je psycholožka, psychoterapeutka, koučka a veganka. Má soukromou praxi, věnuje se krizové intervenci,

terapii a osobnostnímu rozvoji, působí také v Ústavu leteckého zdravotnictví. Spoluzaložila a podílí se na projektu Vegan Fighter,

nově je i fitness trenérkou. Ve volném čase se věnuje ochraně zvířat, thaiboxu a pole dance. Všechny otázky pro ni vymysleli čtenáři

RedWaye, nejmladšímu z nich bylo čtrnáct let. Líbí se mi, jak jsou praktické, rovnou na podstatu věci, žádné chození okolo. Každá stojí za odpověď, ale kdo by toho chtěl číst tolik najednou. Dohodly jsme

se s Ivou Lindou, že od příštího čísla na ně bude odpovídat postupně, v nové samostatné rubrice. Tohle berte jako předmluvu, všeobecný

úvod do tématu.

Iva Linda Maruš čákováPsycholog vám neřekne,

co máte dělat


rozhovor /

S čím tak lidi chodí k psychologovi? Co mají nejčastěji za potíže? S čímkoli, co je trápí nebo s čím sami nemohou pohnout, poradit si. Co mají nejčastěji za potíže, se asi nedá říci, to záleží na specializaci psychologa. Ale často problémy v rodině, ve vztazích s partnery nebo přáteli. Někdy se situacemi, které jsou pro ně těžké, jako třeba když někdo zemře nebo je hodně nemocný. Někdy proto, že chtějí změnit to, jak se chovají. Ale někdy i s tím, že je jim smutno, a ani nevědí třeba proč.

Je rozdíl mezi psychologem a psychiatrem? Psychiatr je doktor, který se zabývá pokročilejšími problémy nebo psychickými onemocněními – na rozdíl od psychologa předepisuje léky. Ty mohou někdy pomoci, ale nikdy by neměly nahrazovat kvalitní terapii nebo psychologickou práci. Hodně problémů se dá řešit bez léků a to je práce pro psychologa nebo psychoterapeuta.

Na jaké specialisty se psychologové dělí a jak poznám, ke kterému mám jít? Jak si mám třeba na Googlu vybrat toho správného? A když někam zavolám, že se chci objednat, tak musím rovnou říct, proč tam chci jít? Musím někomu do telefonu říkat, co mám za problém? Psychologové se dělí podle oblastí, ve kterých pracují – navštívit tedy můžete třeba školního nebo dětského psychologa. Ten se specializuje na problémy dětí a mladých lidí, ví, co je nejčastěji trápí. Klinický psycholog zase často pracuje s lidmi v nemocnicích. Poradit se můžete ale i s psychologem, který se věnuje třeba sportu nebo fobiím – prostě téměř na vše, co vás v životě může zajímat nebo trápit, se dá najít specializovaný psycholog. Podle toho se tedy vyplatí použít i ten Google, když ho hledáte. A vyplatí se dát také na první dojem, jakým na vás psycholog nebo psycholožka zapůsobí – na intuici, přirozené sympatie – jestli je vám příjemná představa, že zrovna s tímhle člověkem si budete odteď dlouhodobě povídat. Kromě toho se psychologové také dělí podle způsobu, jak pracují. K terapeutům se chodí déle, k poradenským psychologům se člověk může jít poradit jen jednou nebo několikrát. S dospělými klienty nebo dětmi, co mají nějaký velký problém, který je třeba řešit okamžitě, často pracují psychologové v krizových centrech nebo na krizových linkách. Tam se určitě nebojte zavolat. O problému můžete mluvit do telefonu, pokud chcete, ale můžete se i objednat a pak do telefonu nemusíte říkat hned všechno.

Jaká je vaše specializace?Já se zabývám jednak krizovou intervencí, to je ten případ, kdy situace vyžaduje, aby se s ní klient vyrovnal rychle. Pak jsem také jungiánská

psychoterapeutka, to znamená že s některými klienty, když mají chuť nebo potřebu pracovat víc, hledáme hlubší příčiny jejich problémů. Ty se dají často najít ve spojení s tím, co jsme prožili v minulosti. A zabývám se také koučováním, což je styl používaný zejména v osobnostním rozvoji, ale dá se s ním řešit i většina problémů.

Jak to vypadá u psychologa, na terapii? Přijdu k vám, zaklepu, vy řeknete dále, já vstoupím, pozdravím a dál? První setkání bývá takové poznávací, psycholog hlavně poslouchá, s čím přicházíte, a pak se domluvíte na tom, jak často se budete vídat a pracovat. Takže pokud byste přišli třeba ke mně, nejdřív bychom se trošku seznámili a já bych se různě ptala, co vás ke mně přivádí. Pak bychom si řekli, jestli budeme pracovat společně, nebo jestli najdeme nějakého specialistu, který by případně vyhovoval víc. Pak bychom si řekli, jak často a jakým způsobem budeme pracovat, a pustili se do toho. Někdy bychom mohli udělat také nějaký psychologický test nebo dotazník. V případě, že bychom spolupracovali i s rodiči, domluvili bychom

se na formě, jakou s nimi budeme komunikovat. Základním omylem nově příchozího je často očekávání, že psycholog mu řekne, co má dělat, a tak za něj věci vyřeší. Psycholog mu ale může dát jen nějaké tipy, hlavní je spíš dovést člověka otázkami a různými metodami k tomu, aby si našel svoje řešení a zjistil to, co skutečně chce sám dělat – to je totiž to jediné správné. Někdy to, co skutečně chceme, nedokážeme úplně vidět. A jednou z rolí psychologa je umět k tomu klienta dovést. Během sezení si s klienty povídáme, někdy taky kreslíme, to je způsob, jak se na některé věci podívat jinak, beze slov se nám někdy paradoxně komunikuje lépe. Někdy se bavíme o snech. Já mám ve své kanceláři i různé obrázky, které si klient

může vybrat, aby jimi přiblížil to, jak se cítí a pak se o tom bavíme. Nebo na různá jiná témata – třeba jak vypadá jeho rodina nebo jak by chtěl, aby jeho problém vypadal za půl roku.

Jak poznám, že mám jít k psychologovi? Třeba se mi zdá, že já jsem normální a blázni jsou všichni okolo, ne? Ano, to se někdy může zdát každému z nás, že blázni jsou všichni kolem. Skutečné problémy ale většinou poznáme, protože se cítíme hůř nebo jinak, než jsme zvyklí, něco nás trápí, vadí nám, brání nám v tom, abychom se cítili šťastně. Psychologa může člověk vyhledat vždy, když má pocit, že něco nezvládá, že ho něco trápí, že neví, co má dělat, že je na něco sám. Jak jsem už zmiňovala, může to být ale i tehdy, když se cítí třeba jen bez příčiny smutný nebo by si chtěl jen tak o něčem důležitém nebo důvěrném popovídat. Někdy jsou to témata, o kterých nechce mluvit s rodiči nebo jinými dospělými, někdy ani s kamarády.

Co je nejdůležitější pro to, aby člověk psychologa nepotřeboval, aby byl v pohodě? Důležité je uvědomovat si, jak chci žít já sám, a ne jak chce moje okolí, abych žil. Umět si naslouchat, rozumět sám sobě, znát se. Ač to zní velmi jednoduše, je někdy docela těžké vyznat se v tom, co cítíme, umět znát svoje reakce a třeba i stinné stránky. Dokázat se mít rád takový, jaký jsem, umět na sobě pracovat. Mít cíle a nebát se plnit si své sny. Důležité je taky umět o svým pocitech a případně i problémech komunikovat. Tomu se vlastně učíme po celý život a často máme různé obavy a bloky, proč neříkat to, co cítíme, co si myslíme. Zdá se nám, že tím svoje problémy jenom zhoršíme, ale je to naopak. Většinu problémů nám způsobuje právě špatná komunikace. Dobré je také, pokud se dokážeme soustředit na pozitivní věci. Najít si něco, čemu člověk věří, co ho baví a věnovat se tomu. Zezačátku to může být těžké, ale přináší to hlubší smysl, který nás zpětně dokáže nabít energií mnohem víc, a hlavně na delší dobu než třeba alkohol a jiné drogy. Radost a pestrost života jsou pro duševní pohodu celkově velmi důležité a já v tomhle ohledu nedám dopustit na fyzický pohyb, sport a zdravé stravování. Skutečná psychická rovnováha většinou nejde oddělit od fyzické stránky, a když je nám dobře ve vlastním těle, pocítíme to i na psychice.No a osobně přidám ještě jeden tip – ohleduplný životní styl. U mě je to už dlouhé roky veganství, které mi dává, mimo pozitivního vlivu na fyzickou kondici, i pocit vnitřní spokojenosti, že kvůli mně nemusejí umírat zvířata. Ohleduplnost nebo pomoc těm, kteří to potřebují, také přináší vnitřní pohodu a pocit, že můj život má smysl.

Během sezení si s klienty povídáme, někdy taky kreslíme, to je způsob, jak se na některé věci podívat jinak

adidas Originals uvádí ZX 700DESIGNUJ A VYHRAJ!

soutěž /

Sezónu co sezónu, už od roku 1985, představuje ikonický model adidas Originals ZX 700 optimální kombinaci funkčnosti a estetiky a je trefou do černého v nastupujícím trendu retrorunningové

obuvi. Tři z vás teď mohou vyhrát poukázku v hodnotě 3000 Kč, za niž si právě ZX 700 nebo něco jiného můžete pořídit v pražských adidas Storech v Palladiu a Na Příkopech.

Obkreslete tvar boty, nebo – pokud budete pracovat v kompu – si jej stáhněte na našem Facebooku v albu adidas Originals ZX 700. Doporučujeme použít tlačítko „stáhnout“, aby se vám uložila nekomprimovaná verze.

Navrhněte design. Inspiraci pro barvy, vzory a struktury najdete na adidas.com/originals

Návrhy v co nejvyšším rozlišení posílejte do 30. května [email protected]. Nezapomeňte připsat svou adresu a na našem FB sledujte fotoalbum adidas Originals ZX 700. Dva výherce vybírá redakce, třetí bude ten s největším počtem likes.

Dan Přibáň dělal šéfredaktora časopisu VTM (Věda a technika mládeži) a netušil, že mu vlastní hec a zásah shora spojí život s autem, kterým se soudruzi chlubili jako dalším nevídaným úspěchem socialistickýho průmyslu, nicméně občané toužící po mercedesech a volvech jím pohrdali a dělali na něj zlomyslný vtipy. Jenže víte, jak to chodí s nostalgií – východoněmecký bakelitový tráboš (teda Dan by vás poučil, že nejde o bakelit, ale duroplast vyrobenej z odpadní bavlny a kalafuny – fenolový pryskyřice lisovaný pod obrovským tlakem) se časem změnil ze symbolu chudoby a trapnosti na outsidera-sympaťáka a po jeho vyzvednutí sochařem Davidem Černým na nohy taky v něco jako popkulturní ikonu. Vtipy si o něm s něhou v hlase vyprávěj už jenom sběratelé a fandové, který

v něm našli protiklad k demonstracím rychlosti a síly uncool frajerů na silnicích. Pokud jste v trabantu nikdy neseděli, pomůžu vám ve vytvoření představy, co to asi obnášelo: Víte, proč jede trabant přes každou vesnici naplno? Aby ho psi neroztrhali. Nebo: Víte, proč má trabant vyhřívané zadní sklo? Aby vás nezábly ruce, až budete tlačit. A nejvíc: „Tati, a proč už nejedeme dopředu, ale pořád dokolečka?“ – „Musíme nejdřív ukroutit tu pampelišku, co jsem si přivřel do dveří.“

Vyjet takovým dopravním prostředkem jinam než po okresce k tetě do sousední vesnice se jeví jako čirý šílenství, Dan ovšem pojal nápad, že se projede rovnou po poušti, nakonec to dal na třech kontinentech a z každý cesty natočil film. Blázen, že jo?


adventure / TEXT: NIHILISTA FOTO: ARCHIV DANA PŘIBÁNĚ

DAN PŘIBÁŇKdyž se mě lidi ptaj, k čemu jsou ty moje cesty dobrý, odpovídám, že k ničemu

Původně chtěl jet do Afriky. Pořádným autem, samozřejmě. Land roverem s motorem 4x4, navijákem a další skvělou výbavou, prostě tak, jak by tam jel – pokud by se k tomu odhodlal – každej. Finanční a logistický potíže ovšem způsobily, že takový auto nebylo k dispozici. Ale byl trabant, s nímž se Dan a jeho kámoš vydali aspoň k Aralskýmu jezeru. To byl ten hec. Výprava se povedla, následovaly další, přičemž po jednom z návratů se Dan dozvěděl, že mu mezitím zrušili časopis. To byl ten zásah shora a z novináře s podivným hobby se stal profesionální cestovatel a filmař. Zrovna nedávno Česká televize vysílala jeho sérii Trabantem Jižní Amerikou. To už byla expedice ve velkým stylu, protože Danův masochismus přilákal dva podobně postižený Poláky s fiatem zvaným Maluch a jednoho nadšence ze Slovenska na starý Jawě 250. Útržkovitě, ale vtipně a s jasným názorem na věc hodnotí Dan nejrůznější aspekty svých cest a zkušenosti z nich. Moc jsem to neupravoval, nechal jsem to schválně kostrbatý jako ty prašný cesty, po kterých harcoval jen tak, bez vyšších cílů jako světovej mír nebo rakovina tlustýho střeva, prostě pro nic za nic, asi jako když Forrest Gump běhal. Blbej nápadV roce 2005 jsme se s kámošem rozhodli, že objedeme land roverem Afriku. Problém byl, že na takový auto sme neměli peníze a mě napadlo dát to trabantem – jednoho jsem totiž zrovna měl po mojí bejvalý přítelkyni. A už to začalo:

To je totální kravina, takovym autem to prostě není možný projet. Lek sem se teda nakonec i já, a nejen tý cesty, hrůzu nahánějící bylo i shánět papíry pro námořní spedici, kontejnery a všechno tohle. Mimochodem, dneska to zvládáme úplně běžně a v klidu. Změnil sem to teda, že pojedeme k Aralskýmu jezeru, protože mě vždycky fascinovaly lodě a takový ty postapokalyptický scenerie. I na to zase všichni řikali, že je to kravina, ale já sem vopakoval, že to pude, že tam jezděj žigulíky, tak proč by ne trabant. Nakonec se to natáhlo až do Samarkandu. Původní plán jet dál do Uzbekistánu a Kyrgyzstánu sme vzdali, měli sme panickou hrůzu z hor, jako že to auto nevyjede žádnej kopec. Teď sme v pohodě vyjeli do pěti tisíc metrů nad mořem v Peru, ale tenkrát, v roce 2007, strach převlád. Já měl vod dětství rád Dakar a Camel Trophy, tak proto sem si chtěl vyzkoušet něco podobnýho. Zároveň mě přitahoval amatérskej film a furt sem se kolem toho motal, takže i z tý první cesty je dokument, za kterym si sice už moc nestojim, ale hodně sme se na něm naučili. Teď už vim, co všechno bych udělal jinak, tak kdybych měl někdy nějakej zbytečnej čas, vzal bych ten materiál a sestříhal z něho úplně novej film.Ta první cesta byla symbolická v tom, že čim víc lidí řikalo, že to je nesmysl, tim přesvědčenější sem byl, a kdybych vyměnil trabanta za nějaký jiný auto, tak už bych vyměk. Musel sem dokázat, že s nízkym rozpočtem a v takovymhle strašnym autě se to dá. Ale všem řikám: nejezděte trabantem

do Afriky, nejezděte trabantem do Asie a nejezděte ani do Jižní Ameriky.

TrabantNa rozdíl od aut současný produkce vám trabant pojede i rozbitej. Je to hroznej nezmar, vždycky jede za hranice svých možností. Prostě neustále bojuje. Kdybych měl na takovou cestu něco doporučit, tak škodovku favorit. To auto je dost vysoký, potkává se tam jednoduchost a modernost, na expedici skvělý, no. Mimochodem, všichni ty trabantisti řikaj, jak je to skvělý auto, ale tak to není. Je to hrozný auto. Už když ho vyráběli, to bylo hrozný auto. Brouk nebo kachna taky nebyly skvělý auta a kdo moh, koupil si něco lepšího. Ale v tý jednoduchosti je síla – z trabantu vyndali nepotřebný díly už v továrně, není v něm nic navíc. Podle mě to bude jednou větší legenda než brouk nebo mini, už jen z konstrukčního technickýho hlediska je to unikát tim, jak má tu celoplastovou karoserii a dvoutaktní motor, no a navíc je to symbol pádu železný opony a sjednocení Evropy, podle mě bude mít větší a větší hodnotu. (Symbolem pádu železný opony myslí Dan situaci, kdy po revoluci 1989 lemovaly malostranský ulice stovky odložených trabantů, jejichž majitelé – východní Němci – odjížděli ze západoněmecký ambasády narvanýma autobusama na Západ. Nevim už, proč museli zrovna přes ambasádu u nás, a ne v Berlíně, ale ten bizarní obraz opuštěných autíček zaparkovaných hlava nehlava, kde se dalo, krásně popisuje Jáchym Topol v románu Sestra. Kterej je skvělej, mimochodem. Pozn. red.)


A kdyby ho vyráběli tak, jak byl v těch šedesátých letech původně navrženej, tak by to byl krásnej veterán, protože tam byly kulatější světla, voblouky a byly tam náznaky těch ploutviček vzadu. Předchozí model, šestistovka, je kulaťoučká, jenomže ho přestali vyrábět, protože ten tvar byl moc složitej na vohejbání. Když se podiváš na Trabant 600, vypadá jako malý porsche, má čumák v kuse, zvedá se to i s tim čelem, to samý zadek. Díky tomu je i kufr daleko použitelnější, protože se tam daj dát dlouhý věci, kdežto novej trabant má jen poklop a vejde se tam akorát tak hromada písku, ale jinak nic, že jo. Jenže zrovna se začínaly dělat hranatější auta – v tu dobu vzniknul taky jedničkovej golf – a líp se to i lisovalo, tak proto to dělali takhle. Další plus pro nás je, že ta fabrika na trabanty už neexistuje a nikdo po nás nejde s tím, že něco

propagujem a děláme reklamu. Kdybychom jeli starou škodovkou, bylo by to jiný.Samozřejmě existujou vhodnější auta, ale nový auta strašně chráněj samy sebe a sou překomplikovaný. Trabant má nakonec i velkou světlou vejšku, což je dobrý kvůli různým nájezdovým úhlům. Nevětší sprosťárna je ekologická daň na starý auta, systém u nás nutí lidi jezdit novýma a zadlužit se. Teď zrovna sme dostali trabanta vod nějaký paní a už ho nemůžeme přihlásit. To je pogrom na tyhle starý auta, kterej se vohání ekologií. V Americe nebo v Británii normálně jezděj krásný starý káry a žádnej umělej tlak na kupování nových modelů tam není. Mimochodem, ekologická zátěž při výrobě novýho auta je tak gigantická, že se to pak tou nízkou spotřebou už stejně neumoří. To samý s bezpečností – proč sou ty auta furt rychlejší? Kdyby se nedělaly rychlejší a výkonnější

auta, nemusely by bejt bezpečnější a bezpečnější. Kdyby všechny auta měly sílu deset koní jako trabant, byly by při dnešních technologiích mnohem lehčí, měly by menší motory, jezdily by sto, maximálně sto třicet, neměly by tim pádem ani takovou spotřebu a bylo by to vyřešený. Stejně nejsi nikde dřív, když jedeš sto dvacet nebo sto padesát, tak seš někde dřív vo čtvrt hodiny, to nemá přece vůbec smysl. Většinou nakonec někde něco kopou nebo se stavíš na kafe a dojedeš stejně jako ten pomalejší. Je to i filozofickej problém, ale nemá cenu ho dál rozvádět, člověk se dycky akorát na*ere…

Kocovina workoholikaKdyž sme se vrátili z druhý cesty, která už teda byla po tý mojí vysněný Africe, oznámili mi, že sem bez práce. Dělal sem v nakladatelství Mladá fronta časopis Věda a technika mládeži, strašně mě to


adventure /

bavilo a během tý doby, co sem byl pryč, vydavatel rozhodl, že ho zruší. Předtim sem makal jako šroub a najednou sem byl čtvrt roku úplně rozhozenej, protože sem neměl co dělat. Fakt kocovina ryzího workoholika a právě v ní mě napadlo, že z toho materiálu z cesty uděláme pořádnej biják. Zpětně sem za to, že mi zrušili časopis, vlastně vděčnej, protože mě to posunulo někam, kde bych jinak nebyl. Musel bych každý pondělí na porady, který mě štvaly, a byl bych neustále zaseknutej v tom, že mě to baví, ale nikdy to nemůžu dělat tak, jak bych chtěl, protože tam bylo moc lidí, který na to měli jinej názor a větší vliv. Nejhorší ale vlastně je, že časopis sem začal dělat proto, že mě bavilo psát, a skončil sem jako manažer, kterej to všechno řídí a celý vymejšlí. A filmovat sem šel proto, že mě bavilo natáčet, a skončil sem jako manažer, kterej to řídí a vymejšlí a jenom všem říká, co maj dělat. A pak se s někym handrkuju a mám jinej názor, ale ta reálná činnost z toho úplně zmizí. A eště je to teď takhle velký, protože sem zjistil, že to neumim udělat malý, a hlavně to chci mít co nejlepší. Když to pak ale děláš na plný pecky a baví tě to, tak to

funguje a je to na tom poznat. Třeba hlavní song do toho televizního seriálu dělali Wohnouti, a to vzniklo tak, že sme jeli a z benzinky v Argentině napsali klukům: hele, dostali sme takovej nápad. Normálně to klaplo, právě proto, že to funguje a jim se to líbí, a nám se to taky líbí.

Lidi, kerý to maj jednoduchý, a ty druhýKdyž se takle bavim s lidma, tak mi řikaj, no jasně, vy ste to měli jednoduchý, vy ste věděli, co máte dělat. Jenže my vůbec nevěděli, co děláme, plácali sme se jak nudle v bandě. Třeba žlutá barva na autě je úplná náhoda a zezačátku to bylo proti mý vůli. Když sme chystali Egua, tak já hrozně chtěl takovou tu Camel Trophy béžovou, drsnou pískovou, pouštní, prostě hroznej hardcore. V tý době můj kámoš pracoval v Ústředním automotoklubu a dohod nám lakování, ovšem barva ÚAMK je traffic yellow a nabídka se řídí heslem Henryho Forda – zákazník může mít jakoukoli barvu, pokud bude černá. A teda samotný žlutý auto není tak hezký, ale když je polepený, tak

vypadá dobře a hrozně pozitivně působí na lidi. A je to ideální barva na natáčení, protože žlutý je v přírodě málo, takže to auto je všude vidět, pokud to teda není sirnej lom, a skvěle se na to vostří. A třeba sem se potkal s panem Lopraisem z Tatry, co jezdí Dakar, a voni taky jezdili se žlutou. První tatry byly teda červený, ale nelíbily se jim na tom ty loga, tak pak měli bílý, ale to se jim zas nelíbilo samotný auto, tak se dostali ke žlutý – pokus omyl, no, trvalo jim to asi čtyři ročníky.No nevěděli sme, která bije, to samý se sháněním sponzorů, takže tam byly veliký loga a ty fi rmy si to přitom vůbec nezasloužily. A vůbec to bylo zajímavý, tehdy byla eště úplně jiná nálada ve společnosti. Přišli sme třeba do pneuservisu vedle baráku, kde bydlel Vlado, náš kámoš, abychom se naučili zadělávat díru v bezdušový pneumatice, a ten majitel pak říká, na co to, kluci, potřebujete? A my řikáme, co a jak, a von jé, a nechcete sponzorovat? To bylo supr. Pak přišla ta takzvaná krize a všichni sou děsně votrávený a nepustěj moc korunu, protože se bojej, že jim přesně tahle koruna bude za rok chybět. Taky byl výbornej sponzor Egu, což bylo první slovo, který řekla naše dcera


Anežka, a my po něm pojmenovali prvního trabanta. A Vlado zadal do Googlu „Egu“, protože sme vůbec neuměli ty peníze shánět. Já teda udělal prezentaci, ale všude nás vyhodili, pivovary a tyhle velký fi rmy se s náma vůbec nebavily. No a teda vygooglil, že Egu je nějaká britská golfová unie nebo Ústav pro výzkum vysokýho napětí a pak jeden instalatér tady z Podolí. My vzali telefon a voláme mu, dobrý den, my chystáme výpravu do Střední Asie, nechcete nás sponzorovat? A von no jasně, já mám hrozně rád Dakar, a dal nám dvacet tisíc.Jenže většina lidí ti řekne, né, to nebude fungovat, to já to radši ani nebudu zkoušet. A nikdy to nezkusej, tak nemůžou narazit. Přesně tak to měli i Zikmund s Hanzelkou. Ty se potkali ve frontě na index ve škole a řekli si, že po škole někam pojedou. A jedinej rozdíl mezi touhle debatou a milionem dalších úplně stejných debat je ten, že voni fakt někam jeli. Fakt se naučili ty jazyky, vyzískali si to sponzorský auto a jeli, no. A zase

všichni řikali, jasně, Hanzelka a Zikmund, ty to věděli. Ale voni nic nevěděli. Já slyšel příběh, jak šli za ředitelem Tatry. Přišli na vrátnici, teď nebyli vohlášený, nic, ani nevěděli, kdo ten ředitel je a jak se jmenuje. A jenom díky tomu, že tam pracoval tatínek jednoho z nich a vrátnej v něm poznal jeho syna, tak se k tomu řediteli dostali. Prostě dvě totální ucha s nějakou prezentací a nevěděli ani, za kym jdou! Ale všichni se na ně dívali jako no jó, těm to všechno de. A my sme to samý. Prostě lidi se domnívaj, že máme jakousi superschopnost, která jim chybí. A přitom de jen vo to, si to sepnout v hlavě, že to de, párkrát to prostě zkusit a xkrát to mezitím podělat.Jinak eště k těm sponzorům – jakmile se někdo zeptá, kolik mu to přinese na prodeji, tak debata končí. To je přesně vidět na Sáblíkový, která byla talentovaná, jezdila na rybníku, bruslila na těch dveřích doma. A když šla za sponzorama, tak jí řikali, ale slečno, kdybyste hrála hokej,

víte, ale takhle nás to nezajímá. Pak vyhrála olympiádu a najednou jé, vy ste boží, můžeme vás sponzorovat? Další věc je, že lidi si myslej, že musej mít sponzory, aby někam mohli jet. Když je nemam, tak to zaplatim ze svýho. Afrika stála osm set tisíc a skoro šest set sme dali ze svejch. A pak slyšíš takový ty památný frky, jako to se vám to cestuje, když máte sponzory. Tak si je taky sežeň, když seš tak chytrej, ty vole!

FilmováníMně by se strašně líbilo, kdyby nám někdo z Český televize poradil, jak to dělat líp. Řek by, že byl na stáži v Discovery Channelu nebo v BBC a tam to dělaj tak a tak. Ale nikdo takovej tam neni. Paradoxně my sme v tom nejlepší a učíme to ty druhý. Já bych strašně chtěl bejt u natáčení jednoho Top Gearu, abych viděl, jak moc je to připravený. Ale na druhou stranu nás těší, že pomáháme


adventure /

prosazovat tenhle žánr. Teda je to vlastně pořád reality show, i když je to zdiskreditovanej pojem a pro většinu lidí znamená vilu plnou dementních lidí. Navíc se u nás žádnej z podobných dokumentů nedotáhnul do konce. Tatra kolem světa vlastně pořádně neskončila, protože přišla revoluce, a najednou to nikoho nezajímalo. Vlastně obecně velký tatrovácký projekty přitahujou revoluci – Hanzelka a Zikmund osmačtyřicátej, Tatra Lambarene osmašedesátej, Tatra kolem světa osmdesátej devátej. A vždycky to zůstalo nevytěžený a od tý doby se u nás nenatočil souvislej cestovatelskej pořad s autama, aniž by to byli horolezci nebo vodáci, kterej by zpracovával souvislej příběh vodněkuď někam.

Na tomhle druhu příběhu je důležitý si uvědomit, že cesta tě nutí řešit problémy sériově, lineárně, a ne paralelně. Prostě jedeš z bodu A do bodu B a cestou překonáváš překážky řazený za sebe. A to je strašně dobrý pro duševní zdraví, v podstatě se zbavíš hromady civilizačních chorob; sice jíš a spíš nezdravě, ale je ti daleko líp.Jo a ty problémy, který se ti takhle řaděj, jako je porucha, neprůjezdná cesta, nějaký razítko sehnat a já nevim co, sou dobrý pro ten film. Na zahraničních projektech je skvěle vidět, jak funguje role dramaturga. To u nás taky nikdo neumí a my s tim hrozně bojujeme při stříhání seriálu. Přitom když ty scény poskládáš trochu jinak, než jak to bylo v realitě, tak tu epizodu vypointuješ. A furt vidíme, že nemáme dost zkušeností, furt tam

máme blbosti a furt sme něco nenatočili. Samotná cesta a natáčení sou dva světy, který se snažej koexistovat, ale je s tim děsnej problém. A já sem zjistil, že mě skutečně baví někam jet proto, abych vo tom moh někde vyprávět, na přednáškách, ve filmech nebo v rozhovorech. A pěkně se na to vzpomíná, i když to byl megaprůser. My sme potopili auta v oceánu, což bylo hrozný psycho, ale já řikal, do filmu dobrý. To sme na chvíli zastavili, protože Markovi nejela jawa, najednou přišly vlny a byl to strašnej fofr. A lidi mi řikaj – to ste to eště točili? A já na to, představ si, že vo ty auta přijdeš, a navíc to nebudeš mít natočený, to je dabl průser! Prostě v nejhoršim případě máš děsivej konec filmu, ale máš ho!

Stripe up your life. Už pro ten pocit... point 88 ve 30 barvách

ll tÉma: rock and roll tÉma: rock and ... - redwaymag.cz · ahoj holky, čau kluci, co je na...

Documents