n a k l a d a t e l s t v í

n a k l a d a t e l s t v í

Nakladatelství VakátBrno 2009

INGO SCHULZE

AdAmA EvELyN

Nakladatelství VakátBrno 2009

INGO SCHULZE

AdAmA EvELyN

Překlad této knihy podpořil grantem Goethe-Institut, financovaný Ministerstvem zahraničních věcí Spolkové republiky Německo.

The translation of this work was supported by a grant from the Goethe- -Institut which is funded by the German Ministry of Foreign Affairs.

Copyright © Berlin Verlag GmbH, 2008Translation © Tomáš Dimter, 2009Cover © Saša Švolíková, 2009Czech edition © Nakladatelství Vakát, 2009

ISBN 978-80-903815-00-6

Pro Kláru a Františku

Překlad této knihy podpořil grantem Goethe-Institut, financovaný Ministerstvem zahraničních věcí Spolkové republiky Německo.

The translation of this work was supported by a grant from the Goethe- -Institut which is funded by the German Ministry of Foreign Affairs.

Copyright © Berlin Verlag GmbH, 2008Translation © Tomáš Dimter, 2009Cover © Saša Švolíková, 2009Czech edition © Nakladatelství Vakát, 2009

ISBN 978-80-903815-00-6

Pro Kláru a Františku

Podle vlastního nejhlubšího přesvědčení, které se dotýká podstaty naší existence, bychom mohli žít věčně. Svou pomíjivost a smrtel-nost pociťujeme jako násilí, kterého se na nás kdosi dopouští. Jenom ráj je skutečný; svět sám je neskutečný a jen dočasný. Proto nás tak citově oslovuje příběh pádu, jako by vyvolával jakousi starou pravdu v uspané paměti.

Czesłav Miłosz: Miłoszowa abeceda

Církevní otcové, nejen Augustin, považovali tvrzení, že Adam a Eva byli prokleti navěky, za herezi. Byli tedy svatí; den jejich sňatku připadá na 24. prosinec. Nakonec sice nepovýšili, jak by se dalo očekávat, na patrony sadařů, nýbrž krejčovského cechu. Byli to přece první lidé, kteří nosili šaty. A jejich oděv ušil sám Bůh Otec.

Kurt Flasch: Adam a Eva

Podle vlastního nejhlubšího přesvědčení, které se dotýká podstaty naší existence, bychom mohli žít věčně. Svou pomíjivost a smrtel-nost pociťujeme jako násilí, kterého se na nás kdosi dopouští. Jenom ráj je skutečný; svět sám je neskutečný a jen dočasný. Proto nás tak citově oslovuje příběh pádu, jako by vyvolával jakousi starou pravdu v uspané paměti.

Czesłav Miłosz: Miłoszowa abeceda

Církevní otcové, nejen Augustin, považovali tvrzení, že Adam a Eva byli prokleti navěky, za herezi. Byli tedy svatí; den jejich sňatku připadá na 24. prosinec. Nakonec sice nepovýšili, jak by se dalo očekávat, na patrony sadařů, nýbrž krejčovského cechu. Byli to přece první lidé, kteří nosili šaty. A jejich oděv ušil sám Bůh Otec.

Kurt Flasch: Adam a Eva

9

1TEMNá kOMOrA

Najednou byly zde, ženy. Objevily se z ničeho nic, oděné do šatů, kalhot, sukní, halenek a kabátů. Někdy mu připadalo, že vystupují z bílého pozadí, nebo že se prostě znenadání objevily, jako by se konečně prodraly na povrch a ukázaly se. Stačilo jen nalít trochu vývojky do misky, víc dělat nemusel. Zprvu nic, a najednou to bylo tady. Ale přesto se ta chvíle mezi ničím a něčím nedala postřehnout, skoro jako by ani nebyla.

Velký list fotografického papíru vklouzl do misky. Adam jej ob-rátil plastovou pinzetou, ťuknutím jej ponořil hlouběji, zase obrátil, upřeně hleděl na bílou plochu – a pak podezřívavě sledoval obraz ženy v dlouhých šatech, které jí jedno rameno odkrývaly a hadovitě se obtáčely kolem buclatého těla, jako by se stal zázrak, jako by Adam přinutil přízrak, aby vyjevil svou podobu.

Adam na chvíli zvedl pinzetou fotku do výšky. Černá plocha poza-dí teď byla světlejší, aniž šaty a podpažní jamky ztrácely na ostrosti. Z okraje popelníku si vzal doutník, potáhl a vyfoukl kouř nad mokrý snímek, dříve než jej ponořil do přerušovače a následně do misky s ustalovačem.

Vrznutí zahradní branky ho znepokojilo. Slyšel sílící kroky, tři schody nahoru, dokonce tupý zvuk nákupní tašky, když při otvírání narazila do domovních dveří.

„Adame, jsi tady?“„Ano!“ vykřikl právě tak nahlas, aby ho zaslechla. Její podpatky

mu klapaly nad hlavou, zatímco foukal na negativ, čistil ho kouskem kůže a znovu ho vložil do zvětšovacího přístroje. Obrázek zaostřil

9

1TEMNá kOMOrA

Najednou byly zde, ženy. Objevily se z ničeho nic, oděné do šatů, kalhot, sukní, halenek a kabátů. Někdy mu připadalo, že vystupují z bílého pozadí, nebo že se prostě znenadání objevily, jako by se konečně prodraly na povrch a ukázaly se. Stačilo jen nalít trochu vývojky do misky, víc dělat nemusel. Zprvu nic, a najednou to bylo tady. Ale přesto se ta chvíle mezi ničím a něčím nedala postřehnout, skoro jako by ani nebyla.

Velký list fotografického papíru vklouzl do misky. Adam jej ob-rátil plastovou pinzetou, ťuknutím jej ponořil hlouběji, zase obrátil, upřeně hleděl na bílou plochu – a pak podezřívavě sledoval obraz ženy v dlouhých šatech, které jí jedno rameno odkrývaly a hadovitě se obtáčely kolem buclatého těla, jako by se stal zázrak, jako by Adam přinutil přízrak, aby vyjevil svou podobu.

Adam na chvíli zvedl pinzetou fotku do výšky. Černá plocha poza-dí teď byla světlejší, aniž šaty a podpažní jamky ztrácely na ostrosti. Z okraje popelníku si vzal doutník, potáhl a vyfoukl kouř nad mokrý snímek, dříve než jej ponořil do přerušovače a následně do misky s ustalovačem.

Vrznutí zahradní branky ho znepokojilo. Slyšel sílící kroky, tři schody nahoru, dokonce tupý zvuk nákupní tašky, když při otvírání narazila do domovních dveří.

„Adame, jsi tady?“„Ano!“ vykřikl právě tak nahlas, aby ho zaslechla. Její podpatky

mu klapaly nad hlavou, zatímco foukal na negativ, čistil ho kouskem kůže a znovu ho vložil do zvětšovacího přístroje. Obrázek zaostřil

10

a vypnul světlo na přístroji. Slyšel, jak se v kuchyni pouští a zase za-stavuje voda, kroky se pomalu vracely – najednou poskočila na jedné noze, zouvala si sandály. Prázdné lahve zacinkaly v košíku stojícím za dveřmi do sklepa.

„Adame?“„Hm.“ Vytáhl z balíčku list formátu 18 krát 24 a vyrovnal jej do

rámečku zvětšováku. Evelyn sestupovala schod za schodem. Ušpiní si ruce, protože

ohmatává nízký strop, aby se neuhodila. Ještě jednou si vzal doutník a tak dlouho potahoval, dokud jej úplně

nezahalil dým.Spínací hodiny nastavil na patnáct sekund a stiskl velké čtvercové

tlačítko – světlo se zase rozzářilo, hodiny začaly vrčet.Adam pohyboval nad hlavou jakési ženy plochou hliníkovou lžičkou,

jako by něco míchal, občas lžičkou trhnul jako kočka svou tlapkou, natahoval prsty, které ve vodě jako by pleskaly a zastiňovaly ženinu hlavu, pak zase ruku odtáhl. Vrčení hodin utichlo dřív, než světlo přístroje zhaslo.

„Fuj! To je ale smrad! Adame, proboha, musíš tady ještě kouřit?“Adam kleštičkami ponořil papír do vývojky. Neměl rád, když ho někdo rušil při vyvolávání fotek. Nestrpěl

dokonce ani rádio. Přestože byla Evelyn naboso, převyšovala Adama o půl hlavy. Šmát-

ravě došla k němu a dotkla se jeho ramene. „Myslela jsem si, že nám uděláš něco k jídlu.“

„V takovým vedru? Celou dobu jsem sekal trávu.“„Musím pryč.“Na bílém papíru se zase objevila žena v dlouhých šatech. Adam měl

zlost, že očividně zatahovala břicho, jasně, měl dokonce pocit, že je na jejím úsměvu vidět, jak zadržuje dech. Ale možná se plete. Pinzetou přenesl snímek do přerušovače a odtud do ustalovače. Potom vzal

11

nový list z balíčku, uprostřed jej přehnul a podél hrany stolu roztrhl vedví. Druhou polovinu listu zastrčil zpátky do balíčku.

„Copak to jíš?“ zeptal se.„Zavři oči. Nech toho šilhání.“„Jsou umytý?“„Jo, já tě přece neotrávím,“ řekla Evelyn a strčila mu do pusy pár

kuliček hroznového vína. „kde jsi ho sehnala?“„U kretschmannů, ten starej mi dal pytlík navíc, ani jsem netušila,

co v něm je.“Světlo zvětšováku se rozzářilo. „Co já teď řeknu tý Gabrielový?“„Nech ji čekat.“„Ale já už jí dneska musím něco říct. Jestli mi dají dovolenou v srp-

nu, musím si ji vzít.“„To se snad pomátla, ne? Pojedeme, až se nám bude chtít.“Světlo zhaslo. „Chtěli jsme přece v srpnu. Říkal jsi v srpnu, a Pepi taky říkala, že je

to v srpnu lepší. kdo nemá děti, dovolenou v srpnu nikdy nedostane. A navíc vyprší vízum.“

„To není žádný vízum.“„Vždyť je to jedno, jak se ta věc jmenuje. Zažádali jsme si

o srpen.“„Platí do desátého září.“Adam protáhl papír miskou, dvakrát jej obrátil. „Vypadá skvěle,“ řekla Evelyn, když se objevila žena v kalhotovém

kostýmu, která si ruce zapírala o záda a vypínala poprsí.„Přišla nějaká pošta?“ zeptal se Adam.„Vůbec nic,“ odpověděla Evelyn. „Proč nejedeme vlakem?“„Nechci pořád trčet na jednom místě. Bez auta je to nuda. Dala

bys mi ještě?“

10

a vypnul světlo na přístroji. Slyšel, jak se v kuchyni pouští a zase za-stavuje voda, kroky se pomalu vracely – najednou poskočila na jedné noze, zouvala si sandály. Prázdné lahve zacinkaly v košíku stojícím za dveřmi do sklepa.

„Adame?“„Hm.“ Vytáhl z balíčku list formátu 18 krát 24 a vyrovnal jej do

rámečku zvětšováku. Evelyn sestupovala schod za schodem. Ušpiní si ruce, protože

ohmatává nízký strop, aby se neuhodila. Ještě jednou si vzal doutník a tak dlouho potahoval, dokud jej úplně

nezahalil dým.Spínací hodiny nastavil na patnáct sekund a stiskl velké čtvercové

tlačítko – světlo se zase rozzářilo, hodiny začaly vrčet.Adam pohyboval nad hlavou jakési ženy plochou hliníkovou lžičkou,

jako by něco míchal, občas lžičkou trhnul jako kočka svou tlapkou, natahoval prsty, které ve vodě jako by pleskaly a zastiňovaly ženinu hlavu, pak zase ruku odtáhl. Vrčení hodin utichlo dřív, než světlo přístroje zhaslo.

„Fuj! To je ale smrad! Adame, proboha, musíš tady ještě kouřit?“Adam kleštičkami ponořil papír do vývojky. Neměl rád, když ho někdo rušil při vyvolávání fotek. Nestrpěl

dokonce ani rádio. Přestože byla Evelyn naboso, převyšovala Adama o půl hlavy. Šmát-

ravě došla k němu a dotkla se jeho ramene. „Myslela jsem si, že nám uděláš něco k jídlu.“

„V takovým vedru? Celou dobu jsem sekal trávu.“„Musím pryč.“Na bílém papíru se zase objevila žena v dlouhých šatech. Adam měl

zlost, že očividně zatahovala břicho, jasně, měl dokonce pocit, že je na jejím úsměvu vidět, jak zadržuje dech. Ale možná se plete. Pinzetou přenesl snímek do přerušovače a odtud do ustalovače. Potom vzal

11

nový list z balíčku, uprostřed jej přehnul a podél hrany stolu roztrhl vedví. Druhou polovinu listu zastrčil zpátky do balíčku.

„Copak to jíš?“ zeptal se.„Zavři oči. Nech toho šilhání.“„Jsou umytý?“„Jo, já tě přece neotrávím,“ řekla Evelyn a strčila mu do pusy pár

kuliček hroznového vína. „kde jsi ho sehnala?“„U kretschmannů, ten starej mi dal pytlík navíc, ani jsem netušila,

co v něm je.“Světlo zvětšováku se rozzářilo. „Co já teď řeknu tý Gabrielový?“„Nech ji čekat.“„Ale já už jí dneska musím něco říct. Jestli mi dají dovolenou v srp-

nu, musím si ji vzít.“„To se snad pomátla, ne? Pojedeme, až se nám bude chtít.“Světlo zhaslo. „Chtěli jsme přece v srpnu. Říkal jsi v srpnu, a Pepi taky říkala, že je

to v srpnu lepší. kdo nemá děti, dovolenou v srpnu nikdy nedostane. A navíc vyprší vízum.“

„To není žádný vízum.“„Vždyť je to jedno, jak se ta věc jmenuje. Zažádali jsme si

o srpen.“„Platí do desátého září.“Adam protáhl papír miskou, dvakrát jej obrátil. „Vypadá skvěle,“ řekla Evelyn, když se objevila žena v kalhotovém

kostýmu, která si ruce zapírala o záda a vypínala poprsí.„Přišla nějaká pošta?“ zeptal se Adam.„Vůbec nic,“ odpověděla Evelyn. „Proč nejedeme vlakem?“„Nechci pořád trčet na jednom místě. Bez auta je to nuda. Dala

bys mi ještě?“

12

Evelyn mu strčila do pusy zbylé hrozny a otřela si mokré ruce o džíny. „No ale co řeknu tý Gabrielový?“

„Aspoň týden, měla by nám dát týden.“„Jenže to už bude srpen stejně v háji.“„Můžeš rozsvítit,“ řekl Adam, když položil zkušební fotku do usta-

lovače. Přešel k hranatému umyvadlu, kde už plavalo několik fotek, jednu vylovil a pověsil ji na šňůru k ostatním.

„kdo je to?“„Lili.“ „A ve skutečnosti?“„renata Hornová z Markkleebergu. Dala bys mi ještě?“„To bys musel nahoru. A tahle tady?“„Tu přece znáš, Desdemona.“„kdo?“„No ta Albrechtová, z polikliniky, gynekoložka.“„Ta s tím Alžířanem?“„Ale ta přece žádnýho Alžířana nemá. kdysi jste se dokonce se-

známily. Tuhle,“ Adam ukázal na fotku zavěšenou na šňůře, „jsem udělal v červnu.“

„Řekni mi…“ Evelyn se postavila těsně k fotce. „Má na sobě moje boty, jsou to přece moje boty?!“

„Cože?“„Tohle jsou moje boty, tady, podívej, ta špička, škrábance, to snad

nemyslíš vážně?!“„Ty ženský nemají o botách ani páru, přijdou si vždycky v nějakejch

škrpálech a všechno tím zkazí, a kvůli půl minutě…“ „Jenže já nechci, aby tvoje ženský nosily moje boty. A taky nechci,

abys je fotografoval v zahradě, a už vůbec ne v obýváku!“„když nahoře bylo strašný vedro.“„Já to prostě nechci!“ Evelyn si teď prohlížela ostatní fotky pozor-

něji. „Pojedeme pozítří?“

13

„Jen co dostaneme náš bourák, vyrazíme.“„To už poslouchám třetí týden.“„Zavolal jsem jim. Co jinýho můžu dělat?“„Nepojedeme nikam, to se s tebou klidně vsadím.“„Prohraješ.“ Adam vytáhl fotku z vody a pověsil ji. „Zaručeně

prohraješ.“„Už nikdy vízum nedostaneme. Teď už nám žádný nedají. Musí ti

být nejmíň padesát, říkala Gabrielová.“„Gabrielová, Gabrielová. Ta toho namluví.“„Tahle je pěkná. To je červená?“„Modrá, hedvábí.“„Proč neděláš barevný fotky?“„Hedvábí si nechala přivézt, hedvábí a tohle tady…“ Adam držel

ve výšce fotku, na které byla zachycena mladá žena v krátké sukni a široké halence.

„To muselo stát balík i na Západě, ale na kůži to vůbec necítíš, tak je to jemný.“

Adam přeložil mokrý snímek a hodil jej do koše na papír. „Co to děláš?“„Byla na nic.“„A proč?“„Moc tmavá.“Evelyn hmátla do koše.„Pozadí má spoustu černých děr,“ řekl Adam.„Je to Lili?“„Trefa!“Evelyn hodila fotku zpátky do koše a vyšla do předsíně k polici se

zavařeninami.„Tý neubude. Chceš hrušky, nebo jablka?“„Jsou ještě kdoule? Zavři dveře!“Adam vypnul světlo a čekal, dokud se dveře nezavřely.

12

Evelyn mu strčila do pusy zbylé hrozny a otřela si mokré ruce o džíny. „No ale co řeknu tý Gabrielový?“

„Aspoň týden, měla by nám dát týden.“„Jenže to už bude srpen stejně v háji.“„Můžeš rozsvítit,“ řekl Adam, když položil zkušební fotku do usta-

lovače. Přešel k hranatému umyvadlu, kde už plavalo několik fotek, jednu vylovil a pověsil ji na šňůru k ostatním.

„kdo je to?“„Lili.“ „A ve skutečnosti?“„renata Hornová z Markkleebergu. Dala bys mi ještě?“„To bys musel nahoru. A tahle tady?“„Tu přece znáš, Desdemona.“„kdo?“„No ta Albrechtová, z polikliniky, gynekoložka.“„Ta s tím Alžířanem?“„Ale ta přece žádnýho Alžířana nemá. kdysi jste se dokonce se-

známily. Tuhle,“ Adam ukázal na fotku zavěšenou na šňůře, „jsem udělal v červnu.“

„Řekni mi…“ Evelyn se postavila těsně k fotce. „Má na sobě moje boty, jsou to přece moje boty?!“

„Cože?“„Tohle jsou moje boty, tady, podívej, ta špička, škrábance, to snad

nemyslíš vážně?!“„Ty ženský nemají o botách ani páru, přijdou si vždycky v nějakejch

škrpálech a všechno tím zkazí, a kvůli půl minutě…“ „Jenže já nechci, aby tvoje ženský nosily moje boty. A taky nechci,

abys je fotografoval v zahradě, a už vůbec ne v obýváku!“„když nahoře bylo strašný vedro.“„Já to prostě nechci!“ Evelyn si teď prohlížela ostatní fotky pozor-

něji. „Pojedeme pozítří?“

13

„Jen co dostaneme náš bourák, vyrazíme.“„To už poslouchám třetí týden.“„Zavolal jsem jim. Co jinýho můžu dělat?“„Nepojedeme nikam, to se s tebou klidně vsadím.“„Prohraješ.“ Adam vytáhl fotku z vody a pověsil ji. „Zaručeně

prohraješ.“„Už nikdy vízum nedostaneme. Teď už nám žádný nedají. Musí ti

být nejmíň padesát, říkala Gabrielová.“„Gabrielová, Gabrielová. Ta toho namluví.“„Tahle je pěkná. To je červená?“„Modrá, hedvábí.“„Proč neděláš barevný fotky?“„Hedvábí si nechala přivézt, hedvábí a tohle tady…“ Adam držel

ve výšce fotku, na které byla zachycena mladá žena v krátké sukni a široké halence.

„To muselo stát balík i na Západě, ale na kůži to vůbec necítíš, tak je to jemný.“

Adam přeložil mokrý snímek a hodil jej do koše na papír. „Co to děláš?“„Byla na nic.“„A proč?“„Moc tmavá.“Evelyn hmátla do koše.„Pozadí má spoustu černých děr,“ řekl Adam.„Je to Lili?“„Trefa!“Evelyn hodila fotku zpátky do koše a vyšla do předsíně k polici se

zavařeninami.„Tý neubude. Chceš hrušky, nebo jablka?“„Jsou ještě kdoule? Zavři dveře!“Adam vypnul světlo a čekal, dokud se dveře nezavřely.

14

„Z pětaosmdesátýho. Pokud je tohle tady pětka,“ volala Evelyn zvenku.

„To je fuk.“ Vytáhl druhou polovinu papíru z balíčku, položil jej pod přístroj, zvolil nový negativ, zaostřil a stiskl tlačítko na spínacích hodinách. Adam si broukal ve stejném tónu jako hodiny.

„Dal by sis trochu?“„Později.“„Jdeš dneska do muzea?“„To už zase začaly prohlídky?“„Jo, a já je zase všechny prošvihnu.“„Nemůžu, mám ještě zkoušku,“ řekl Adam. Na okamžik se rozhos-

tilo ticho. Nechal sklouznout papír do kapaliny a zatlačil jej hlouběji. V předsíni cvakl vypínač.

„Evi?“Zase uslyšel cinkot prázdných lahví. „Evi!“ vykřikl a už za ní chtěl vyrazit, ale v posledním okamžiku

se ještě sklonil nad miskou, jako by se chtěl ujistit, že se ta žena, která se s úsměvem a otevřenou náručí právě objevovala na snímku, dívá skutečně na něho.

15

2LILI

O několik hodin později téhož dne, byla neděle 19. srpna 1989, klečel Adam s půltuctem špendlíků v puse a krejčovským metrem kolem krku u nohou asi čtyřicetileté ženy. Měla odloženou halenku a ovívala se časopisem. V zrekonstruovaném podkroví se zahnízdilo vedro, přestože střešní okna i vikýř zůstaly otevřené. Šicí stroj už byl zakrytý, stůl, u kterého Adam pracoval, uklizený. Nůžky ležely vyrovnané podle velikosti, vedle nich špulky nití a stuhy, krejčovská pravítka, šablony, krejčovské křídy, krabička od cigaret s břitvami a krabička na knoflíky, o kterou se opírala fotografie. Dokonce i tác, na něm dvě poloprázdné sklenice s čajem a cukřenka, ležel souběžně s hranou stolu. Pod stolem se hromadily štůčky látky. Z reproduktorů gramofonu se linula hudba, přerušovaná škrábanci na desce.

„To je Vivaldi?“ zeptala se Lili.„Haydn,“ procedil Adam přes rty, „nezatahovat!“„Cože?“„Nezatahovat!“ Adam znovu přišpendlil pásek sukně.„Nechápu, proč si Danielu nevezmeš. Je krásná, mladá a nemá nouzi

o peníze. Jen chce občas pěkný hadry. kromě toho má její otec dílnu, sice na škodovky, ale když se náhodou něco stane, pomůžou ti. Není kam spěchat. Daniela je úplně nenáročná.“ Odhodila časopis na stůl. „kdy vlastně jedete? Už máš tu novou ladu?“

Adam zavrtěl hlavou. Lili se dívala do zrcadla na svou nadzvednu-tou levou paži a upravovala si účes. Adam jí přejel prstem po pásku sukně.

14

„Z pětaosmdesátýho. Pokud je tohle tady pětka,“ volala Evelyn zvenku.

„To je fuk.“ Vytáhl druhou polovinu papíru z balíčku, položil jej pod přístroj, zvolil nový negativ, zaostřil a stiskl tlačítko na spínacích hodinách. Adam si broukal ve stejném tónu jako hodiny.

„Dal by sis trochu?“„Později.“„Jdeš dneska do muzea?“„To už zase začaly prohlídky?“„Jo, a já je zase všechny prošvihnu.“„Nemůžu, mám ještě zkoušku,“ řekl Adam. Na okamžik se rozhos-

tilo ticho. Nechal sklouznout papír do kapaliny a zatlačil jej hlouběji. V předsíni cvakl vypínač.

„Evi?“Zase uslyšel cinkot prázdných lahví. „Evi!“ vykřikl a už za ní chtěl vyrazit, ale v posledním okamžiku

se ještě sklonil nad miskou, jako by se chtěl ujistit, že se ta žena, která se s úsměvem a otevřenou náručí právě objevovala na snímku, dívá skutečně na něho.

15

2LILI

O několik hodin později téhož dne, byla neděle 19. srpna 1989, klečel Adam s půltuctem špendlíků v puse a krejčovským metrem kolem krku u nohou asi čtyřicetileté ženy. Měla odloženou halenku a ovívala se časopisem. V zrekonstruovaném podkroví se zahnízdilo vedro, přestože střešní okna i vikýř zůstaly otevřené. Šicí stroj už byl zakrytý, stůl, u kterého Adam pracoval, uklizený. Nůžky ležely vyrovnané podle velikosti, vedle nich špulky nití a stuhy, krejčovská pravítka, šablony, krejčovské křídy, krabička od cigaret s břitvami a krabička na knoflíky, o kterou se opírala fotografie. Dokonce i tác, na něm dvě poloprázdné sklenice s čajem a cukřenka, ležel souběžně s hranou stolu. Pod stolem se hromadily štůčky látky. Z reproduktorů gramofonu se linula hudba, přerušovaná škrábanci na desce.

„To je Vivaldi?“ zeptala se Lili.„Haydn,“ procedil Adam přes rty, „nezatahovat!“„Cože?“„Nezatahovat!“ Adam znovu přišpendlil pásek sukně.„Nechápu, proč si Danielu nevezmeš. Je krásná, mladá a nemá nouzi

o peníze. Jen chce občas pěkný hadry. kromě toho má její otec dílnu, sice na škodovky, ale když se náhodou něco stane, pomůžou ti. Není kam spěchat. Daniela je úplně nenáročná.“ Odhodila časopis na stůl. „kdy vlastně jedete? Už máš tu novou ladu?“

Adam zavrtěl hlavou. Lili se dívala do zrcadla na svou nadzvednu-tou levou paži a upravovala si účes. Adam jí přejel prstem po pásku sukně.

16

„Nemáš důvod ke skuhrání,“ řekla. „A břicho nezatahuju, nejsem přece žádná začátečnice!“

Jejich pohledy se setkaly v zrcadle.„kratší, aspoň si myslím,“ řekla Lili.Adam založil lem, podíval se do zrcadla a zavrtěl hlavou. „Ne? Ale takhle nebudou vůbec vidět nohy,“ namítla Lili.Adam zašpendlil délku a usmál se, ale překvapivě vypadal smutně.„Copak?“ zeptala se. „Řekni mi, neměly by být ty poutka na pásek

větší?“Adam chytil Lili za boky, pootočil ji a vytáhl špendlíky z pusy. „Sem

přijde rozparek, rozparek, chápeš? Mají po tobě pokukovat, vykroutit si krky. A podívej, když přidáme úzkej pásek, tak to bude elegantní. Tady uberu dvacet centimetrů, přibližně dvacet, odsud.“ Opět při-píchl špendlík a konečně se narovnal. „Tak, teď boty, otoč se párkrát dokola.“

Lili vklouzla do svých hnědých lodiček, přešla k oknu, kde na špič-kách udělala rychlý obrát a pak zamířila k další zkosené stěně, kde se znovu otočila.

Adam si vzal doutník z měděného popelníku a tak dlouho potahoval, až začala špička žhnout.

Lili se před ním zastavila, ruce opřené v bok. „Nemůžu tomu uvěřit, že jsem tady. U tebe jsem dokonce fotogenická!“

„Pokračuj, pokračuj,“ pobízel ji Adam.když kolem něho Lili opět procházela, mávla rukou, načež Adam

vytáhl doutník z pusy a vyfoukl jí kouř na šíji. „To by stačilo, pojď sem!“ pronesl. „Přece jen jsi zatahovala břicho.“ Adam chtěl prstem šťouchnout do drobného vyboulení nad páskem sukně, ale Lili ucukla. Tvářila se, jako by ho neslyšela, a sčesávala si vlasy dozadu. I ona se potila.

Adam přinesl druhé zrcadlo. „Tady na hlubokém skladu, tady musím ještě trochu ubrat. Jinak to vypadá moc dobře.“

17

Pod Adamovýma rukama Lili napnula svaly na zadku. „Vlastně jsem ráda, že Danielu nechceš. Časem se ti začnou líbit takový mladý hop-sandy. Podšívka je skvělá, příjemná na dotyk. kdes ji sehnal? kdybych se tu nedusila, předla bych jako kočka. Nemohl bys tu smradlavou věc aspoň jednou odložit?! Ještě dostaneš rakovinu plic.“

„Ten kaz na látce tady stáhnu, že nebude skoro vidět,“ řekl a zapíchl pár špendlíků vedle hlubokého skladu.

„Doma vždycky cítí, že jsem byla u tebe. A přitom si pokaždé myju vlasy.“

Adam opatrně popotahoval za sukni. „Sedí, vlní se a je vzdušná,“ řekl. „Otoč se.“ A když se na něho tázavě podívala, zopakoval: „Otočit! A sundej si tu věc!“

Lili si rozepnula podprsenku, sundala si ramínka a pohupovala pod-prsenkou mezi palcem a ukazováčkem.

„Spokojen?“ zeptala se, když podprsenka přistála na zemi. Adam sundal z velké krejčovské panny kabátek od kostýmu. Lili natáhla ruce dozadu, vklouzla do rukávů, přetáhla si kabátek přes ramena a otočila se. Upřeně se mu dívala do očí, zatímco sako vpředu špendlil. „Objevil jsem pár knoflíků, vzácný kousky, pravá perleť, předválečné zboží, jak mi řekl ten starej pán.“ Adam o krok ustoupil.

„Tak co tomu říkáš? Natáhni pořádně ty ruce, obě – a do strany… Vypasoval jsem ho. Není moc těsný?“

„Cože?“ povytáhla obočí Lili a podívala se do druhého zrcadla.„Buď si pořídíš pořádnou podprsenku, anebo pod něj nebudeš nosit

nic, nejlepší by bylo, kdybys pod ním neměla nic. Prostřední knoflík trochu výš, a tady trochu ubrat, na obou stranách, vidíš, tohle samo o sobě dělá ten správný tvar.“ Znovu ustoupil stranou a pozoroval, jak se Lili točila mezi zrcadly sem a tam, kladla dlaně na pas a hladila látku.

„Ach, Adame,“ ozvala se Lili, když právě začínal poslední duet. „Měla bych ti pokaždé dát pugét růží!“

16

„Nemáš důvod ke skuhrání,“ řekla. „A břicho nezatahuju, nejsem přece žádná začátečnice!“

Jejich pohledy se setkaly v zrcadle.„kratší, aspoň si myslím,“ řekla Lili.Adam založil lem, podíval se do zrcadla a zavrtěl hlavou. „Ne? Ale takhle nebudou vůbec vidět nohy,“ namítla Lili.Adam zašpendlil délku a usmál se, ale překvapivě vypadal smutně.„Copak?“ zeptala se. „Řekni mi, neměly by být ty poutka na pásek

větší?“Adam chytil Lili za boky, pootočil ji a vytáhl špendlíky z pusy. „Sem

přijde rozparek, rozparek, chápeš? Mají po tobě pokukovat, vykroutit si krky. A podívej, když přidáme úzkej pásek, tak to bude elegantní. Tady uberu dvacet centimetrů, přibližně dvacet, odsud.“ Opět při-píchl špendlík a konečně se narovnal. „Tak, teď boty, otoč se párkrát dokola.“

Lili vklouzla do svých hnědých lodiček, přešla k oknu, kde na špič-kách udělala rychlý obrát a pak zamířila k další zkosené stěně, kde se znovu otočila.

Adam si vzal doutník z měděného popelníku a tak dlouho potahoval, až začala špička žhnout.

Lili se před ním zastavila, ruce opřené v bok. „Nemůžu tomu uvěřit, že jsem tady. U tebe jsem dokonce fotogenická!“

„Pokračuj, pokračuj,“ pobízel ji Adam.když kolem něho Lili opět procházela, mávla rukou, načež Adam

vytáhl doutník z pusy a vyfoukl jí kouř na šíji. „To by stačilo, pojď sem!“ pronesl. „Přece jen jsi zatahovala břicho.“ Adam chtěl prstem šťouchnout do drobného vyboulení nad páskem sukně, ale Lili ucukla. Tvářila se, jako by ho neslyšela, a sčesávala si vlasy dozadu. I ona se potila.

Adam přinesl druhé zrcadlo. „Tady na hlubokém skladu, tady musím ještě trochu ubrat. Jinak to vypadá moc dobře.“

17

Pod Adamovýma rukama Lili napnula svaly na zadku. „Vlastně jsem ráda, že Danielu nechceš. Časem se ti začnou líbit takový mladý hop-sandy. Podšívka je skvělá, příjemná na dotyk. kdes ji sehnal? kdybych se tu nedusila, předla bych jako kočka. Nemohl bys tu smradlavou věc aspoň jednou odložit?! Ještě dostaneš rakovinu plic.“

„Ten kaz na látce tady stáhnu, že nebude skoro vidět,“ řekl a zapíchl pár špendlíků vedle hlubokého skladu.

„Doma vždycky cítí, že jsem byla u tebe. A přitom si pokaždé myju vlasy.“

Adam opatrně popotahoval za sukni. „Sedí, vlní se a je vzdušná,“ řekl. „Otoč se.“ A když se na něho tázavě podívala, zopakoval: „Otočit! A sundej si tu věc!“

Lili si rozepnula podprsenku, sundala si ramínka a pohupovala pod-prsenkou mezi palcem a ukazováčkem.

„Spokojen?“ zeptala se, když podprsenka přistála na zemi. Adam sundal z velké krejčovské panny kabátek od kostýmu. Lili natáhla ruce dozadu, vklouzla do rukávů, přetáhla si kabátek přes ramena a otočila se. Upřeně se mu dívala do očí, zatímco sako vpředu špendlil. „Objevil jsem pár knoflíků, vzácný kousky, pravá perleť, předválečné zboží, jak mi řekl ten starej pán.“ Adam o krok ustoupil.

„Tak co tomu říkáš? Natáhni pořádně ty ruce, obě – a do strany… Vypasoval jsem ho. Není moc těsný?“

„Cože?“ povytáhla obočí Lili a podívala se do druhého zrcadla.„Buď si pořídíš pořádnou podprsenku, anebo pod něj nebudeš nosit

nic, nejlepší by bylo, kdybys pod ním neměla nic. Prostřední knoflík trochu výš, a tady trochu ubrat, na obou stranách, vidíš, tohle samo o sobě dělá ten správný tvar.“ Znovu ustoupil stranou a pozoroval, jak se Lili točila mezi zrcadly sem a tam, kladla dlaně na pas a hladila látku.

„Ach, Adame,“ ozvala se Lili, když právě začínal poslední duet. „Měla bych ti pokaždé dát pugét růží!“

18

Adam vyfoukl obláček směrem k vikýři. Chvíli bylo slyšet jen hudbu, jako by se oba zaposlouchali zpěv.

„Zasloužíš si celou růžovou zahradu!“Adam odložil doutník na parapet, špička přesahovala přes hranu.

„Můžeš si být jistá,“ řekl, „že se každý rád podívá, zepředu i zezadu, a z profilu taky.“ Zvedl poloprázdnou sklenici s čajem, několikrát v ní zamíchal lžičkou, olízl ji, čaj vypil a postavil se těsně za Lili. Na okamžik pozoroval její nesčetné kopie v zrcadlech. Potom jí zasunul lžičku mezi ňadra.

„Vidíš, co jsem ti říkal, nic víc nepotřebuješ.“Lžička držela sama mezi ňadry i tehdy, když už Lili ležela na zá-

dech na stole a Adam, který jí opatrně vyhrnul sukni nahoru, se v ní pohyboval.

„Ne tak rychle,“ žadonila Lili. „A dej si pozor, ať mi nepocákáš kostým!“

Adam si otřel čelo rukávem a odsunul krabičku s knoflíky i foto-grafii trochu dozadu.

U posledních taktů závěrečného chóru se Lili chytila krejčovské-ho metru, který visel Adamovi kolem krku, a přitáhla si jím Adama k sobě, až se jeho oči objevily těsně před jejími. „Adame,“ zašeptala, „Adame, nevypadneš odsud, že ne?“ Lapala po dechu. „Vrátíš se, Adame, zůstaneš tady, viď!?“

„Co to máš za řeči?“ řekl Adam. Viděl pot nad Liliným horním rtem, cítil její dech na tváři a pod pravou rukou mu zběsile bušilo její srdce. „Slib mi to, Adame, slib mi to,“ Lili najednou vykřikla tak hlasitě, že jí Adam reflexivně přikryl ústa. Přitom jí vyklouzla lžička z výstřihu. Adam ji vzal z Liliných ramen a dal zpátky do skleničky, z níž se teď ozývalo jen jasně zvonivé cinkání.

19

3ADAME, kDE JSI?

když Adam zaslechl její hlas a potom kroky na dřevěných schodech, nezbylo mu, než se schovat za skříň napravo od dveří. Lili, která seděla ve vaně, na něho vyděšeně zírala. Ozvalo se zaklepání a Lili zastavila sprchu. Vstoupila Evelyn.

„Dala jsem,“ volala – a pak téměř bezhlesně větu dokončila, „vý-pověď.“

Lili, s mýdlovou pěnou na pažích a ramenou, vylezla z vany.„Promiňte,“ řekla Evelyn a vyšla z koupelny.„Adame?“ volala. „Adame, kde jsi?“Vyběhla nahoru do ateliéru. Věděl, jak to tam vypadá. Lili se snažila

natáhnout si kalhotky, které se jí srolované zadrhly v podkolení. Přes její lesknoucí se záda hleděl Adam do zahrady. Na čerstvě posečeném trávníku hopkali kosi, špačci a jedna straka. Plevel ze záhonů vytrhal v posledních dnech, plot natírali v květnu. U ohniště vedle vjezdu do garáže ležela řádně smotaná hadice. V malé ohrádce se ukrývala želva. Evelyn pomalu scházela ze schodů. Zastavila se před dveřmi do koupelny.

„Adame, jsi tam?“ Otevřela dveře. „Adame?“„Promiňte,“ zašeptala Lili. Trhnutím si navlékla kalhotky, které ji

jako šňůra obepínaly stehna, a ručník si přidržovala v podpaží, aby si zakryla ňadra. „Promiňte,“ opakovala.

„Neviděla jste Adama?“Lili se podívala k oknu, jako by něco hledala venku v zahradě. Proč

nic neříkala? Jsem daleko, šel jsem pryč, pomyslel si Adam. To už

18

Adam vyfoukl obláček směrem k vikýři. Chvíli bylo slyšet jen hudbu, jako by se oba zaposlouchali zpěv.

„Zasloužíš si celou růžovou zahradu!“Adam odložil doutník na parapet, špička přesahovala přes hranu.

„Můžeš si být jistá,“ řekl, „že se každý rád podívá, zepředu i zezadu, a z profilu taky.“ Zvedl poloprázdnou sklenici s čajem, několikrát v ní zamíchal lžičkou, olízl ji, čaj vypil a postavil se těsně za Lili. Na okamžik pozoroval její nesčetné kopie v zrcadlech. Potom jí zasunul lžičku mezi ňadra.

„Vidíš, co jsem ti říkal, nic víc nepotřebuješ.“Lžička držela sama mezi ňadry i tehdy, když už Lili ležela na zá-

dech na stole a Adam, který jí opatrně vyhrnul sukni nahoru, se v ní pohyboval.

„Ne tak rychle,“ žadonila Lili. „A dej si pozor, ať mi nepocákáš kostým!“

Adam si otřel čelo rukávem a odsunul krabičku s knoflíky i foto-grafii trochu dozadu.

U posledních taktů závěrečného chóru se Lili chytila krejčovské-ho metru, který visel Adamovi kolem krku, a přitáhla si jím Adama k sobě, až se jeho oči objevily těsně před jejími. „Adame,“ zašeptala, „Adame, nevypadneš odsud, že ne?“ Lapala po dechu. „Vrátíš se, Adame, zůstaneš tady, viď!?“

„Co to máš za řeči?“ řekl Adam. Viděl pot nad Liliným horním rtem, cítil její dech na tváři a pod pravou rukou mu zběsile bušilo její srdce. „Slib mi to, Adame, slib mi to,“ Lili najednou vykřikla tak hlasitě, že jí Adam reflexivně přikryl ústa. Přitom jí vyklouzla lžička z výstřihu. Adam ji vzal z Liliných ramen a dal zpátky do skleničky, z níž se teď ozývalo jen jasně zvonivé cinkání.

19

3ADAME, kDE JSI?

když Adam zaslechl její hlas a potom kroky na dřevěných schodech, nezbylo mu, než se schovat za skříň napravo od dveří. Lili, která seděla ve vaně, na něho vyděšeně zírala. Ozvalo se zaklepání a Lili zastavila sprchu. Vstoupila Evelyn.

„Dala jsem,“ volala – a pak téměř bezhlesně větu dokončila, „vý-pověď.“

Lili, s mýdlovou pěnou na pažích a ramenou, vylezla z vany.„Promiňte,“ řekla Evelyn a vyšla z koupelny.„Adame?“ volala. „Adame, kde jsi?“Vyběhla nahoru do ateliéru. Věděl, jak to tam vypadá. Lili se snažila

natáhnout si kalhotky, které se jí srolované zadrhly v podkolení. Přes její lesknoucí se záda hleděl Adam do zahrady. Na čerstvě posečeném trávníku hopkali kosi, špačci a jedna straka. Plevel ze záhonů vytrhal v posledních dnech, plot natírali v květnu. U ohniště vedle vjezdu do garáže ležela řádně smotaná hadice. V malé ohrádce se ukrývala želva. Evelyn pomalu scházela ze schodů. Zastavila se před dveřmi do koupelny.

„Adame, jsi tam?“ Otevřela dveře. „Adame?“„Promiňte,“ zašeptala Lili. Trhnutím si navlékla kalhotky, které ji

jako šňůra obepínaly stehna, a ručník si přidržovala v podpaží, aby si zakryla ňadra. „Promiňte,“ opakovala.

„Neviděla jste Adama?“Lili se podívala k oknu, jako by něco hledala venku v zahradě. Proč

nic neříkala? Jsem daleko, šel jsem pryč, pomyslel si Adam. To už

20

Evelyn stála skoro před ním. Bylo mu do smíchu, protože na sobě měla bílou halenku a černou sukni včetně servírovací zástěry.

„kdo je to?“ zeptala se Evelyn a hlavou pokývla k Lili. Evelyn chňapla po ručníku, který visel na umyvadle, a hodila ho Adamovi na prsa. Odrazil se od nich a spadl na podlahu.

„kdo je tahle ženská?“Adam zvedl ručník a držel ho před svými bedry. „Promiňte,“ šeptala Lili. „Tohle jsou ty tvoje zkoušky?“Lili na okamžik zvedla zrak, ale hned zase sklopila oči k podlaze. „Bylo hrozný vedro,“ řekl Adam.„Řekni jí, že by se měla osprchovat, nic dalšího už nebude.“Ve dveřích se Evelyn krátce zastavila a sledovala Lili, která tam

stála v mírném předklonu, objímala si tělo a snažila se rozmotat bílé kalhotky a přetáhnout si je přes zadek.

Adam počítal Evelyniny kroky. Zdálo se, že se zastavily na pra-hu jejího pokoje. Měl strach, že se otočí a vrátí do koupelny. Ale pak práskly dveře. Vzdychnutí staré pohovky bylo v naprostém tichu v domě dobře slyšet.

Adam seděl za kuchyňským stolem a prsty z něho smetal drobky chle-ba. Dělalo mu dobře opírat si hlavu o ruce. Před ním, vedle otevřené sklenice s kdoulemi, ležel papírový sáček plný fialově zbarvených plodů. Vypadaly jako malé cibulky, ale přes papír byly měkké na dotek. Neodvažoval se vzít je do rukou. Možná zašel už tak moc daleko, když pytlík odnesl od schodů do kuchyně.

Adam, bosý, s ručníkem kolem boků, posbíral v ateliéru svoje a Liliny svršky, ale poslala ho tam ještě jednou, protože se vrátil bez podpr-senky a taky bez fotky. Zase musel projít kolem Evelynina pokoje, zase po skřípajících schodech nahoru a dolů – ale jen s Lilinou fotkou.

21

Evelyn její podprsenku určitě někam schovala, sykla Lili, vzápětí se však rozplakala.

Její ustavičné „co mám dělat?“ svádělo Adama k tomu, aby šeptal, „není to tak strašné“, „není to tak strašné, jak to vypadá“.

Přitom jenom chtěl, aby Lili konečně zavřela pusu. každé další slovo ho k ní poutalo víc a víc. Ne, nebyl zodpovědný. Proč by jinak, místo aby se oblékl, šel v županu za Lili, aby zvedl Evelynino kolo, které leželo pod kmenem kdouloně. Přitom se mu župan rozevřel. Zřetelněji už by nemohl sousedům předvést, co se právě stalo. Lili měla otevírat pusu předtím, ne teď, když už je pozdě.

„Je na zahradě. Myslím si, že je venku na zahradě.“ Víc nic. Nej-radši by utekl do ateliéru, a bylo by všechno v pohodě. Jako by se nic nestalo, vůbec nic.

když se Adam vrátil do domu, na okamžik opravdu věřil, že je všech-no v pořádku, jako bylo vždycky všechno v pořádku, když vstoupil do svého domu. Proto přinesl do kuchyně Evelynin svazek klíčů a sá-ček. Vždycky nechávala svoje věci někde ležet. Poloprázdnou sklenici s kdoulovým kompotem objevil na dóze na chleba a dal ji do lednice. Místo aby si vzala prkénko, krájela chleba na novinách – poslední dobou pořád kupovala tenhle místní plátek. Na něho pokaždé zbývalo vytřepat noviny nad dřezem, složit a odnést do sklepa ke starému papíru. Zarazil se, protože komentovaná prohlídka muzea Příběh Laókoóntovy družiny byla zatržená fixem, i když Evelyn věděla, že na ni nebude mít čas.

Evelyn přecházela v prvním poschodí sem a tam. Práskala dveřmi a zase je zprudka otvírala, na zem padaly knihy. Nebylo jeho povinností vyjít nahoru a udělat první krok?

Teď znovu zavládlo ticho, jen chladnička vrněla. Čas od času Adam smetl chlebové drobky na stranu, ale jen proto, aby potom mohl za-ujmout stejnou polohu. Byl vděčný za každou minutu, kdy mohl zůstat sedět za kuchyňským stolem, aniž by musel cokoliv říct.

20

Evelyn stála skoro před ním. Bylo mu do smíchu, protože na sobě měla bílou halenku a černou sukni včetně servírovací zástěry.

„kdo je to?“ zeptala se Evelyn a hlavou pokývla k Lili. Evelyn chňapla po ručníku, který visel na umyvadle, a hodila ho Adamovi na prsa. Odrazil se od nich a spadl na podlahu.

„kdo je tahle ženská?“Adam zvedl ručník a držel ho před svými bedry. „Promiňte,“ šeptala Lili. „Tohle jsou ty tvoje zkoušky?“Lili na okamžik zvedla zrak, ale hned zase sklopila oči k podlaze. „Bylo hrozný vedro,“ řekl Adam.„Řekni jí, že by se měla osprchovat, nic dalšího už nebude.“Ve dveřích se Evelyn krátce zastavila a sledovala Lili, která tam

stála v mírném předklonu, objímala si tělo a snažila se rozmotat bílé kalhotky a přetáhnout si je přes zadek.

Adam počítal Evelyniny kroky. Zdálo se, že se zastavily na pra-hu jejího pokoje. Měl strach, že se otočí a vrátí do koupelny. Ale pak práskly dveře. Vzdychnutí staré pohovky bylo v naprostém tichu v domě dobře slyšet.

Adam seděl za kuchyňským stolem a prsty z něho smetal drobky chle-ba. Dělalo mu dobře opírat si hlavu o ruce. Před ním, vedle otevřené sklenice s kdoulemi, ležel papírový sáček plný fialově zbarvených plodů. Vypadaly jako malé cibulky, ale přes papír byly měkké na dotek. Neodvažoval se vzít je do rukou. Možná zašel už tak moc daleko, když pytlík odnesl od schodů do kuchyně.

Adam, bosý, s ručníkem kolem boků, posbíral v ateliéru svoje a Liliny svršky, ale poslala ho tam ještě jednou, protože se vrátil bez podpr-senky a taky bez fotky. Zase musel projít kolem Evelynina pokoje, zase po skřípajících schodech nahoru a dolů – ale jen s Lilinou fotkou.

21

Evelyn její podprsenku určitě někam schovala, sykla Lili, vzápětí se však rozplakala.

Její ustavičné „co mám dělat?“ svádělo Adama k tomu, aby šeptal, „není to tak strašné“, „není to tak strašné, jak to vypadá“.

Přitom jenom chtěl, aby Lili konečně zavřela pusu. každé další slovo ho k ní poutalo víc a víc. Ne, nebyl zodpovědný. Proč by jinak, místo aby se oblékl, šel v županu za Lili, aby zvedl Evelynino kolo, které leželo pod kmenem kdouloně. Přitom se mu župan rozevřel. Zřetelněji už by nemohl sousedům předvést, co se právě stalo. Lili měla otevírat pusu předtím, ne teď, když už je pozdě.

„Je na zahradě. Myslím si, že je venku na zahradě.“ Víc nic. Nej-radši by utekl do ateliéru, a bylo by všechno v pohodě. Jako by se nic nestalo, vůbec nic.

když se Adam vrátil do domu, na okamžik opravdu věřil, že je všech-no v pořádku, jako bylo vždycky všechno v pořádku, když vstoupil do svého domu. Proto přinesl do kuchyně Evelynin svazek klíčů a sá-ček. Vždycky nechávala svoje věci někde ležet. Poloprázdnou sklenici s kdoulovým kompotem objevil na dóze na chleba a dal ji do lednice. Místo aby si vzala prkénko, krájela chleba na novinách – poslední dobou pořád kupovala tenhle místní plátek. Na něho pokaždé zbývalo vytřepat noviny nad dřezem, složit a odnést do sklepa ke starému papíru. Zarazil se, protože komentovaná prohlídka muzea Příběh Laókoóntovy družiny byla zatržená fixem, i když Evelyn věděla, že na ni nebude mít čas.

Evelyn přecházela v prvním poschodí sem a tam. Práskala dveřmi a zase je zprudka otvírala, na zem padaly knihy. Nebylo jeho povinností vyjít nahoru a udělat první krok?

Teď znovu zavládlo ticho, jen chladnička vrněla. Čas od času Adam smetl chlebové drobky na stranu, ale jen proto, aby potom mohl za-ujmout stejnou polohu. Byl vděčný za každou minutu, kdy mohl zůstat sedět za kuchyňským stolem, aniž by musel cokoliv říct.

22

Najednou pocítil pálivou bolest pod hrudní kostí, jako by mu tam něco pevného uvízlo. Adam se už viděl, jak leží v kuchyni na podlaze, bezmocný, zatímco Evelyn stojí ve dveřích.

Najednou ho přepadl strach, že by si Evelyn mohla něco udělat. Ani když se chvíli nato ozvalo spláchnutí na záchodě a potom kroky, jeho strach se nezmenšil. Adam se zvedl. Sáček v jedné ruce, druhou si masíroval hruď a přitom se díval na strop, jako by mohl Evelyn uvidět. Jediné, co ho napadalo, bylo požádat ji o odpuštění. Šel ke schodišti, posadil se na druhý schod a sáček položil vedle sebe. Zklamaně regis-troval, že bolest ustupuje. S lokty na kolenou si oběma rukama podpíral hlavu, která mu – čím déle tak zůstával – připadala stále těžší.

23

4ODCHOD

Adam se zvedl jako k souboji. Evelyn se zastavila pár schodů nad ním a posadila se na kufr. Zelený stan držela pod paží. Usmívala se. „Nejdřív skočím za Simonou.“

„Nejdřív?“„No jo, uvidíme, taky má vízum, možná pojedeme spolu.“Adam ji chtěl opravit, to, co bylo nalepené v jejich dokladech, nebylo

vízum. Ale pak se přece jen zeptal: „A kam?“„No kam asi, do karibiku!“Adam se pustil madla schodištního zábradlí, aby to nevypadalo, že jí

brání v cestě. Nejradši by si strčil obě ruce do kapes, jenže v levé ruce držel papírový sáček s ovocem, který uchopil, když vstával. „Nechce se ti čekat?“

„Na co?“„Neměli bychom si promluvit?“„O čem?“Adam útrpně protáhl ústa. „O tom, co se stalo.“ Nebyl schopen

odtrhnout oči od světle červených nehtů, které jí probleskovaly ze sandálů.

„Jestli mi máš co říct.“ Vzala stan do náruče jako dítě a posadila se na kufr.

„Mrzí mě to, odpusť mi to, prosím.“ Díval se jí do tváře právě tak dlouho, až zaznamenal její přikývnutí. Potom pohled opět stočil na její nohy. když ho předtím jímal strach, že by si mohla něco udělat, pravděpodobně si lakovala nehty.

„Je mi to líto, moc líto.“

22

Najednou pocítil pálivou bolest pod hrudní kostí, jako by mu tam něco pevného uvízlo. Adam se už viděl, jak leží v kuchyni na podlaze, bezmocný, zatímco Evelyn stojí ve dveřích.

Najednou ho přepadl strach, že by si Evelyn mohla něco udělat. Ani když se chvíli nato ozvalo spláchnutí na záchodě a potom kroky, jeho strach se nezmenšil. Adam se zvedl. Sáček v jedné ruce, druhou si masíroval hruď a přitom se díval na strop, jako by mohl Evelyn uvidět. Jediné, co ho napadalo, bylo požádat ji o odpuštění. Šel ke schodišti, posadil se na druhý schod a sáček položil vedle sebe. Zklamaně regis-troval, že bolest ustupuje. S lokty na kolenou si oběma rukama podpíral hlavu, která mu – čím déle tak zůstával – připadala stále těžší.

23

4ODCHOD

Adam se zvedl jako k souboji. Evelyn se zastavila pár schodů nad ním a posadila se na kufr. Zelený stan držela pod paží. Usmívala se. „Nejdřív skočím za Simonou.“

„Nejdřív?“„No jo, uvidíme, taky má vízum, možná pojedeme spolu.“Adam ji chtěl opravit, to, co bylo nalepené v jejich dokladech, nebylo

vízum. Ale pak se přece jen zeptal: „A kam?“„No kam asi, do karibiku!“Adam se pustil madla schodištního zábradlí, aby to nevypadalo, že jí

brání v cestě. Nejradši by si strčil obě ruce do kapes, jenže v levé ruce držel papírový sáček s ovocem, který uchopil, když vstával. „Nechce se ti čekat?“

„Na co?“„Neměli bychom si promluvit?“„O čem?“Adam útrpně protáhl ústa. „O tom, co se stalo.“ Nebyl schopen

odtrhnout oči od světle červených nehtů, které jí probleskovaly ze sandálů.

„Jestli mi máš co říct.“ Vzala stan do náruče jako dítě a posadila se na kufr.

„Mrzí mě to, odpusť mi to, prosím.“ Díval se jí do tváře právě tak dlouho, až zaznamenal její přikývnutí. Potom pohled opět stočil na její nohy. když ho předtím jímal strach, že by si mohla něco udělat, pravděpodobně si lakovala nehty.

„Je mi to líto, moc líto.“

24

„Mně je to taky moc líto, fakt moc líto, Adame!“ Evelyn při tom pokyvovala hlavou tak přehnaně, jako by mluvila s dítětem.

„A co kdybych ti teď řekl, že se nic, opravdu nic z toho, co si myslíš, nestalo, Lili a já se známe…“

„Co mi to vykládáš?“ přerušila ho.„Cože?“„Lžeš.“ Její hlas zněl rezignovaně, jako by se takového obratu obá-

vala. „Jdu, dřív než začneš vykládat další nesmysly.“„A co mám teda říkat?!“„Ty jsi chtěl mluvit.“ Evelyn se zvedla. „Chceš prostě jen tak zmizet?“„ ,Prostě jen tak‘ je správný výraz. Jen se snažím odsud odejít, než

mi to docvakne.“ „Docvakne?“„Dřív než mi fakt dojde, co se stalo.“„Nic, vůbec nic to neznamenalo!“„Opravdu?“„Vždyť ti to říkám!“„Pro mě to znamená prakticky všechno.“„Můžeš si o tom myslet, co chceš, ale neznamená to nic, nic, rozumíš

tomu? Můžeš se mě zeptat na cokoliv!“„Cože? Jak dlouho už to trvá? Je renata Hornová z Markkleebergu

jediná? Přitahujou tě bujný tvary? Potřebuješ k tomu děvku, aby ses dostal do ráže? Se mnou si nevěříš? Jde o rozmanitost? Vyžaduje tvůrce odměnu? Podvolujou se ti kvůli tvým službám, anebo za tebou chodí proto, že se jim toho doma nedostává?“

Adam se kousal do rtů a volnou rukou si masíroval hruď.„Vždycky jsem doufala, že se o tom nikdy nedozvím, že nikdy

nebudu nucena vážně přemýšlet o tom, jak to s váma je, když tvoje ženské výtvory nosí hedvábné halenky na holém těle nebo ty obrovské výstřihy, prdele jim umíš zmenšovat líp než kterýkoli chirurg…“

25

„Evi…,“ řekl a bouchl pravičkou do hlavice zábradlí na schodišti.„Doufala jsem, že zrada se týká jenom mých bot nebo zahrady

nebo gauče, pro mě za mě s nima můžeš…, když to tak potřebuješ, tak klidně! Jenže já to nechtěla vědět, nechtěla jsem to vidět a nechtěla jsem to cítit, chápeš? když jsem utekla z radničního sklepa, najednou mi malej mužík v uchu šeptal, ať si dávám bacha, dej si bacha! Ale já na něho nedala. A tak jsem to uviděla a pocítila, a teď je konec. konec hlášení.“

Evelyn se chopila svého kufru, stan pod levičkou, a scházela z po-sledních schodů. Zarazila se těsně před Adamem. Úplně ho přehlížela. Čekala, až jí uvolní cestu.

Adam ustoupil stranou, sáček držel oběma rukama před hrudníkem jako nějakou kytici.

„A proč jsi dala výpověď?“„Teď ne.“„Tak mi to řekni.“ Adam se opřel o stěnu.„Okradli mě, když to chceš vědět, a pak mi ještě předhazovali, že

se kvůli tomu rozčiluju.“„A co? Co ti ukradli?“„Parfém.“„Tvůj parfém?“„Můj parfém.“„který jsem ti…“„Ne. Právě jsem ho dostala.“„Aha.“„Byla tady Simona se svým bratrancem, a ten mi ho přivezl, pro-

tože...“„Ten z loňska? Ten blazeovanej opičák? Tak polož ten kufr.“„Aspoň si všiml, že mi ten parfém voní. Dala jsem si ho skříňky

v práci a pak byl najednou pryč.“„Tohle je taky od něho?“ Adam k ní natáhl ruku se sáčkem.

24

„Mně je to taky moc líto, fakt moc líto, Adame!“ Evelyn při tom pokyvovala hlavou tak přehnaně, jako by mluvila s dítětem.

„A co kdybych ti teď řekl, že se nic, opravdu nic z toho, co si myslíš, nestalo, Lili a já se známe…“

„Co mi to vykládáš?“ přerušila ho.„Cože?“„Lžeš.“ Její hlas zněl rezignovaně, jako by se takového obratu obá-

vala. „Jdu, dřív než začneš vykládat další nesmysly.“„A co mám teda říkat?!“„Ty jsi chtěl mluvit.“ Evelyn se zvedla. „Chceš prostě jen tak zmizet?“„ ,Prostě jen tak‘ je správný výraz. Jen se snažím odsud odejít, než

mi to docvakne.“ „Docvakne?“„Dřív než mi fakt dojde, co se stalo.“„Nic, vůbec nic to neznamenalo!“„Opravdu?“„Vždyť ti to říkám!“„Pro mě to znamená prakticky všechno.“„Můžeš si o tom myslet, co chceš, ale neznamená to nic, nic, rozumíš

tomu? Můžeš se mě zeptat na cokoliv!“„Cože? Jak dlouho už to trvá? Je renata Hornová z Markkleebergu

jediná? Přitahujou tě bujný tvary? Potřebuješ k tomu děvku, aby ses dostal do ráže? Se mnou si nevěříš? Jde o rozmanitost? Vyžaduje tvůrce odměnu? Podvolujou se ti kvůli tvým službám, anebo za tebou chodí proto, že se jim toho doma nedostává?“

Adam se kousal do rtů a volnou rukou si masíroval hruď.„Vždycky jsem doufala, že se o tom nikdy nedozvím, že nikdy

nebudu nucena vážně přemýšlet o tom, jak to s váma je, když tvoje ženské výtvory nosí hedvábné halenky na holém těle nebo ty obrovské výstřihy, prdele jim umíš zmenšovat líp než kterýkoli chirurg…“

25

„Evi…,“ řekl a bouchl pravičkou do hlavice zábradlí na schodišti.„Doufala jsem, že zrada se týká jenom mých bot nebo zahrady

nebo gauče, pro mě za mě s nima můžeš…, když to tak potřebuješ, tak klidně! Jenže já to nechtěla vědět, nechtěla jsem to vidět a nechtěla jsem to cítit, chápeš? když jsem utekla z radničního sklepa, najednou mi malej mužík v uchu šeptal, ať si dávám bacha, dej si bacha! Ale já na něho nedala. A tak jsem to uviděla a pocítila, a teď je konec. konec hlášení.“

Evelyn se chopila svého kufru, stan pod levičkou, a scházela z po-sledních schodů. Zarazila se těsně před Adamem. Úplně ho přehlížela. Čekala, až jí uvolní cestu.

Adam ustoupil stranou, sáček držel oběma rukama před hrudníkem jako nějakou kytici.

„A proč jsi dala výpověď?“„Teď ne.“„Tak mi to řekni.“ Adam se opřel o stěnu.„Okradli mě, když to chceš vědět, a pak mi ještě předhazovali, že

se kvůli tomu rozčiluju.“„A co? Co ti ukradli?“„Parfém.“„Tvůj parfém?“„Můj parfém.“„který jsem ti…“„Ne. Právě jsem ho dostala.“„Aha.“„Byla tady Simona se svým bratrancem, a ten mi ho přivezl, pro-

tože...“„Ten z loňska? Ten blazeovanej opičák? Tak polož ten kufr.“„Aspoň si všiml, že mi ten parfém voní. Dala jsem si ho skříňky

v práci a pak byl najednou pryč.“„Tohle je taky od něho?“ Adam k ní natáhl ruku se sáčkem.

26

„Nemusíš se u toho takhle tvářit. To jsou čerstvý fíky.“„To je ten, co tě balil, že jo, sama jsi to říkala…“„Proč bych se neměla nechat balit?“„kým?“„Máš pocit, že bych ti měla hlásit kontakt ze Západem? To jsem

dokonce chtěla, jenže tys měl zrovna práci! Bohužel! Nedá se nic dělat!“

„Vždyť jsem ti povídal…“„Říkala jsem Gabrielový, že si ráda promluvím o čemkoliv, ale nej-

dřív chci zpátky, co mi patří. A ona najednou začala vykládat, že si takový podezřívání vyprošuje. Zeptala jsem se, jestli je to její poslední slovo, a když na tom trvala, oznámila jsem, že si beru dovolenou. Ona chtěla, abych dělala do konce směny a ještě zítra, tak jsem dala výpověď, hotovo, šlus.“

„A ten fajnovej bratranec seděl venku, usmíval se a ujal se tě!“„Nesmysl, už byli dávno pryč.“„Myslel jsem si, že ti připadal vtíravý?“„Měla jsem snad říct, že si ten parfém od něho nevezmu, že se

nejdřív musím zeptat manžela a šéfové?“„A teď jdeš za ním?“„Ale no tak, Adame. Copak tě nic lepšího nenapadne?“ Evelyn si

v předsíni vzala svůj klíč a otevřela domovní dveře.„Aspoň ses mohla slušně obléct,“ řekl.„Prosím?“„Zelená modrá, pro blázna dobrá.“ Adam za ní vyšel ven a pomohl

jí připevnit na nosič kola kufr a stan.„Mám tě tam odvézt?“ zeptal se. „Tohle držet nebude.“„Počkej,“ řekla Evelyn, šla dozadu na zahradu, dřepla si a jedním

prstem drbala želvu pod hlavou.

27

„Buď na Elfrídu hodný,“ řekla a trochu si vyhrnula pravou noha-vici. „každý den čerstvou vodu. A na noc ji přikryj mřížkou kvůli kunám.“

Adam šel před Evelyn, otevřel zahradní branku a podal jí sáček s fíky.

„Děkuju,“ řekla Evelyn a rozjela se. Po několika metrech jí sklouzl stan na stranu. Adam ještě zahlédl, jak po něm hmátla rukou, v níž držela sáček. Vrátil se do domu a zavřel za sebou dveře tak opatrně, jako by se bál, že někoho probudí. „Tohle držet nebude,“ řekl najednou a zopakoval větu ještě několikrát, zatímco si zase masíroval hruď.

26

„Nemusíš se u toho takhle tvářit. To jsou čerstvý fíky.“„To je ten, co tě balil, že jo, sama jsi to říkala…“„Proč bych se neměla nechat balit?“„kým?“„Máš pocit, že bych ti měla hlásit kontakt ze Západem? To jsem

dokonce chtěla, jenže tys měl zrovna práci! Bohužel! Nedá se nic dělat!“

„Vždyť jsem ti povídal…“„Říkala jsem Gabrielový, že si ráda promluvím o čemkoliv, ale nej-

dřív chci zpátky, co mi patří. A ona najednou začala vykládat, že si takový podezřívání vyprošuje. Zeptala jsem se, jestli je to její poslední slovo, a když na tom trvala, oznámila jsem, že si beru dovolenou. Ona chtěla, abych dělala do konce směny a ještě zítra, tak jsem dala výpověď, hotovo, šlus.“

„A ten fajnovej bratranec seděl venku, usmíval se a ujal se tě!“„Nesmysl, už byli dávno pryč.“„Myslel jsem si, že ti připadal vtíravý?“„Měla jsem snad říct, že si ten parfém od něho nevezmu, že se

nejdřív musím zeptat manžela a šéfové?“„A teď jdeš za ním?“„Ale no tak, Adame. Copak tě nic lepšího nenapadne?“ Evelyn si

v předsíni vzala svůj klíč a otevřela domovní dveře.„Aspoň ses mohla slušně obléct,“ řekl.„Prosím?“„Zelená modrá, pro blázna dobrá.“ Adam za ní vyšel ven a pomohl

jí připevnit na nosič kola kufr a stan.„Mám tě tam odvézt?“ zeptal se. „Tohle držet nebude.“„Počkej,“ řekla Evelyn, šla dozadu na zahradu, dřepla si a jedním

prstem drbala želvu pod hlavou.

27

„Buď na Elfrídu hodný,“ řekla a trochu si vyhrnula pravou noha-vici. „každý den čerstvou vodu. A na noc ji přikryj mřížkou kvůli kunám.“

Adam šel před Evelyn, otevřel zahradní branku a podal jí sáček s fíky.

„Děkuju,“ řekla Evelyn a rozjela se. Po několika metrech jí sklouzl stan na stranu. Adam ještě zahlédl, jak po něm hmátla rukou, v níž držela sáček. Vrátil se do domu a zavřel za sebou dveře tak opatrně, jako by se bál, že někoho probudí. „Tohle držet nebude,“ řekl najednou a zopakoval větu ještě několikrát, zatímco si zase masíroval hruď.

28

5PrOČ ADAM Už ZASE LžE?

Adam si chtěl aspoň na pár minut lehnout a zavřít oči. Jenže představa, že stejně zase bude muset někdy vstát, ho udržela na nohou.

Vyšel nahoru do ateliéru. Opatrně uhladil Lilinu sukni, pověsil ji na krejčovskou pannu a přehodil přes ni kabátek. když zasunul gra-mofonovou desku do obalu, vypnul gramofon, zavřel okna, vikýř jen přivřel, vzal tác s prázdnými sklenicemi a cukřenkou a chystal se odejít. Najednou mu padl zrak na zářící bělost mezi stěnou a otevřenými dveřmi – Lilina podprsenka. Na horní části košíčku byl vidět tmavší půlkruh, otisk jeho boty.

Adam balancoval s tácem v jedné ruce, druhou rukou sebral pod-prsenku a chvíli ji držel, jako by chtěl prsty přezkoumat kvalitu látky, přitiskl si ji jako masku na obličej – nebyla ničím cítit – a pověsil ji zpátky na kliku.

když procházel kolem Evelynina pokoje, letmo do něj nahlédl. V pokoji bylo uklizeno, bílou halenku, černou sukni a zástěru složila a položila na pohovku, pod ni zasunula své pracovní boty.

V kuchyni málem rozšlápl fík. Musel mu vypadnout ze sáčku.Dokonce když myl nádobí, viděl Evelyn před sebou, jak se dívá

nejdřív na něho a pak na Lili. Dál čistil okraj skleničky, přestože otisk Liliny rtěnky už dávno zmizel. Teď už je to k ničemu, pomyslel si a slyšel, jak z něho vychází jakýsi zvuk, cosi jako nářek nebo výkřik, něco, co by býval rád zopakoval, jen ještě hlasitěji, s tváří upřenou ke stropu. Plácl do vody, Lilina sklenička narazila na dno dřezu.

Adam si ani neutřel ruce. Práskl za sebou dveřmi, běžel do garáže a vycouval odtud se starým wartburgem.

29

Prvním hadrem, který našel, otřel prach a pavučiny z obou dvace-tilitrových kanystrů a naskládal je do kufru.

Jel až do Puškinovy ulice a potom doleva, obloukem objížděl staré město. když míjel muzeum, vycházela z něho skupinka, prohlídka zřejmě právě skončila. Občas už odtud bylo vidět konec automobilové kolony. Ale Adam měl štěstí, nehorázné štěstí, jak by řekla Evelyn. Napočítal před sebou sedm aut. Sotva vypnul motor a zatáhl ruční brzdu, už se kolona zase rozjela.

Adamův červenobílý vůz Wartburg 311 patřil k autům, které měl pumpař, drobný muž s černými vlasy a velkými brýlemi, rád. Aniž ho o to Adam prosil, sehnal mu vloni na podzim chybějící kryt kola, a nadvakrát složenou bankovku, kterou mu Adam podal, nenápadně zasunul do náprsní kapsy svého modrého overalu.

„Tak jak, všechno klape?“Adam přikývl. Pospíchal vytáhnout kanystry z kufru, dokud ještě auto

za ním nebylo na řadě. Otevřel je a postavil vedle čerpacího stojanu. „kampak máme namířeno?“„Warnemünde,“ odpověděl Adam, vrátil se ke kufru a dělal, jako

by tam něco hledal. Pod starou dekou našel otcův atlas ptáků a atlas rostlin. Složil deku, usmál se a zase se narovnal, knížky pod paží.

„Něco nového na zámku?“ zeptal se. Byla odtud vidět proluka, kterou před dvěma lety zanechal požár.

„Za čtyřicet let prej zase bude Junkerei stát,“ řekl čerpadlář, aniž vzhlédl od kanystrů.

„V rybniční ulici,“ začal Adam, „bylo po válce dvacet hospod. Otec se vždycky snažil vypít v každý z nich jedno pivo, ale nikdy se mu to nepodařilo. A teď? Zbyla jen jedna.“ Najednou Adam pojal podezření, že tuhle historku mu vyprávěl právě pumpař.

„A tu taky brzy zavřou,“ řekl pumpař, pěstí přitlačil na uzávěr druhého kanystru, vytáhl zpoza ucha propisku a poznamenal si částku. Potom vynuloval ukazatel na stojanu a začal tankovat do nádrže auta.

28

5PrOČ ADAM Už ZASE LžE?

Adam si chtěl aspoň na pár minut lehnout a zavřít oči. Jenže představa, že stejně zase bude muset někdy vstát, ho udržela na nohou.

Vyšel nahoru do ateliéru. Opatrně uhladil Lilinu sukni, pověsil ji na krejčovskou pannu a přehodil přes ni kabátek. když zasunul gra-mofonovou desku do obalu, vypnul gramofon, zavřel okna, vikýř jen přivřel, vzal tác s prázdnými sklenicemi a cukřenkou a chystal se odejít. Najednou mu padl zrak na zářící bělost mezi stěnou a otevřenými dveřmi – Lilina podprsenka. Na horní části košíčku byl vidět tmavší půlkruh, otisk jeho boty.

Adam balancoval s tácem v jedné ruce, druhou rukou sebral pod-prsenku a chvíli ji držel, jako by chtěl prsty přezkoumat kvalitu látky, přitiskl si ji jako masku na obličej – nebyla ničím cítit – a pověsil ji zpátky na kliku.

když procházel kolem Evelynina pokoje, letmo do něj nahlédl. V pokoji bylo uklizeno, bílou halenku, černou sukni a zástěru složila a položila na pohovku, pod ni zasunula své pracovní boty.

V kuchyni málem rozšlápl fík. Musel mu vypadnout ze sáčku.Dokonce když myl nádobí, viděl Evelyn před sebou, jak se dívá

nejdřív na něho a pak na Lili. Dál čistil okraj skleničky, přestože otisk Liliny rtěnky už dávno zmizel. Teď už je to k ničemu, pomyslel si a slyšel, jak z něho vychází jakýsi zvuk, cosi jako nářek nebo výkřik, něco, co by býval rád zopakoval, jen ještě hlasitěji, s tváří upřenou ke stropu. Plácl do vody, Lilina sklenička narazila na dno dřezu.

Adam si ani neutřel ruce. Práskl za sebou dveřmi, běžel do garáže a vycouval odtud se starým wartburgem.

29

Prvním hadrem, který našel, otřel prach a pavučiny z obou dvace-tilitrových kanystrů a naskládal je do kufru.

Jel až do Puškinovy ulice a potom doleva, obloukem objížděl staré město. když míjel muzeum, vycházela z něho skupinka, prohlídka zřejmě právě skončila. Občas už odtud bylo vidět konec automobilové kolony. Ale Adam měl štěstí, nehorázné štěstí, jak by řekla Evelyn. Napočítal před sebou sedm aut. Sotva vypnul motor a zatáhl ruční brzdu, už se kolona zase rozjela.

Adamův červenobílý vůz Wartburg 311 patřil k autům, které měl pumpař, drobný muž s černými vlasy a velkými brýlemi, rád. Aniž ho o to Adam prosil, sehnal mu vloni na podzim chybějící kryt kola, a nadvakrát složenou bankovku, kterou mu Adam podal, nenápadně zasunul do náprsní kapsy svého modrého overalu.

„Tak jak, všechno klape?“Adam přikývl. Pospíchal vytáhnout kanystry z kufru, dokud ještě auto

za ním nebylo na řadě. Otevřel je a postavil vedle čerpacího stojanu. „kampak máme namířeno?“„Warnemünde,“ odpověděl Adam, vrátil se ke kufru a dělal, jako

by tam něco hledal. Pod starou dekou našel otcův atlas ptáků a atlas rostlin. Složil deku, usmál se a zase se narovnal, knížky pod paží.

„Něco nového na zámku?“ zeptal se. Byla odtud vidět proluka, kterou před dvěma lety zanechal požár.

„Za čtyřicet let prej zase bude Junkerei stát,“ řekl čerpadlář, aniž vzhlédl od kanystrů.

„V rybniční ulici,“ začal Adam, „bylo po válce dvacet hospod. Otec se vždycky snažil vypít v každý z nich jedno pivo, ale nikdy se mu to nepodařilo. A teď? Zbyla jen jedna.“ Najednou Adam pojal podezření, že tuhle historku mu vyprávěl právě pumpař.

„A tu taky brzy zavřou,“ řekl pumpař, pěstí přitlačil na uzávěr druhého kanystru, vytáhl zpoza ucha propisku a poznamenal si částku. Potom vynuloval ukazatel na stojanu a začal tankovat do nádrže auta.

30

„A jinak?“ zeptal se Adam.Pumpař se díval před sebe, jako by si musel tuhle otázku dobře

promyslet. „Vlastně jsem už měl mít dovolenou,“ řekl nakonec. „Jenže když kolegyně nepřijde…“

Adam mu dal dvě marky spropitné.„Momentík,“ řekl pumpař. S rukou na kapse kalhot se vrátil z kan-

celáře.„Znáte tohle?“ Postavil se zády ke škodovce za nimi, vytáhl sprej,

zatřepal jím, dřepnul si před chladič, stříkl na chromovaný nárazník a tekutinu rozetřel. „No, co tomu říkáte?“ Místo skutečně zářilo svět-leji. Adam doufal, že pumpař teď takhle ošetří celý nárazník, ale muž se zase zvedl.

„Měl byste ještě takový sprej?“„Neee-e-e!“ zamečel čerpadlář. „Sehnal jsem ho u Čechů. Sem vás

chtěl poprosit, kdybyste tam někdy měl cestu, abyste mi jeden přivezl.“„Jenže my jedeme do Warnemünde,“ řekl Adam.„Já jen, kdyby se naskytla příležitost, abyste na to nezapomněl…“„rád,“ přikývl Adam. „Určitě nezapomenu. Neměl byste náhodou

trychtýř?“„Pro vás všecičko.“Se sprejem v kapse pumpař zase zmizel. Adam sumu velkoryse za-

okrouhlil nahoru. Na rozloučenou si podali ruce. Ve zpětném zrcátku Adam zahlédl, jak pumpař červeno-bílým řetězem uzavřel příjezd k čerpací stanici, ale pořád se za ním dívá, jako by si chtěl zapamatovat poznávací značku jeho auta.

Adam zabočil za kostelem svatého Bartoloměje doprava do Eber-tovy ulice, přejel ulici Dr. külzeho, držel se vlevo a nakonec dorazil do ulice Martina Luthera. Vedle domovních dveří číslo 15 stálo Eve-lynino kolo a přímo naproti, na druhé straně, červený passat kombík se západoněmeckou poznávací značkou, která začínala písmeny HH. Nenapadlo ho žádné město, které by mělo ve jménu dvě H.

31

Adam měl hlad. Doma se přinutil k pečlivosti, ozdobil talíř s uze-ninou okurkami, na tác postavil skleničku hořčice a křenu a misky s kdoulovým kompotem, k tomu dva talíře, na oba položil látkové ubrousky ve stříbrných kroužcích.

když utřel voskovaný ubrus na zahradním stolku, přinesl želvu z je-jího malého výběhu a položil ji na stůl, jak to vždycky dělala Evelyn. želva se pomalu blížila k talíři. Adam dával pozor, aby jedl a pil pomalu. Večerní vítr byl příjemný, na hřebeni střechy zpíval kos. Na závěr se Adam pokusil oloupat fík, ale nakonec jej rozpůlil a vyjedl lžičkou. Zbytek položil před želvu, která ho hned začala okusovat. Přítomnost zvířete mu dělala dobře, jako by byl sám už příliš dlouho.

když se Adam chopil zahradní hadice a zalil záhony a keře, pomalu se stmívalo. Při práci na zahradě měl vždycky nejlepší nápady, proto taky v kůlně ležel blok, kam si je mohl načrtnout tesařskou tužkou.

Mezitím položil želvu do trávy, promluvil se sousedy a vyčistil jezírko, z jehož okraje plivaly vodu čtyři pískovcové fontánky v podobě žab. Zase ho potěšil plochý kámen, který na jaře položil doprostřed jezírka, z hladiny příliš nevyčníval, což bylo ideální pro ptactvo. když na zahradě udělal, co bylo třeba, a želva se už zase plazila ve výběhu, dopřál si dvě lahve piva a doutník. kdyby přišla Evelyn, viděla by, že na ni nejen čeká, ale že dodržuje úmluvu, že bude kouřit jenom v ateliéru nebo venku.

každou svou myšlenku Adam stáčel k ospravedlnění, jako by byl u výslechu, jako by nesměl cítit žádnou nejistotu, žádný rozpor. Dokonce i když seděl a kouřil, zdálo se mu, že je to zaprotokolováno, včetně údaje o datu a čase. Musel ještě vynést odpadkový koš, zkontrolovat okna, i ve sklepě, a dát pozor, aby všechny dveře v pokojích zůstaly otevřené, vytáhnout zástrčky, vytřít vodu v ledničce, sbalit si a najít krabici pro želvu. Za odměnu se oholí a vysprchuje.

Adam si právě nařizoval budík, když se u dveří ozval zvonek. Pum-pař, blesklo mu hlavou. Ale proč pumpař? Evelyn! rozsvítil venkovní světlo a otevřel.

30

„A jinak?“ zeptal se Adam.Pumpař se díval před sebe, jako by si musel tuhle otázku dobře

promyslet. „Vlastně jsem už měl mít dovolenou,“ řekl nakonec. „Jenže když kolegyně nepřijde…“

Adam mu dal dvě marky spropitné.„Momentík,“ řekl pumpař. S rukou na kapse kalhot se vrátil z kan-

celáře.„Znáte tohle?“ Postavil se zády ke škodovce za nimi, vytáhl sprej,

zatřepal jím, dřepnul si před chladič, stříkl na chromovaný nárazník a tekutinu rozetřel. „No, co tomu říkáte?“ Místo skutečně zářilo svět-leji. Adam doufal, že pumpař teď takhle ošetří celý nárazník, ale muž se zase zvedl.

„Měl byste ještě takový sprej?“„Neee-e-e!“ zamečel čerpadlář. „Sehnal jsem ho u Čechů. Sem vás

chtěl poprosit, kdybyste tam někdy měl cestu, abyste mi jeden přivezl.“„Jenže my jedeme do Warnemünde,“ řekl Adam.„Já jen, kdyby se naskytla příležitost, abyste na to nezapomněl…“„rád,“ přikývl Adam. „Určitě nezapomenu. Neměl byste náhodou

trychtýř?“„Pro vás všecičko.“Se sprejem v kapse pumpař zase zmizel. Adam sumu velkoryse za-

okrouhlil nahoru. Na rozloučenou si podali ruce. Ve zpětném zrcátku Adam zahlédl, jak pumpař červeno-bílým řetězem uzavřel příjezd k čerpací stanici, ale pořád se za ním dívá, jako by si chtěl zapamatovat poznávací značku jeho auta.

Adam zabočil za kostelem svatého Bartoloměje doprava do Eber-tovy ulice, přejel ulici Dr. külzeho, držel se vlevo a nakonec dorazil do ulice Martina Luthera. Vedle domovních dveří číslo 15 stálo Eve-lynino kolo a přímo naproti, na druhé straně, červený passat kombík se západoněmeckou poznávací značkou, která začínala písmeny HH. Nenapadlo ho žádné město, které by mělo ve jménu dvě H.

31

Adam měl hlad. Doma se přinutil k pečlivosti, ozdobil talíř s uze-ninou okurkami, na tác postavil skleničku hořčice a křenu a misky s kdoulovým kompotem, k tomu dva talíře, na oba položil látkové ubrousky ve stříbrných kroužcích.

když utřel voskovaný ubrus na zahradním stolku, přinesl želvu z je-jího malého výběhu a položil ji na stůl, jak to vždycky dělala Evelyn. želva se pomalu blížila k talíři. Adam dával pozor, aby jedl a pil pomalu. Večerní vítr byl příjemný, na hřebeni střechy zpíval kos. Na závěr se Adam pokusil oloupat fík, ale nakonec jej rozpůlil a vyjedl lžičkou. Zbytek položil před želvu, která ho hned začala okusovat. Přítomnost zvířete mu dělala dobře, jako by byl sám už příliš dlouho.

když se Adam chopil zahradní hadice a zalil záhony a keře, pomalu se stmívalo. Při práci na zahradě měl vždycky nejlepší nápady, proto taky v kůlně ležel blok, kam si je mohl načrtnout tesařskou tužkou.

Mezitím položil želvu do trávy, promluvil se sousedy a vyčistil jezírko, z jehož okraje plivaly vodu čtyři pískovcové fontánky v podobě žab. Zase ho potěšil plochý kámen, který na jaře položil doprostřed jezírka, z hladiny příliš nevyčníval, což bylo ideální pro ptactvo. když na zahradě udělal, co bylo třeba, a želva se už zase plazila ve výběhu, dopřál si dvě lahve piva a doutník. kdyby přišla Evelyn, viděla by, že na ni nejen čeká, ale že dodržuje úmluvu, že bude kouřit jenom v ateliéru nebo venku.

každou svou myšlenku Adam stáčel k ospravedlnění, jako by byl u výslechu, jako by nesměl cítit žádnou nejistotu, žádný rozpor. Dokonce i když seděl a kouřil, zdálo se mu, že je to zaprotokolováno, včetně údaje o datu a čase. Musel ještě vynést odpadkový koš, zkontrolovat okna, i ve sklepě, a dát pozor, aby všechny dveře v pokojích zůstaly otevřené, vytáhnout zástrčky, vytřít vodu v ledničce, sbalit si a najít krabici pro želvu. Za odměnu se oholí a vysprchuje.

Adam si právě nařizoval budík, když se u dveří ozval zvonek. Pum-pař, blesklo mu hlavou. Ale proč pumpař? Evelyn! rozsvítil venkovní světlo a otevřel.

32

„Ach, vy,“ řekl. Doručovatel telegramů ho pozdravil a předal mu obálku. když Adam hledal peněženku, prohmatal své sako visící na ramínku ve skříni. Vtiskl poslíčkovi do dlaně jednu marku a čekal, dokud se zase neposadil na moped, který zatím rachtal na volnoběh, a neodjel.

„V nedeli zaneprazdnena – v pondeli odpoledne? Monika.“Adam protáhl obličej a posadil se na schody. Myslel na všechno,

jen ne na ženy.Vzal si kartónek, který byl zasunutý ve výklenku vedle dveří mezi

jeho zahradnickými botami, a ovíval se. „Jsem na zahradě“ napsal na něj před lety červeným fixem, aby si jeho zákaznice, pokud by přeslechl zvonek, nemyslely, že je nechává čekat. Některé přijížděly dokonce až Lipska, Gery nebo karl-Marx-Stadtu.

Musel napsat asi dvacet pohlednic: „Do začátku srpna jsem na krátkodobé dovolené, zdraví Adam.“ Měl čas, všechno už měl sba-lené. Novinové předplatné už stejně vypověděl na začátku roku. Na všechno ostatní byla schránka velká až dost. Zastrčil kartičku zpět mezi těžké boty.

„kdo nelže, nemá se proč schovávat,“ řekl najednou, postavil se a zevnitř zamkl dveře. Na okamžik zvažoval, že by nechal klíč v zám-ku – ale pak jej jako vždycky vytáhl. Byl zvyklý, že Evelyn chodívala pozdě. Vzal si ještě ze skříně slamák, který dokonce občas nosil při práci na zahradě, a položil ho na sbalený kufr. Vystlal želvě krabici kousky látky a dovnitř dal misku s vodou.

krátce po dvanácté se ještě v několika oknech svítilo, poznamenal si Adam do svého imaginárního protokolu během čistění zubů, vypláchl si ústa, trochu si vykloktal a šel spát.

33

6ráNO POTé

Na budík se Adam už dlouho nespoléhal, vzbudil se stejně jako vždyc-ky chvilku předtím, než zazvonil. Jako každé ráno si představoval svou smrt. Dnes ho však tahle myšlenka spíš znepokojila, než aby ho konejšila.

V pyžamu sešel do obývacího pokoje, otevřel starý sekretář, vytáhl z něho šperkovnici a připnul si náramkové hodinky značky Glashütte, Evelynin dárek k jeho dvaatřicátým narozeninám. Aby se mu podařilo vtěsnat etuji do kufru, musel z něho vyndat druhý pár polobotek. Posnídal kdoulový kompot a prázdnou sklenici potom vypláchl. Utřel lžičku a vrátil ji zpátky do příborníku.

když naložil věci do auta, vyšrouboval v bytě pojistky. V ulici Martina Luthera zdálky poznával červený passat kombík.

Evelynino kolo už o dům opřené nebylo. Adam zastavil, stáhl okénko a zadíval se na velká otevřená okna

ve druhém patře. V porovnání s vysokými místnostmi se štukovými stropy a secesními posuvnými dveřmi působil jeho domek ze třicá-tých let plebejsky, chudičce. Adam zajel až na konec ulice, otočil se a zaparkoval auto do nejbližší mezery, tři auta od vstupních dveří. Aby je mohl pozorovat přes živý plot, musel se posadit rovně. želva se nehýbala. Vystoupil a zapálil si doutník. kromě hluku vzdáleného silničního provozu bylo slyšet jen ptáky.

Adam si prohlížel passat. Zadní sedadlo bylo poseté papírky od bonbonů a drobky. Sedadlo řidiče kryl potah z dřevěných kuliček, nad nímž se v duchu ušklíbl. Sedadlo bylo posunuté tak daleko dozadu, že za ním zůstalo místo nanejvýš pro dítě. Adam opřel nohu o pneumatiku

32

„Ach, vy,“ řekl. Doručovatel telegramů ho pozdravil a předal mu obálku. když Adam hledal peněženku, prohmatal své sako visící na ramínku ve skříni. Vtiskl poslíčkovi do dlaně jednu marku a čekal, dokud se zase neposadil na moped, který zatím rachtal na volnoběh, a neodjel.

„V nedeli zaneprazdnena – v pondeli odpoledne? Monika.“Adam protáhl obličej a posadil se na schody. Myslel na všechno,

jen ne na ženy.Vzal si kartónek, který byl zasunutý ve výklenku vedle dveří mezi

jeho zahradnickými botami, a ovíval se. „Jsem na zahradě“ napsal na něj před lety červeným fixem, aby si jeho zákaznice, pokud by přeslechl zvonek, nemyslely, že je nechává čekat. Některé přijížděly dokonce až Lipska, Gery nebo karl-Marx-Stadtu.

Musel napsat asi dvacet pohlednic: „Do začátku srpna jsem na krátkodobé dovolené, zdraví Adam.“ Měl čas, všechno už měl sba-lené. Novinové předplatné už stejně vypověděl na začátku roku. Na všechno ostatní byla schránka velká až dost. Zastrčil kartičku zpět mezi těžké boty.

„kdo nelže, nemá se proč schovávat,“ řekl najednou, postavil se a zevnitř zamkl dveře. Na okamžik zvažoval, že by nechal klíč v zám-ku – ale pak jej jako vždycky vytáhl. Byl zvyklý, že Evelyn chodívala pozdě. Vzal si ještě ze skříně slamák, který dokonce občas nosil při práci na zahradě, a položil ho na sbalený kufr. Vystlal želvě krabici kousky látky a dovnitř dal misku s vodou.

krátce po dvanácté se ještě v několika oknech svítilo, poznamenal si Adam do svého imaginárního protokolu během čistění zubů, vypláchl si ústa, trochu si vykloktal a šel spát.

33

6ráNO POTé

Na budík se Adam už dlouho nespoléhal, vzbudil se stejně jako vždyc-ky chvilku předtím, než zazvonil. Jako každé ráno si představoval svou smrt. Dnes ho však tahle myšlenka spíš znepokojila, než aby ho konejšila.

V pyžamu sešel do obývacího pokoje, otevřel starý sekretář, vytáhl z něho šperkovnici a připnul si náramkové hodinky značky Glashütte, Evelynin dárek k jeho dvaatřicátým narozeninám. Aby se mu podařilo vtěsnat etuji do kufru, musel z něho vyndat druhý pár polobotek. Posnídal kdoulový kompot a prázdnou sklenici potom vypláchl. Utřel lžičku a vrátil ji zpátky do příborníku.

když naložil věci do auta, vyšrouboval v bytě pojistky. V ulici Martina Luthera zdálky poznával červený passat kombík.

Evelynino kolo už o dům opřené nebylo. Adam zastavil, stáhl okénko a zadíval se na velká otevřená okna

ve druhém patře. V porovnání s vysokými místnostmi se štukovými stropy a secesními posuvnými dveřmi působil jeho domek ze třicá-tých let plebejsky, chudičce. Adam zajel až na konec ulice, otočil se a zaparkoval auto do nejbližší mezery, tři auta od vstupních dveří. Aby je mohl pozorovat přes živý plot, musel se posadit rovně. želva se nehýbala. Vystoupil a zapálil si doutník. kromě hluku vzdáleného silničního provozu bylo slyšet jen ptáky.

Adam si prohlížel passat. Zadní sedadlo bylo poseté papírky od bonbonů a drobky. Sedadlo řidiče kryl potah z dřevěných kuliček, nad nímž se v duchu ušklíbl. Sedadlo bylo posunuté tak daleko dozadu, že za ním zůstalo místo nanejvýš pro dítě. Adam opřel nohu o pneumatiku

34

předního kola. Stačilo otevřít kapesní nůž, dvakrát rychle pokleknout, a auto by sedělo na ráfkách. Točil klíčkem od auta kolem ukazováčku a šoural se vzhůru ulicí, hodil hromádku pohlednic do schránky, vrátil se zpátky a opřený o wartburg kouřil doutník. Nedopalek odhodil a ten se skutálel do kanálu, aniž se dotkl kovové mříže.

Adam odšrouboval uzávěr z termosky a do poloviny jej naplnil. Opatrně usrkl, foukal do kávy, zase si usrkl, podržel si plastový kelí-mek pod nosem a usmál se. Takhle voněla dovolená. Takhle voněla dovolená od nepaměti. Nevzpomínal si, kdy naposledy pil z termosky. Neznal jinou vůni, která by pro něho znamenala víc než tahle, vůně prázdnin, přítelkyně, svobody.

Měl pocit, jako by tlak ve spáncích polevoval a on mohl zase dýchat. „Vyrážíme na velkou cestu, Elfi,“ řekl, nasadil si slamák a ukazováčkem si ho posunul do čela. Najednou mu všechno připadalo jednoduché.

34

předního kola. Stačilo otevřít kapesní nůž, dvakrát rychle pokleknout, a auto by sedělo na ráfkách. Točil klíčkem od auta kolem ukazováčku a šoural se vzhůru ulicí, hodil hromádku pohlednic do schránky, vrátil se zpátky a opřený o wartburg kouřil doutník. Nedopalek odhodil a ten se skutálel do kanálu, aniž se dotkl kovové mříže.

Adam odšrouboval uzávěr z termosky a do poloviny jej naplnil. Opatrně usrkl, foukal do kávy, zase si usrkl, podržel si plastový kelí-mek pod nosem a usmál se. Takhle voněla dovolená. Takhle voněla dovolená od nepaměti. Nevzpomínal si, kdy naposledy pil z termosky. Neznal jinou vůni, která by pro něho znamenala víc než tahle, vůně prázdnin, přítelkyně, svobody.

Měl pocit, jako by tlak ve spáncích polevoval a on mohl zase dýchat. „Vyrážíme na velkou cestu, Elfi,“ řekl, nasadil si slamák a ukazováčkem si ho posunul do čela. Najednou mu všechno připadalo jednoduché.

OBSAH

1 Temná komora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 2 Lili . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 3 Adame, kde jsi? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 4 Odchod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 5 Proč Adam už zase lže? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 6 ráno poté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 7 Odjezd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 8 Okliky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 9 První hranice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 10 Jeden projede . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 11 Podezření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 12 Nová žena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 13 Vyjednávání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 14 Odvaha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 15 S prázdnýma rukama . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 16 Hrdinský život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 17 Přípravy na loučení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 18 Nevydařené loučení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 19 Divoké kempování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 20 První shledání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 21 Na způsob pozvání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 22 Nový pokus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 23 Zprávy z prvního dne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 24 Poklad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 25 Velký třesk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112

26 Dvojice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 27 Adam pracuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 28 Stínohry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 29 ženské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 30 Adam v modrém světle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 31 Společná jízda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 32 Práce pro věčnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 33 Dámská volenka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 34 Pohádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 35 Ve vleku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 36 Neděle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 37 Oheň přátelství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 38 Ještě jedna jízda autem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 39 Nedorozumění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 40 Četba v posteli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 41 Loučení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 42 Poznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 43 Dvě žádosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201 44 V telefonní budce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207 45 Špioni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 46 Špioni, podruhé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219 47 rozhovor v kuchyni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225 48 Po telefonátu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229 49 Dvě ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234 50 klenoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242 51 Curyšské jezero a zelené světlo . . . . . . . . . . . . . . . . . 247 52 Bratři a sestry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252 53 Nevydařený návrat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255 54 Poslední věci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262 55 Oheň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 268

OBSAH

1 Temná komora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 2 Lili . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 3 Adame, kde jsi? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 4 Odchod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 5 Proč Adam už zase lže? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 6 ráno poté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 7 Odjezd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 8 Okliky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 9 První hranice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 10 Jeden projede . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 11 Podezření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 12 Nová žena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 13 Vyjednávání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 14 Odvaha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 15 S prázdnýma rukama . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 16 Hrdinský život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 17 Přípravy na loučení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 18 Nevydařené loučení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 19 Divoké kempování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 20 První shledání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 21 Na způsob pozvání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 22 Nový pokus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 23 Zprávy z prvního dne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 24 Poklad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 25 Velký třesk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112

26 Dvojice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 27 Adam pracuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 28 Stínohry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 29 ženské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 30 Adam v modrém světle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 31 Společná jízda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 32 Práce pro věčnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 33 Dámská volenka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 34 Pohádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 35 Ve vleku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 36 Neděle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 37 Oheň přátelství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 38 Ještě jedna jízda autem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 39 Nedorozumění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 40 Četba v posteli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 41 Loučení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 42 Poznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 43 Dvě žádosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201 44 V telefonní budce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207 45 Špioni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 46 Špioni, podruhé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219 47 rozhovor v kuchyni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225 48 Po telefonátu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229 49 Dvě ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234 50 klenoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242 51 Curyšské jezero a zelené světlo . . . . . . . . . . . . . . . . . 247 52 Bratři a sestry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252 53 Nevydařený návrat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255 54 Poslední věci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262 55 Oheň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 268

Ingo SchulzeADAM A EVELyN

Z německého originálu Adam und Evelyn,vydaného nakladatelstvím Berlin Verlag

v Berlíně roku 2008,přeložil Tomáš Dimter.

Obálka a grafická úprava Saša Švolíková.Odpovědná redakce Marcela Drahošová.

Spolupráce na jazykové redakci Pavla Švábenická.Sazba Dan Šlosar.

Vytiskla Tiskárna Helbich, a. s., Brno.

Vydalo Nakladatelství Vakát, s. r. o.,Tkalcovská 874/3a, 602 00 Brno,roku 2009 jako svou 10. publikaci.

První vydání.280 stran.

www.vakat.czredakce@vakat.cz

knihy nakladatelství Vakátdistribuuje firma kOSMAS,

objednat si je lze také v internetovém obchoděwww.kosmas.cz.

Ingo SchulzeADAM A EVELyN

Z německého originálu Adam und Evelyn,vydaného nakladatelstvím Berlin Verlag

v Berlíně roku 2008,přeložil Tomáš Dimter.

Obálka a grafická úprava Saša Švolíková.Odpovědná redakce Marcela Drahošová.

Spolupráce na jazykové redakci Pavla Švábenická.Sazba Dan Šlosar.

Vytiskla Tiskárna Helbich, a. s., Brno.

Vydalo Nakladatelství Vakát, s. r. o.,Tkalcovská 874/3a, 602 00 Brno,roku 2009 jako svou 10. publikaci.

První vydání.280 stran.

www.vakat.czredakce@vakat.cz

knihy nakladatelství Vakátdistribuuje firma kOSMAS,

objednat si je lze také v internetovém obchoděwww.kosmas.cz.